Písanie ako jediná konštanta

 

Fotograf Robert Mapplethorpe požiadal deň pred svojou smrťou Patti Smith aby napísala ich príbeh. Sľub, ktorý mu v ten deň dala dodržala. Kniha Just Kids, napriek tomu, že ju písala  s obavami, pretože dovtedy nič v náročnom žánri memoárov nenapísala, a voči mŕtvemu priateľovi cítila veľkú zodpovednosť, napokon získala prestížnu National Book Prize. K autobiografickej próze sa potom opakovane vracala, najskôr to bolo v knihe M Train, ktorá zachytáva obdobie od vydania albumu Horses po vznik knihy, nasledovala Oddanosť a v tejto línii, prikláňajúcej sa k denníkovej forme, pokračovala aj v Roku opice sústredenej do obdobia jedného roka. Najnovšia kniha Chléb andělský uvádza, dopĺňa a veľmi pravdepodobne aj uzatvára jej autobiografické dielo, i keď mnohé stále ponecháva privátnym tajomstvom.

 

...od kolísky po kolísku

Chléb andělský je kniha rozprestretá doslova od kolísky...po kolísku (momenty “narodenia” sa v knihe opakujú ako referenčné body). Pred záverom knihy sprítomňuje čas teraz, ale jeho súčasťou je návrat k počatiu, keď vo vysokom veku zistí, že jej otec nebol jej skutočným otcom a začína pátrať v línii svojej krvi, DNA.

Časť venovaná detstvu a dospievaniu je sledom “sépiových” obrázkov a príbehov súdobej Ameriky z perspektívy chudobnej rodiny žijúcej na periférii, prekladaných farebnými momentkami šťastia, väčšinou spojených s knihami a umením. Boli to najlepšie časy a boli to najhoršie časy. Pattino detstvo bolo poznačené množstvom chorôb, bolesť, odchody, straty a smrť boli všadeprítoné. “Smrt a zmizení byla synonyma.,“ píše.  A na inom mieste pokračuje: “Nechtěla jsem být velká. Neusilovala jsem o to, být součástí světa dospělých s jeho nekonečným počtem závazků. Chtěla jsem mít svobodu se toulat, místnost po místnosti utvářet architekturu svého vlastního světa. Jenže nezastavitelný mechanismus změny se nedal obelstít. Nejvíc mě dojímaly náletové stromy a nesla bych to špatně, najít je pokácené. Nebyly zcela mrtvé, z jejich tenkých větví ještě stále vytékala mléčná tekutina. Lidem byly na obtíž, ale dotýkaly se mého prolhaného srdce. Postávala jsem nedaleko vlakového náspu, kde měly stále navrch. Byla jsem v období růstového spurtu. Soucítila jsem s nimi, protože samy rostly rychle. Jsi můj bambus, šeptala jsem já, princezna vlakového seřadiště.”

Už v v tomto čase opakovane hovorí o potrebe písať, stať sa autorkou: “Právě po tom autor prahne, když sedí brzy ráno v kavárně, v salonku hotelu anebo když škrábe do zápisníku na lavici v tichu katedrály. Náhlý paprsek světla, který v sobě nese rozechvění konkrétního okamžiku. Když mi Johnny Stahl uvazoval tkaničku. Když prsty Butchyho Magica vytáhly žihadlo. Neposkvrněná vzpomínka na spontánní projevy dobrotivosti. Tohle je chléb andělský. Pero poklesne, dotknu se míst někdejších ran.”

Dospievanie napokon ukončí tehotenstvo, rozhodnutie vzdať sa dieťaťa a ísť za svojim snom stať sa umelkyňou. Kapitola tak končí narodením dcéry, ktorú dáva na adopciu a “narodením” novej Patti Smith, čo popisuje slovami: “Opouštíme veškeré pomyšlení na mapy, odkládáme kompasy z kapes našich vest, razíme si cestu po neznámém moři. Rozdělujeme se a pouštíme se do nového světa, který se vzpírá pokusům o zakreslení. Do kapes si schováme talismany, přijmeme bolestivý přesun a obratně znovu sestavíme křehký stroj času. Další otočení přesýpacích hodin, zrnka se ubírají známými cestami.”

 

 

