Nechce se tomu věřit, ovšem od uzavření legendárního a mimořádně vlivného klubu CBGB, který se nacházel na manhattanské Bowery, číslo 315, uteklo celých dvacet let. Jistě příležitost podívat se na CBGB a jeho význam zblízka.
Význam naprosto nezpochybnitelný, s trochou nadsázky lze říct, že nebýt právě klubu CBG B a jeho dramatrugie, kdoví, jak by to s newyorskou nezávislou scénou vypadalo – právě zde totiž začínaly pozdější velké hvězdy amerického punku a obecně nových, experimentujících kapel. Zajímavé a na první pohled paradoxní přitom je, že když v roce 1973 Hilly Kristal klub, na místě baru Hilly´s otevíral, pomýšlel na zcela jiné zaměření. Jak název naznačuje, CBGB & OMFUG byl zkratkou za Kristalovy oblíbené žánry, totiž Country, BlueGrass a Blues, druhá část neznamenala to, co vás možná napadne, ale Other Music For Uplifting Gourmandizers. A lahodnou a povznášející hudební krmi vskutku také brzy začala rozměry malá scéna nabízet.
Television v CBGB
Kristal totiž zjistil, že autentických bluesových či dokonce countryových kapel v džungli New Yorku opravdu moc není, a jak mi v roce 1997 pro dokument ČT Alternativní kultura řekl: „sice by mě to bavilo dělat; znal jsem tu pár kapel, co tohle provozovaly, v New Yorku jich ale v té době nebylo dost. Začal jsem tedy hrát něco z té nové muziky, rock, jazz, a všichni tihle noví umělci, ti muzikanti neměli kde hrát svou muziku a tak sem začali chodit a já je začal uvádět. Když jsem viděl, kolik jich je, zavedl jsem pravidlo, že tu můžou hrát pouze tehdy, když budou hrát svou vlastní muziku. Z nějakého důvodu tohle nikdo nedělal – všechno bylo levné, byla recese. Nájem jsem tu tehdy platil pár set dolarů, sedm, osm, devět set dolarů měsíčně.“
The Ramones
Tak jednoduché to ale nebylo. Mladé kapely zde totiž začínaly hrát postupně a za počátek „punkové“ Mekky lze považovat vystupování Television, kteří si na jaře 1974 vyjednali pravidelné neděle. Po nich přišli další, například Ramones si zde odbyli svou koncertní premiéru, Patti Smith Group, která zde hrála poprvé 14. února 1975, právě na základě tohoto dvouměsíčního pobytu, kdy jak vzpomínal Kristal: „hrála dvě vystoupení za večer, čtyřikrát týdně a některé z těch koncertů byly nejlepší, co tu kdy byly,“ získala nahrávací smlouvu s Aristou a v září téhož roku natočila svůj debut Horses, vydaný 10. listopadu. Kristal viděl, že právě tyto kapely táhnou a tak následovaly další. Jak řekl: „v té době se dalo dělat téměř všechno, co kdo chtěl. Užili jsme si s těmi novými lidmi hodně srandy, bylo to zábavné – Television, Patti Smith, Talking Heads, Ramones... ti byli vlastně s Patti Smith první kapelou, která odtud podepsala smlouvu. Kromě toho tu tehdy býval Mink DeVille, The Shirts, Tough Turds, pak The Dead Boys, B-52´s, samozřejmě i Blondie. Ta tu začínala s The Stilettos, pak se přejmenovali na Angel a pak na Blondie.“
Patti Smith v CBGB
Jak rostla známost a renomé klubu, o němž ochotně a nepřekvapivě referovaly nejen The Village Voice, ale také he New York Times, hudební záběr se rozšiřoval, v CBGB mělo svou základnu elektronické duo Suicide, jistě ne zrovna tříakordový nářez, stejně jako třeba silně experimentující DNA. Začínali zde také Sonic Youth a také třeba Swans. „Sonic Youth jsou zajímaví lidé,“ řekl Kristal v roce 1997: „Thurston a Kim a další, byli prostě... drželi se toho, co dělali. Drželi se toho od roku 1979. Nejdřív na ně přitom nikdo nechodil, dnes jsou ale hvězdami!“ A to samé platí i pro zmíněné Swans, ale nejen pro ně. Zároveň fungovalo CBGB jako jakési centrum, klubovna, zvláště poté, co Kristal otevřel ještě hned vedle restauraci. Ovšem dlouhý bar, kdoví, co vše se u něj hudebně upeklo!
