Začínám svou Evropou

33./2023 (14. 8. – 20. 8. 2023)

Smíme riskovat tvrzení, že pochmurnost v poezii našeho století postupně narůstá a že při hledání jejích opravdových příčin je zapotřebí sáhnout nazpět, do století devatenácteho. Dnešní básník si uvědomuje, že moderní poezie má svou vlastní historii, své zakladatele, hrdiny a mučedníky. To není shoda okolností, že Baudelaire, Rimbaud i Mallarmé byli Francouzi, neboť zrození této poezie spadá do doby, kdy je francouzština stále jazykem evropské kultury. Nová poezie se rodí z hlubokého sváru uvnitř této kultury, z utkaní krajně odlišných filozofií i způsobů života. Rokem 1848 končí Věk Nadšení a začína Věk Pokroku. Je to doba vítězného vědeckého světového názoru, nových, radostně přijímaných vynálezů, triumfálního nástupu techniky. Existuje však už podzemí, a podzemí ví, že v krásnem jablku se skrýva červ. Hlasem podzemí jsou Dostojevskij a Nietzsche, který předopovídá příchod toho, co nazval „evropským nihilizmem". V poezii proklamuje bohéma svůj nesouhlas a proti průměrným smrtelníkům čili měštákům se snaží postavit jinou, vlastní stupnici hodnot, ba dokonca jiný šat, rozdělujíc lidi na vyvolené, hodné toho, aby dosáhli svatosti umění, a ony obyčejné lidi z ulice. Podstatné je tady přesvědčení, které jasně formulovali francouzští symbolisté, že totiž stupnice hodnot, již uctívají dobře smýšlející občané, už je mrtvá, že její základ – to jest náboženství – je uvnitř vykotlané a že umění přebírá jeho funkci jediného sakrálního prostoru. Symbolisté přicházejí na nápad básně jako autonomního, soběstačného celku, který už nevypovída o světě, ale existuje místo světa.