Krysy umenia

Začiatky v New Yorku, stretnutie s Robertom Mapplethorpom a postupne s ďalšími umelcami sú na rozdiel od reflexívnej a introspektívnej prvej časti popísané v rýchlejšom tempe, keďže väčšinu už zachytila v knihe Just Kids a aj v M Train. Stále ešte sledujeme Patti - poetku, z ktorej sa ešte len má stať krstná mama punku. Až do momentu, kedy jej Sam Shepard poradí “ať si najdu kytaristu, který by se energií dokázal vyrovnat mým básním, a mě ten nápad zaujal. Před nedávnem jsem se seznámila se spisovatelem Lennym Kayem, který pracoval v obchodě s deskami Village Oldies a mezi řečí se zmínil, že hraje trochu na kytaru. Po Samově povzbuzení jsem se tam vrátila a získala ho do svých služeb. Lenny nikdy nad ničím neváhal – když jsem si vymyslela srážku dvou aut, zahrál ji na kytaru, když jsem chtěla zpívat jednoduché blues, doprovodil mě akordy. Vystoupení v kostele sv. Marka nám kupodivu vysloužilo určitou pozornost, pozitivní i negativní.” Ich spolupráca pokračovala, aby pozvoľna vyústila do vzniku kapely. “S Lennym jsme během našich sporadických vystoupení se směsicí poezie, tří akordů a požehnaného kraválu začali získávat jistý okruh příznivců a v té spolupráci nám bylo oběma dobře. Rimbaud nám stále ukazoval směr, a když jsme mu chtěli u příležitosti sta let od vydání Sezony v pekle vzdát hold, cítili jsme, že by bylo dobré naše uskupení po hudební stránce rozšířit.”  Patti sa ale stále venovala najmä písaniu poézie: “Má práce byla čím dál víc fyzická, verše básní se rozbíhaly za hranice papíru na omítku. Své verše jsem chrlila nahlas, zatímco se mým malým vesmírem začalo rozpínat poněkud kašparské provolání: Jsme krysy umění / špinavá štěňata / co slovem se krmí.”

V jednom z rozhovorov popísala rozdiel medzi písaním poézie a piesňových textov tak, že “písanie básní je vysoko koncentrovaná a namáhavá práca, ktorá si vyžaduje najväčšiu samotu. Skladanie piesní je iné, pretože moje zameranie sa presúva výlučne na potenciálneho poslucháča. Píšem texty, aby som ich spievala, takže musím brať do úvahy poslucháča, alebo v prípade, že iný píše hudbu, víziu môjho spolupracovníka. Sú to introvertné a extrovertné stavy procesu.”  Postupne sledujeme umelkyňu utvárajúca samu seba v interakcii s inými umelcami, meniacou sa hudobnou scénou. Obdobie v CBGB, formatívne roky, to všetko beží na stránkach v rýchlom punkovom rytme. “Po nocích jsem zůstávala dlouho vzhůru, poslouchala Velvet Underground a psala dlouhé básně v próze. Chvílemi jsem si přála, aby psaní bylo mým jediným povoláním, ale jakási síla mě nepřestávala táhnout odlišným směrem.” Od písaného slova, k hovorenému slovu až k spevu, kapele a prvému albumu, ktorý vyšiel na výročie úmrtia Arthura Rimbauda a začína sa jasným nekompromisným veršom/vyhlásením: “Richard zahrál sebejistě několik úvodních akordů a já polohlasně pronesla slova „Přísahy“: Ježíš položil život za hříchy, ale ne za ty mé, což mělo naznačovat, že si za svá životní i umělecká rozhodnutí ručím sama.” Dozvedáme sa príbehy niektorých skladieb, prechody od básní k textom. “Když se mi nedařilo přecházet mezi poezií a písňovými texty, obrátila jsem se na Toma Verlaina, jehož vlastní produkce mi připadala nevyčerpatelná. Podělil se se mnou o jednu ze svých metod, náhodně otevřel můj zápisník v místě, kde byl záznam prométheovského snu, který se mi zdál o Jimu Morrisonovi, spícím a spoutaném řetězy jako vlastní podobizna uvězněná v mramoru. Ve snu jsem cítila, jak se probouzí jeho životní síla, a křičela jsem: Rozbij to, jen to rozbij, Jime, rozbij to. Sama jsem se ocitla v prázdnotě a křičela jsem, dokud jeho mramorový kokon nezačal praskat a rozpadat se. Sledovala jsem, jak se s křídly dere ven a chvatně vzlétá do nebe. Když jsme dali dohromady části našeho rozhovoru s verši v mém zápisníku, vznikl text k Break It Up, který Tom souběžně zhudebnil.” 

 

