Až do 13. října je v pražské Kunsthalle otevřena výstava s všeříkajícím názvem: A nic nás nerozdělí, přičemž oním štastným párem jsou životní i umělečtí partneři, německý malíř a grafik Hans Hartung ( 1904-1989) a malířka Anna-Eva Bergmanová (1909-1987), pocházející z Norska.
Výstava je to mimořádná nejen díky samotnému dílu obou umělců, dílu, jež procházelo zajímavým vývojem, přesto bylo zcela jedinečné a osobité. Ovšem ještě významější je celkové pojetí exposice, jeho dramaturgie – díla Anny-Evy Bergmanové a Hanse Hartunga jsou zde vystavena společně, vždy v uměleckém souladu, ale i kontrapunktu. Zmiňujeme to proto, že něco tak zdánlivě samozřejmého – a slušného – bohužel nebývá zvykem. Stále bývají, pokud tedy životní pár také tvořil, vystavován odděleně, zvlášť výstava manžela, zvlášť (méně často) manželky. A rozhodně to není proto, že by byly ony "ženy slavných umělců" horšími umělkyněmi, vysvětlení je zcela prosté, a smutné: v podstatě jediným důvodem je to, že se jednalo o ženy. V případě aktuální exposice v Kunstahalle to naštěstí neplatí, ale podíváme-li se zběžně na českou scénu, kolik společných výstav například Jiřího a Běly Kolářových jsme viděli? Adrieny Šimotové a Jiřího Johna? Věry a Vladimíra Janouškových? Evy Kmentové a Olbrama Zoubka? Anebo, podíváme-li se za hranice, Jacksona Pollocka a Lee Krasner? Willema de Kooninga a Elaine de Kooningové? Roberta a Sonii Delunayových? Maxe Ernsta a Dorothey Tanningové? Ano, byli vystavování "společně", ale v rámci tematických či skupinových výstav, ne jako partneři. Anebo, zabrousíme-li do vážné hudby, jsou pořádány "manželské" koncerty se skladbami Roberta Schumanna a jeho ženy Clary? A ještě něco důležitého je třeba zmínit: výstava v Kunsthalle je historicky první výstavou vůbec, na níž jsou díla manželů představena společně! Dodejme, že podnět k tomu vyšel od hlavní kurátorky pražské Kunsthalle Christelle Havranek, která dodala, že "tvorba Anny-Evy Bergmanové byla dlouhou dobu zastíněna slávou jejího partnera." Ovšem řekli-li jsme A, musíme také dodat B – nebýt vstřícného postoje francouzské nadace Fondation Hartung-Bergman, jež spravuje odkaz dvojice, zůstalo by u pouhého přání.
Presentace jako je právě A nic nás nerozdělí přitom nejen nikoho (ano, tedy, ženu) neupozaďují, jsou zcela v souladu se současným vnímáním, hlavně ale mohou nasvítit dílo obou umělců ve zcela jiném světle – protože, jak zaznělo při otevření výstavy od kurátorů Thea Carnegy-Tana a Pierre Wata, smyslem této, ale nejen této výstavy bylo " zpochybňovat staré narativy a vytvářet nové." A můžeme již nyní prohlásit, že se to všem, kteří se na výstavě podíleli, podařilo na výtečnou.
Hans Hartung se s Annou-Evou Bergmanovou seznámili v Paříži v roce 1909 a záhy se vzali – aby se v roce 1937 rozvedli a patnáct let se neviděli. Ovšem v roce 1952 se potkali na nějaké výstavě a od té doby spolu opět žili. Mimochodem, ono druhé setkání prý rozhodně nebylo tak náhodné... Nicméně, navrhli si krásný dům, spíše vilu v Antibes na Azurovém pobřeží, v níž nejen žili, ale hlavně tvořili – jak již bylo řečeno, v naprostém souladu. Právě v tomto kontextu je zajímavé sledovat, jak se jejich tvorba proměňovala, jak se ovlivňovali. A jak svébytná přitom jejich tvorba byla. "Na partnerství Hanse Hartunga a Anny-Evy Bergmanové," řekl kurátor Theo Carnegy-Tan, "je pozoruhodné, že si byli velmi blízcí a zároveň si oba uchovávali velkou míru samostatnosti. I přesto, že prožili většinu života společně, dospěli ke zcela odlišným výtvarným stylům čerpajícím z řady společných zájmů, včetně přírodních živlů, vesmíru či hudby. Součřasně však vzájemně hráli důležitou roli ve formování umělecké tvorby svého protějšku. Tento protipól sdíleného a odlišného představuje ústřední téma celé výstavy.”
V zhledem ke zvolené koncepci je tedy jasné, že se nejedná o výstavu, na níž by byly, jak bývá zvykem, vystaveny pouze obrazy – naopak, zde jsme svědky nejen umělecké tvorby obou umělců, ale také jejich života, lásek, myšlenek, fantasií i idejí. A není to exposice malá, v Kunsthalle je vystaveno více než tři sta artefaktů, a to jak obrazů, tak skic, fotografií, architektonických studií, nástrojů, s nimiž oba tvořili, korespondence i výtvarných děl, která si vzájemně darovali.
Waintrob-Budd: Hans Hartung and Anna-Eva Bergman, New York, 1964
Není cílem tohoto textu nějak rozebírat tvorbu Anny-Evy Bergmanové a Hanse Hartunga, snad jen v krátkosti: Hartung, který je daleko známější, bývá řazen k abstrakci, jeho malba přitom byla silně gestická, najdeme tak jeho díla vystavovaná společně s americkými abstraktními expresionisty, krásně to bylo například vidět na nedávné výstavě Cesty svobody ve vídeňské Albertině, věnované americkému abstraktnímu expresionismu a evropské odpovědi na něj, tedy francouzskému informelu a jeho rakouské mutaci.
Tvorba Anny-Evy Bergmanové je daleko hůře zařaditelná, především působí niternějším dojmem, jakoby jsme v jejích obrazech viděli zprávy o přemýšlení, rozjímání. Zároveň se v jejím díle nejednou odráží i vzpomínky na norskou přírodu, na stromy. A také reflexe živlů, ovšem v tom se shodovala s Hartungem. Možná by se dalo říci, až jakoby s přírodou, živly splývala. Však také řekla, že "umělec a to, co maluje, musejí být jedno a totéž. On sám se musí stát motivem, který bude malovat, a zároveň i být tím, kdo jej maluje." A tak topmu tkaé bylo – a vzhledem k prolnutí obou manželů, to platilo pro oba, pro Annu-Evu Bergmanovou, i pro Hanse Hartunga, stejně.