Dead Boys v CBGB
Protože, a v tom má Hilly Kristal pravdu: „byla to vážně skvělá doba. Bylo to jako lidi, co mají nějaký vztah k 60. letům, tohle byla podobná doba, ale v 70. letech a s jiným typem muziky. Nové také bylo to, že hodně z těchto muzikantů už lezla éra diska krkem – to je muzika podle vzorečku, štvalo je. Muzika začala být hodně složitá, a většina z těch mladých lidí nebyli hudebníci, ale lidi, co měli co říct, a tak možná sebrali nástroje a naučili se na ně, aby mohli dělat svoje věci. Nebyli to žádní úžasní muzikanti, ale bylo tu hodně originální muziky. Dělo se hodně skvělých věcí. Určitě to rozjelo nový trend, a bylo to jednoduché, muzika byla jednodušší. Harmonie byly jednodušší, ale bylo v tom hodně energie.“
Hilly Kristal a jeho slávny pes Jonathan
Tohle žádný mejdan není
Možná bychom měli zmínit další důležitou skutečnost: jak bylo řečeno, CBGB se nacházelo na Bowery, ulici, tradičně, a to již v hloubi 19. století, obývanou alkoholiky, narkomany, bezdomomovci, kriminálníky a podle toho to tam – tehdy – vypadalo. Moč, zvratky, odpadky, prostě humus – až jakoby právě tohle byla půda, na níž punk vzkvétal. Pro literární fajnšmekry dodejme, že o pár domů dál, v čísle 222 bydlel William Burroughs, pro řadu muzikantů jasná inspirace. A třeba Lenny Kaye, kytarista Patti Smith Group, si tehdy jistě za hubičku pořídil hned přes ulici celé patro, dnes musí stát pěkný balík. O CBGB byl v roce 2013 natočen celovečerní hraný dokument CBGB, můžeme z něj vidět, jak živé, ba spíše divoké časy to byly. Ostatně, když jsem zde byl v únoru 1991 poprvé, étos klubu byl stále ještě velice živý, však jsem byl na koncertě kapely Of Cabbages and Kings bývalého basisty Swans Algise Kizyse. Vskutku tělo na těle, pot, ohlušující hlasitost, záhul, zkrátka nářez. Zážitek, který se opravdu těžko popisuje, tak intenzivní a fyzický byl! Vzhledem k relativně malému prostoru klubu byli přitom muzikanti nadosah publika, které si na ně mohlo doslova sáhnout, a že se tam někdy odehrávaly dosti divoké „interakce“ fanynek s hudebníky netřeba pochybovat a pamětníci je potvrzují. Přiznávám, že při mých dvou, vlastně třech návštěvách CBGB jsem něčeho takového nebyl svědkem, bohužel – na druhou stranu jsem se v přilehlé restauraci moc pěkně pobavil s kompletními Swans, které jsem znal ještě z jejich ilegálních koncertů v Praze a Brně a kteří zrovna natáčeli album White Light from the Mouth of Infinity. A nějak to vše k atmosféře CBGB sedlo. Stejně jako k ní patřilo dění před klubem, opět, eufemisticky řečeno, dosti živé, nemluvě o hlídkovém policejním voze zaparkovaném opodál.
