Vegetariánka

42./2024 (14. – 20. 10. 2024)

Pohlédl jsem na ni a ovanul mě mrazivý chlad. Rázem jsem se probral ze spánku i lehké opilosti. Žena stála nehnutě uprostřed místnosti a oči upírala na ledničku. Z profilu ponořeného do tmy jsem nedokázal vyčíst její výraz, přesto mě na ní cosi děsilo. Její bujná kštice nebarvených černých vlasů se neposlušně vzdouvala do vzduchu. Lem bílé noční košile, dlouhé až ke kotníkům, měla jako obvykle mírně povytažený nahoru.

  V kuchyni bylo daleko chladněji než v ložnici. Jindy zimomřivá žena by si za normálních okolností už dávno běžela obléknout svetr a na nohy by si natáhla papuče s kožešinkou. A přitom teď stála na podlaze bosky a v lehké letní košili, aniž bylo jasné, jak dlouho už tam takhle trčí, a tvářila se, že neslyší nic z toho, co říkám. Jako by před ní namísto lednice dřepěla neviditelná bytost – nebo duch.

Co se to jenom děje? Že by trpěla somnambulismem, o kterém jsem dosud slyšel jenom vyprávět?

  Vykročil jsem blíže k siluetě mé ženy, která zůstavala nehybná jako kamenná socha.

  „Co se ti stalo? Co tady vyvádíš…?“

  Když jsem jí položil ruku na rameno, čekal jsem, že sebou trhne leknutím, ale nestalo se nic. Celou dobu byla při smyslech a musela si být vědomá toho, že jsem vyšel z ložnice, mluvil na ni i že jsem se k nípřiblížil. Jednoduše mi celou dobu nevěnovala pozornost. Stejně jako když byla zrovna zabraná do sledování nočních seriálů a nevěnovala pozornost tomu, že jsem se vrátil domů, přestože mě slyšela přicházet. Jenomže co ji mohlo tak uhranout ve čtyři hodiny ráno v temné kuchyni, když před sebou nemá nic víc než dveře čtyřsetlitrové ledničky, které jen nezřetelně prosvítají v šeru?

  „Miláčku!“

  Zadíval jsem se na její profil vystupující ze tmy. Chladně jiskřící oči a pevně sevřená ústa – takový výraz jsem u ní ještě nikdy nespatřil.

  „Zdál se mi sen.“

  Její hlas zněl naprosto zřetelně.

  „Sen? Co to prosím tě vykládáš, víš ty, kolik je vůbec hodin?“ Otočila se mým směrem a pomalu odkráčela ke dveřím do ložnice, které byly stále ještě otevřené. Jakmile překročila práh, natáhla za sebe ruku a potichu zavřela. Zůstal jsem sám ve zšeřelé kuchyni a civěl jsem na dveře, které před chvílí spolkly její bíle oblečenou postavu.

  Rozsvítil jsem světlo v koupelně a vešel dovnitř. Mrazy trvaly už několik dní a teplota se stále pohybovala okolo deseti stupňů pod nulou. Gumové pantofle, které zmáčela voda, když jsem se před pár hodinami sprchoval, mě studily do nohou. Při pohledu na černý kráter větráku nad vanou a bílé dlaždice na stěnách a podlaze mě přepadl pocit sklíčenosti z nehostinného zimního času.

  Když jsem se vrátil do ložnice, má žena ležela schoulená na své straně postele a nevydávala žádný zvuk. Až se téměř zdálo, že jsem v pokoji sám. To se však ukázalo jen jako smyslový klam. Když jsem pozorně nastražil uši, uslyšel jsem slaboučký zvuk jejího dechu. Nepodobal se dechu spícího člověka. Kdybych natáhl ruku, mohl bych se dotknout jejího teplého těla. Ale já se jí najednou dotknout nemohl. A promluvit na ni jsem už neměl chuť.