Libuše Jarcovjáková: (Pre) fotiť svoj život

 

Libuše Jarcovjáková fotila celý svoj život, a to v oboch významoch. Od teenagerského veku, kedy začala fotografovať, zachytávala, v často veľmi intímnych záberoch, svoj život. Fotila čo žila. V snahe zistiť kto vlastne je, a v najťažších obdobiach života si početnými autoportrétmi potvrdzovala svoju existenciu. Fotoaparát ako zrkadlo. Fotografovala i keď vedela, že zábery zostanú iba v jej súkromnom archíve. Archív pozostávajúci z jej voľnej tvorby i komerčných fotení pre prestížne značky a časopisy, spolu s denníkmi, ktoré si počas celého života písala, dohromady napokon poslúžili ako materiál pre film  Ešte nie som kým chcem byť Kláry Tasovskej. Mapuje jej život ženy, emigrantky, ale najmä fotografky. Doma sa dostala do povedomia až výstavou z roku 2008, mala vtedy 56 rokov, v roku 2018 získala titul Osobnost české fotografie od Asociace profesionálních fotografů České republiky. Svet ju spoznal a konečne ocenil jej prácu až po obsiahlej retrospektívnej výstave Evokativ na francúzskom festivale Rencontres d'Arles v roku 2019. Téma festivalu bola "Moje telo je zbraň" a Libušine fotografie zasiahli návštevníkov i odborníkov. Britský denník Guardian zaradil Evokativ na čelo desiatich najlepších výstav roka, za ňou zostali mená ako Cindy Sherman, Diane Arbus, Alys Tomlinson, Dora Maar či Nan Goldin, ku ktorej ju prirovnali v The New York Times: “Libuše Jarcovjáková is the Nan Goldin of Soviet Prague.” Pozornosť si získala (aj) unikátnymi zábermi pražskej gay komunity, ktoré vznikli v dobe normalizácie a vyšli v knihe T-Club. Tvorbu Libuše Jarcovjákovej aktuálne predstavuje i retrospektívna výstava v pražskej Národní galerii. 

 

 

Pochádzate z umeleckej rodiny, obaja rodičia boli výtvarníci-maliari. Viedli vás od malička k umeniu? Bol to ten impulz venovať sa umeleckej tvorbe?

No, popravdě těch impulzů bylo spousta. Bydleli jsme na Ostrovní ulici a naproti měl táta ateliér. Máma i táta jsou absolventi u Emila Filly, táta byl krátkou dobu i jeho asistentem. A samozřejmě, že ten umělecký jazyk a vlivy tu byly od malička přítomné. Rodiče když něco popisovali, tak používali, aby to upřesnili, názvy  pařížská modř nebo titanová běloba. Ale že by mě vedli přímo k tomu, abych dělala něco výtvarního, tak to moc ne. A já jsem vlastně asi byla takový dítě, které mělo strašně moc zájmů. A hodně, hodně jsem četla. V podstatě to rozhodnutí, s kterým jsem přišla, že budu studovat fotografii na grafické škole mámu úplně šokovalo. A hluboce s tím nesouhlasila. Její argument byl, že nemám ostré lokty, a fotograf musí mýt lokty, prý se nikdy neprosadím a budu trpět. Ono to částečně bylo tím, že oba dva absolutně neuměli sami sebe propagovat. Máma nás živila, dělala po celý život užitný umění, až do stáří, kdy začala malovat. A táta, jako beran, si dělal svý věci, relativně málo komunikoval s uměleckým světem, a hlavně se nechtěl zbavovat žádných obrazů. Měli  svůj svět, ale že by mě to přímo ovlivnilo to ne.  Takže prostředí skvělý, ale tu cestu jsem si musela hledat sama a dokonce si ji tak trošku vyvzdorovat. Takže bylo jasný, že to muselo být něco vizuálního, a nemohlo to být to, co dělal táta, protože byl super kritický. Takže fotka. My jsme začínali studovat za poměrů ranného 20. století, ještě jsme se potili  se starými deskovými fotoaparáty na skleněné negativy, vyvolávali jsme to v ruce. Udělat opravdu dobrou fotku byl tenkrát ještě velký problém,  vyžadovalo to spoustu technických dovedností. Já jsem na to teda moc šikovná nebyla. Nota bene jsem ty věci cítila trošku jinak. Takže jsem brzy na tý grafický škole začala volit takový jako svůj “obchvat”, že budu spisovatelka a že budu psát. A to je spojený s těma deníkama a to je spojený taky s celoživotní tendencí psát. 

 

Fotíte ešte na analóg?

Samozřejmě fotím na filmy, dneska už je to takový semiproces, nechávám je vyvolat, skenuju, ale je to pořád ten negativ. A pořád doufám, že přijde chvíle, kdy budu mít dost času na to znovu postavit tmavou komoru a čekat na to, jak se vyloupnou ty obrazy z vývojky. 

 

 

Prečo pre vás bolo dôležité študovať na FAMU? Museli ste to skúšať viackrát pre svoj málo “dělnický” pôvod...