...a neslávne slávne WC
Ale vraťme se ještě dovnitř: Na záchodech (tedy, docela hustý zážitek, a raději bez detailů) byly všude vylepené články o klubu, všiml jsem si tehdy na zdi nad korýtkem i výstřižku o návštěvě Václava Havla – ten se totiž při své první oficiální prezidentské cestě do New Yorku v únoru 1990 nechoval tak, jak bylo zvykem. „Měl přidělenou nejvyšší prezidentskou ochranku z Washingtonu, která do New Yorku jezdí jenom do OSN,“ vzpomínal Havlův přítel Miloš Forman, „takže když jsme jim řekli, že pojedeme na Broadway, první otázka byla – kde je Broadway?“ Další místo kdesi na Lower East Side bodyguardi českým kumpánům zakázali, protože ve zprávách viděli, že se tu prodávají drogy a občas se i střílí. „Amerika že by byla ve válce?“ smál se prý Havel, „jsem teď vrchní velitel ozbrojených sil, takže vám můžu poskytnout bratrskou ozbrojenou pomoc.“ Ovšem neoblomná ochranka neslevila, Forman chvíli přemýšlel a pak navrhl vyrazit tedy na drink do slavného CBGB. Prezidentské gorily ke své smůle nevěděly, o jaké místo jde, a tak se šlo. „Ochranka byla absolutně vyděšená, nikdy v životě v takové díře nebyli,“ popisuje Havel šok svých strážců, když dorazili na místo. Ale co se dalo dělat, že. A my dodejme, že přinejmenším stejně vyděšení museli být tehdejší návštěvníci klubu, než jim totiž došlo, o co jde, že jim nikdo nebude obracet kapsy naruby, se někteří mohli oprávněně obávat, že se jedná o šťáru. Havel tak byl zjevně jediným prezidentem, eventuálně vysokým politikem, který do tohoto doupěte kdy vstoupil…
Talking Heads v CBGB
CBGB se dostalo i do textu písně Talking Heads Life During Wartime, jež vyšla na albu Fear of Music (1979). Autor David Byrne v ní zpívá o dystopické, postapokalyptické, možná poválečné Americe, kde již není nic, jako bývalo: „This ain't no party, this ain't no disco / This ain't no fooling around / This ain't no Mudd Club, or CBGB / I ain't got time for that now.“ Ano, to by rozhodně žádný mejdan nebyl. Byrne v CBGB nejen začal s Talking Heads svou dráhu, také zde vystavoval a bydlel nedaleko, podobně jako svého času třeba Iggy Pop.
Nic ale netrvá věčně a původně relativně nízký nájem začal s komerčními úspěchy klubu růst, až se dostal k hranici, kterou Hilly Kristal nemohl zvládnout. Následovaly soudy, ovšem běh událostí již nešlo zastavit a tak byl, navzdory benefičním koncertům všech těch slavných kapel, které zde nastartovaly svou úspěšnou dráhu, nucen klub i přilehlou galerii zavřít. Poslední koncert se konal 15. října 2006 a Patti Smith na rozlučku odehrála třiapůlhodinový koncert, při němž jí při některých písních vypomáhali jak Flea z Red Hot Chili Peppers, tak Richard Lloyd z Television. A po poslední písničce, jíž byla Elegie z jejího debutu, se celá ta dlouhá a výživná historie klubu uzavřela. Jako vzpomenutí na přátele do ní Patti Smith vyjmenovala všechny muzikanty, kteří zde hráli a již nebyli na tomto světě.
Jako příznačná tečka za příběhem klubu CBGB působí další osudy prostoru, který obýval – přišla komerce, obchody s módou a podobně, ostatně gentrifikací prošla i celá Bowery. Tam, kde se dříve povalovali pozvracení, pomočení bezdomovci, kde byla historicky docela vysoká kriminalita, jsou dnes módní butiky, nehtová studia a kdovíco ještě. Ovšem ani tržní a realitní šílení nedokáže vymazat vzpomínku na legendární prostor, jímž CBGB nevyvratitelně bylo.