Krátkometrážna dokumentárna snímka režiséra Michaela Bukovanského prináša pohľad do inšpirácií a procesov tvorby jedného z najvýraznejších výtvarníkov (nielen) svojej generácie, medzinárodne etablovaného Andreja Dúbravského, v jeho privátnom prostredí. Film vznikol v kontexte výstavy Good Boy v olomouckej Telegraph Gallery a súčasne zasadzuje jeho tvorbu do kontextu spoločensko-politických udalostí.
Nielen diela, ale aj výstavy sa niekedy ocitnú v inom kontexte ako keď sa začali pripravovať. Ako počujeme vo filme, výstava sa začala plánovať v roku 2022, a keď už bola v realizácii kauza okolo Andrejovho obrazu už mala veľkú pozornosť a odozvu. Bol práve tento nový rámec impulzom, s tým, že rozšírite perspektívu filmu o širší spoločensko-politický kontext?
Celý proces produkce tohoto dokumentu byl celkem spontánní a začal až v létě, kdy výstava Good Boy skoro končila. V tom čase jsme pro Telegraph Gallery dokončili krátký dokument o předcházející výstavě s názvem NAPOJENÍ: Ztvárnit nepopsatelné a až soudobí kurátoři Dúbravského výstavy Mira Macík a Erika Kovačičová mě s Andrejem dali dohromady. Vystavění scénáře na konfliktu s tím, co se děje na slovenské politické scéně se mi jako scenáristovi nabízelo od začátku. Už sama výstava je do jisté míry Andrejovou odpovědí na zmiňovanou kauzu a náš film měl toto umocnit, ale i přesto nejsou obrazy vystavené na výstavě Good Boy žádnou přímou politickou provokací umělce, ale spíše dokonalou ukázkou jeho umu, ať už u něj jde o figurální malby nebo přírodní motivy. To, že se náš film věnuje rétorice současné vlády vyvstalo relativně brzy po vícero diskusích a hlavně po názorové souhře Andreje, kurátorů výstavy a mě. Když to zjednoduším, tak lze říct, že v nás existovala potřeba se k tomu vyjádřit.
Bol Andrej v súlade s tým, že sa film rozšíri aj o politiku? Pýtam sa aj preto, že on sám netvorí vyslovene angažované umenie, i keď sa vyjadruje k dobovým problémom, ani nechce provokovať napriek nálepke, ktorú dostal. Trochu to pripomína napr. osud niektorých umelcov v dobe normalizácie, ktorí boli do undergroundu vlastne dotlačení režimom.
Andrej ze začátku určitě nečekal, že to uchopíme tímto stylem. Šlo defacto o nízkorozpočtový projekt, který Andrej zrpvu vnímal primárně jakožto něco, co má především zvěčnit jeho výstavu. Ovšem když jsem ho pak srozuměl se svou vizí a představil jsem mu konflikt na kterém bych film vystavěl, zdál se mi uklidněný, spokojený a hlavně odhodlaný do takové věci jít. V našem filmu si Andrej posteskne, že to jediné, co může v dnešní situaci dělat je účastnit na protestů, ale už to, že v našem filmu vystoupil je mi dostatečným důkazem jeho vlastního přesvědčení. Měl jsem trochu obavy jestli nebude chtít couvnout nebo něco vystřihnout po zhlédnutí finální verze filmu, ale nakonec neměl jedinou výtku. Film jsem i stříhal, takže by mi tím zkomplikoval naplnění mé vize, ale na to naštěstí nemuselo dojít.
Aj Andrej sa musel konfrontovať so situáciou, ktorá sa vyostrila...vo filme je veľmi otvorený. Ako sa hľadal balanc medzi fokusom na Andrejovu tvorbu, inšpirácie, a dobovým kontextom, v akom tvorí, žije?
Andrej je obecně dost vstřícný člověk a nic pro něj něj nebylo při našich rozhovorech tabu. To mou roli dost zjednodušovalo, protože dokázal zapáleně mluvit o tom, na co myslí, když maluje, co pro něj proces tvorby znamená, nebo kdo jsou jeho největšími zdroji inspirace. Zároveň má na události posledních měsíců jasný názor a není nikterak apatický vůči tomu, co se v jeho zemi děje. Mým cílem bylo zachytit ho v této zvláštní době, kdy se ve vládní garnituře pravidelně objevují pokusy o cenzurní opatření a taky nenávistná rétorika vůči sexuálním menšinám, čehož si je Andrej dobře vědom. Mým přičiněním bylo, že Andrej díky mě více nahlédnul právě do sféry slovenské dezinformační scény, kde se v některých svých výrocích nebrzdí ani ti nejvýše postavení politici, kteří v našem filmu vystupují. Scénář k filmu vznikal ve spolupráci s kurátorkou výstavy Erikou Kovačičovou, která diváky filmem provází a ony politické aspekty, které by se do filmu daly vměstnat jsme spolu dlouho diskutovali. Je trochu smutné, že jsme si z kauz a nenávistných vyjádření mohli vybírat, protože jich není málo. Myslím, že to Andrejovi i Erice ještě více otevřelo oči o současné situaci.
Nakrúcaniu a otvorenosti, prirodzenosti určite pomohlo aj to, že nešlo o veľkú produkciu, napriek tomu sa dôvera musela chvíľu budovať...
