Umberto Eco z Šest procházek literárními lesy

„Kdo tato pravidla hry a herní omezení stanovuje? Jinými slovy, kdo vytváří modelového čtenáře? „Autor,“ dopovědí hned moji malí posluchači.

Ale když už jsme si dali tu práci s rozlišením modelového a empirického čtenáře, opravdu si máme autora představovat jako empirickou entitu, která píše příběh a rozhoduje o tom, jakého modelového čtenáře vytvořit, na základě motivací, s nimiž se možná svěří maximálně svému terapeutovi? Mohu vám říct rovnou, že empirický autor narativního textu – a v podstatě jakéhokoliv textu – je mi ukradený. Vím, že to urazí mnoho mých posluchačů, kteří se rádi a opakovaně začítají do životopisů Austenové, Prousta, Dostojevského a Salingera, a jsem si velmi dobře vědom, jak úžasné a vzrušující je nahlédnout do soukromého života skutečných lidí, které jsme si zamilovali jako blízké přátele. V nedočkavosti mládí mi bylo velkou inspirací a útěchou zjištění, že Kant své vrcholné filozofické dílo sepsal v úctyhodných sedmapadesáti letech, a vždycky jsem příšerně záviděl Raymondu Radiguetovi, že Ďábla v těle napsal ve dvaceti. Jenže tyto informace nám nijak nepomohou posoudit, zda Kant udělal dobře, když namísto deseti zavedl dvanáct kategorií, či zda je Ďábel v těle mistrovské dílo (byl by jím, i kdyby ho Radiguet napsal v sedmapadesáti). Potenciální hermafroditismus Mony Lisy představuje zajímavou estetickou otázku, ale sexuální preference Leonarda da Vinciho jsou pro mé „čtení“ jeho malby pouhými drby.