Úsmev Boba Dylana

Súčasťou formatívnych rokov bol aj začiatok príbehu Patti Smith a Boba Dylana. “Šestadvacátého června 1975 jsme v klubu The Bitter End ve Village odehráli naše první vystoupení s bubeníkem, a dali tak najevo, že jsme teď opravdová rocková kapela. Jakmile jsem vstoupila na pódium, ucítila jsem, že je něco jinak, atmosféra byla naprosto elektrizující. Nejdřív jsem to přičítala bohatšímu zvuku, ale odehrávalo se tu ještě něco. Cítila jsem to jako zvýšenou vlhkost na kůži a následná energie dál podtrhla už tak hlučné vystoupení. Po koncertě k nám do šatny vstoupil Bob Dylan. Slyšela jsem, jak ten nezaměnitelný hlas volá: Není tady nějaký básník? Plná adrenalinu a s těžko vysvětlitelnou bojovností jsem vyhrkla: Nesnáším poezii. Když si vezmu, jak moc pro mě znamenal, neumím si vysvětlit, proč jsem takovou věc řekla. Ale on se jen zasmál a nebylo nic skvělejšího než vidět Boba Dylana smát se.” Medzi vtedy len začínajúcou Patti a Dylanom sa rozvinul špecifický vzťah, dokonca ju chcel pozvať na turné Rolling Thunder, z čoho napokon zišlo, ale už v vtedy jej vyjaril svoj rešpekt, i keď svojským spôsobom. Patti na to v knihe spomína: “Později se mě ptal, jestli neznám nějaké zpěvačky na jeho nové album. – No, já zpívám, řekla jsem. – Jo, jenže já myslím skutečný zpěvačky. – Počkej, chceš říct, že nejsem skutečná zpěvačka? – Ne, zasmál se, totiž myslím, že jsi spíš trochu jako já.” A keď sa po viac ako desiatich rokoch mimo hudobnú scénu, smrti Mapplethorpa, manžela a brata, vracala na pódiá bol to Dylan, kto jej podal pomocnú ruku. Moment ich spoločného vystúpenia je popísaný jednoduchými, ale silnými slovami: “Když mě Bob zavolal na pódium, byla jsem trochu nervózní. Začala jsem zpívat sloku, refrén jsme zpívali společně na jeden mikrofon a naše tváře se téměř dotýkaly. Viděla jsem drobné korálky potu na jeho čele a zachytila jsem intenzitu v jeho očích. Sevřela jsem pevně své šaty, sklopila zrak k svým bosým nohám a v tu chvíli jsem byla jen vdova a ten divoký mladý básník, kterého jsem měla v pubertě plnou hlavu, byl jenom obyčejný chlap.”

 

 

Fred

Do rozbehnutej hudobnej kariéry vstupuje do života Patti Smith osudový muž, bývalý gitarista MC5 Fred “Sonic” Smith.  Až v tejto knihe sa dočítame podrobnejšie o začiatkoch ich vzťahu a ich spolužití, ktoré ale aj v tejto, pomerne otvorenej, pasáži zostáva odkryté iba z časti. Tak ako aj radikálne rozhodnutie stiahnuť sa z hudobnej scény. Posledný koncert odohrala vo Florencii v roku 1979, počas turné na ktorom ju sprevádzal aj básnik Gregory Corso:  “Ten večer jsem se s Gregorym procházela ulicemi Florencie. Naléhavě mě prosil, abych nekončila. Co budeš dělat? vykřikl. Stáli jsme pod ohromnou sochou Davida. Gregory plakal, ale já ho neutěšovala. Abych učinila takové rozhodnutí, musela jsem být neochvějná. Vnímala jsem potřeby lidí okolo sebe, věrnost a komplexní ambice členů mé kapely. (...) Věděla jsem, že moje rozhodnutí vyvolá bolest a odpor, ale cítila jsem to jako nutnost, abych znovu nalezla sama sebe.” 

Patti sa s Fredom odsťahovala na perifériu Denveru a ich život prakticky v úplnej izolácii znamenal na dlhé roky návrat k výlučne písanému slovu. “Vedli jsme nenápadný život, který by někomu mohl při- padat nezajímavý, nás ale naplňoval. Někdy to nebylo snadné, přesto jsem cítila, jak se pomalu, ale jistě posouvám vpřed. Bylo to bolestivé, jako bych seškrabávala staleté nánosy kůže, popela a špíny z vykopávky, která se konečně dostala ven na světlo. hrb vzpoury hrb vzpoury Jsem stále týž člověk, říkala jsem si, jenom lepší. Byla jsem štíhlejší, zdravější a víc si jistá povoláním, které jsem si vybrala před všemi ostatními. Povoláním spisovatelky.” Opätovný prerod ukončila až smrť “Kapitána” a znovuzrodenie rockovej poetky. A opäť sa mení nielen atmosféra, ale aj formálne uchopenie spomienok. Tempo sa zvyšuje s pribúdajúcimi nahrávkami, koncertami, aktivitami, cestami, stupňujúcou sa kaskádou úmrtí - po Fredovi zomiera aj jej brat Todd, s ktorým si bola veľmi blízka, onedlho aj otec a matka, postupne odchádzajú jej priatelia a mentori - Ginsberg, Burroughs, Shepard a ďalší.

Záver je sériou odhalení a úvahou (rozporom) o tom, kto a čo nás naozaj formuje. Môže to byť krv (DNA), ľudia, ktorí nám vstúpia do života, alebo to môžeme byť mi sami. Chléb andělský je intenzívne ukončenie “memoárovej” série, je definitívnym potvrdením seba samej na pomyselnom konci cesty (k tejto knihe). “Paměť se obnoví a klikatí se žílami potrhané mapy. Během cest jsem nalezla svůj hlas. Hlas mého zpěvu, hlas mého psaní.”

 

Patti Smith: Chléb andělský, preklad: Martin Pšenička, Dokořán, 2025