Snímek skutečně vznikal s přičiněním jen několika málo lidí z Telegraph Gallery a produkční společnosti StoryFactory. Většinu času natáčení, ať už to bylo v Bratislavě na protivládním protestech nebo u Andreje na domečku, jsme trávili vlastně jen ve třech lidech: já, kameraman Dan Tyrlík a Andrej. S kameramanem se známe už roky a s Andrejem jsem se stačil několikrát setkat při vzniku výstavy Good Boy. Na téma slovenské politiky jsme se dostali v našich hovorech relativně brzo a došlo nám, že nás trápí obdobné věci. Když jsme pak přistoupili k samotnému natáčení, tak nás nic produkčně nesvazovalo, nemuseli jsme dlouze čekat na žádné členy štábu, na osvětlovače nebo ani zvukaře. Zkrátka jsme Andrejovi připnuli port a mohli natáčet. Stačilo nám tak pouhých pět natáčecích dní. Myslím, že to Andrejovi velmi vyhovovalo a pomohlo to k naprosto uvolněné atmosféře a podnítilo to jeho otevřenost.
Z vašej strany to chcelo aj trochu inú prípravu, ako keby išlo výlučne iba o portrét umelca v konetxte jednej výstavy...
Šlo mi o představení Andreje v co nejcivilnější podobě a jeho přirozený šarm se tak stal jedním z nosných pilířů tohoto filmu. Andrej by takhle utáhnul sám i celovečerní film, nicméně ten kontrastující aspekt věnovaný politické scéně si žádal na mé straně dlouhé rešerše a nakoukávání. Už ani nevím kolik hodin jsem strávil sledováním vybraných dílů TV Slovan nebo InfoVojny, kde jsem si vyslechl všelijaké povídačky o údajné škodlivosti vakcinace, o ukrofašistech nebo o satanistických homosexuálech. Člověk opravdu kolikrát nevěří svým očím a uším, co může někdo s nemalým politickým vlivem na takových platformách hlásat.
Ten kontrast ťažko prehliadnuť – vidiek, bežný normálny život vs. politika, dezinfoscéna (ktorá asi mnohých aj vydesí, pretože nesledujú jej médiá a čo v nich zaznieva), plné námestia protestujúcich... dva svety
Situaci na Slovensku vnímám s mírným odstupem, nicméně mě téma tamní rozdělené společnosti dost zajímá, a to nejen protože je má přítelkyně Slovenka. Je to právě Ficova koalice, kdo voliče rozděluje na jakési „obyčejné Slováky“ a „progresivistickou bratislavskou kavárnu“, ale tohle dělení ničemu neprospívá a ani nic nevysvětluje. Náš film prezentuje Andreje jako spořádaného člena společnosti, který svou zemi reprezentuje svým uměním v zahraničí a přitom většinu času sám žije poklidně na venkově, kde si chová slepice a včely a stará se o svou zahrádku. Tento skoro kýčovitý výjev pak ostře kontrastuje právě s tím, jak vyhrocená je situace na kulturní a politické scéně a na vině není nikdo jiný, než právě Ficova vláda. Protesty proti bizarním rozhodnutím vlády a nenávistné projevy vůči čemukoli opozičnímu se staly po více než roce jejich vlády už běžnými a to není nic, na co by si měli Slováci zvykat. Dezinformační kanály, zejména během pandemie covidu-19, připravili Robertu Ficovi a jeho následovatelům půdu a volby, ať už parlamentní nebo prezidentské, už víme jak skončily. Bohužel se, aspoň v mých očích, Slovensko ocitlo v informační a ideologické válce, kde je momentálně protest a satira jedinou viditelnou formou nesouhlasu. Je pro mě o to děsivější, že si sociální bublina, která proti této garnituře stojí možná ani tolik neuvědomuje, po jakých zbraních ta propagandistická mašinérie sahá a to by náš film měl změnit, aspoň pokud jde o témata svobody v umění a postavení LGBT+ komunity na Slovensku.
V konečnom výsledku je to najmä film o slobode tvorby a ľudských právach, ktoré sú niektorím ľuďom upierané.
Je to tak. Situace na Slovensku se láme a to, co byly nejprve jen slova se mění v činy. Je to zejména vidět od té doby, co se z RTVS stala STVR, kdy najednou politici přestali čelit větším konfrontacím ze strany komentátorů. To co bylo dříve v „alternativních médiích“ se pomalu přelévá do mainstreamu. Je to strašidelné, protože jen v Evropě máme takové špatné vzory a ukazatele, kam taková vláda a rétorika může až vést. Je to pár týdnů, co v Maďarsku doslova zakázali pochody Pride, no a že v Rusku je jakékoli upozornění na existenci LGBT+ komunity trestáno vězením už nikoho nepřekvapuje.
Medzitým už vymazávanie LGBT+ tém zasiahlo aj film... napr. tento film by už podporu z AVF nezískal.
Je to k pláči a považuji to za kulturní regres. Umělci, ať už jsou to malíři, zpěváci, herci nebo filmaři mají právo se vyjadřovat a angažovat se, jako na to má právo každý občan v demokratické společnosti. Postoj Martiny Šimkovičové o nepotřebnosti politického aktivismu v umění je pro mě velmi zneklidňující a silně mi připomíná dobu, kterou znám jen z učebnic dějepisu. Nedovedu s představit, že by mě mohla jako filmaře taková situace potkat, nicméně by mě takové omezení jistě akorát tak naopak vybudilo o to více se za takový projekt postavit. GOOD BOY from Slovakia je nezávislý projekt, ale jsem přesvědčen o tom, že vzešel z přesvědčení skupiny lidí, kteří stojí na správné straně historie a jen zachycuje zvláštní období, které musí skončit.
Svetová premiéra snímky GOOD BOY from Slovakia sa uskutoční 30. apríla o 20:00 v bratislavskom Kine Lumière.
GOOD BOY from Slovakia, Česko, 2025, 25 min
Réžia: Michael Bukovanský