Za prvé tam skončili všichni mí spolužáci a to byla nějakým způsobem taková meta. Za druhý, já jsem vlastně věřila tomu, že se tam něco dalšího naučím, že se teda nějakým způsobem posunu. A já si dodneška myslím, že vysokoškolské vzdělání přináší dva obrovské benefity - to podstatné jsou úkoly, které dostanou studenti a zároveň komunita, která vlastně způsobuje to, že lidi můžou navzájem komunikovat  sdílet co dělají a zůstávají z toho celoživotní důležitý vazby. Nutnost o věcech diskutovat, přemýšlet, obhajovat je... Fotit vás nikdo nenaučí, pokud to nemáte nějak v sobě. Můžou vás upozorňovat na slepý uličky, ale někdy i ta slepá ulička může mít nějaký úžasný východ.  Problém byl ten, že já jsem opravdu příliš dlouho čekala. Bylo mi 25 let. Zklamáním byly každé neúspěšné přijímací zkoušky, kdy důvody pro nepřijetí byly víceméně politické, či spíše  osobně politické. V té době jsem už byla na úplně jiný oběžný dráze. Taky jsem přišla do ročníku, který nebyl nějak extra silnej. Slovenská nová vlna přišla po mně. Mí předchozí kolegové, kamarádi už byly pryč. A já jsem žila už hrozně divoký život.

Živila jsem se vším možným, potom vyučováním Větnamců, takže odstředivá síla... Taky jsem byla o pět let starší, to taky hraje roli. Já jsem strašně šťastná, že jsem tu školu dodělala. To bylo takové potvrzení v té nedisciplinovanosti a v tom všem, že se umím zatnout, že umím zatnout zuby a dělat. Ale bohužel jsem si z toho nemohla vzít nějak víc. 

 

 

Ovplyvnila škola nejako výrazne váš rukopis? Spôsob uvažovania o fotografii...

Já bych řekla, že moc ne. Hlavní kánon, který existoval v té době, byla taková ta puristická dokumentární fotografie ve stylu Bressona. Komponovalo se od kraje do kraje, žádný výřez a tak dále. A jistá preciznost tam byla. Tak já takový fotky umím udělat a udělala jsem jich spoustu. Úplně všechno v té fotografii sedí. Ale čím dál víc mě lákala nějaká nepřesnost, práce s rozmazaným popředím, pozadím, pohybová neostrost a podobně. Já jsem se moc nedala a holt jsem byla považovaná za mizernou studentku. Ale to je trošku jedno, já jsem vlastně ráda. Nedávno mi říkal jeden český fotograf, že než šel na FAMU, tak taky dělal takový fotky, ale oni mu vysvětlili, že se to nesmí. Nebo nemá. A já jsem si to nenechala úplně “vysvětlit”.

Vždycky jsem měla ráda experiment. Takže například i živý fotky  lidí jsem dělala na formát 6x6 strašně neohrabaným Pentagonsixem, který vůbec nebyl pro to ideální. Ale čtverec nějak dával obrovský možnosti v kompozici. Já jsem taková kombinace velmi intuitivního fotografa a na druhou stranu často mám jasný koncept. To se v tom celém archivu vlastně projevuje až s odstupem a to je vlastně hodně práce Lucie Černé, s kterou už spolupracuju sedm let. Byla kurátorkou jak výstavy v Arles, tak  je kurátorkou aktuální retrospektivy v Národní galerii. Ona zná můj archiv dokonale a pomáhá mi zpětně nacházet nové souvislosti. Samozřejmě i s režisérkou Klárou Tasovskou jsme na to přicházeli taky, objevovaly jsme opakovaný sekvence, a že pořád hledám věci, které zkoumám, ale zároveň se oprošťuju od jakékoli konstrukce, která by mě bránila v  mé intuici. Takže to je takovej trošku spontánní model, ale smysl tam je, no.

 

 

Áno ten pocit intuitívnosti a z toho plynúcej autenticity je veľmi silný, aj v komponovaných fotografiách...

Fotografuju přes padesát let a vyzkoušela jsem nejrůznější témata. I na mě měly vliv fotografické knihy nebo fotografické výstavy, experimentovala jsem i s technikou, i s různýma postupama. Samozřejmě spolužáci měly vliv na mou práci. Ale je tam taková jedna červená linka, která spojuje ty úplně první fotky s těmi nejnovějšími. Asi je jedno jestli fotím lidi nebo věci. Já prostě musím něco cítit k tomu subjektu, objektu a když mě to takhle zahákne, je to to, co se má stát. A foťák je jenom nějaký prostředek, nějaký médium, který to zachytí. 

 

A čo sa týka autoportrétov? 

No to byl dost nevědomý proces. Já jsem dlouho, dlouho vůbec neviděla, že to je jedno ze zásadních témat, které dělám. Je to třeba absolutně jasně doba, kdy jsem byla velmi osamělá, což byl život v Berlíně, ale vlastně i v Tokiu, kde jsem se skutečně cítila hodně vytržená ze všech kontextů a vlastně odkázaná sama na sebe. A tam mě ty autoportréty vždycky pomohly se definovat. Třeba když jsem odjela do Berlína, poprvé jsem úplně zjistila, že se neustále dívám do zrcadla, že držím takový střep zrcadla a že si potvrzuju, že vůbec existuju. A samozřejmě foťák byl další zrcadlo. Takže mělo to význam ukotvení tady a teď. Že je toho tolik, to jsem byla sama velmi překvapená. 

 

 

Takže autoportrét ako potvrdenie existencie...

Ano. To je speciálně můj příjezd do Berlína a zjištění, že to bude hodně těžký. Já jsem hned ze začátku měla úraz, kdy mě porazil mercedes a nechodila jsem. Určitě ta izolace, nedostatek osobních kontaktů a podobně. Ale já jsem si řekla, jedu! Je to projekt, jedu fotografovat svůj život. Psát a fotografovat. A strašně mě to pomáhalo. Jiná situace byla když v roce 2011 měla maminka těžkou mrtvici, po krátké době jsme se ze sestrou rozhodly že si ji vezmeme domů, což znamenalo péči 24-7. Po třech týdnech jsem cítila, že nemůžu dál, že jediné, co mě ničí ale opravdu hodně, je rutina a neustálé opakování toho stejného. Tak padlo rozhodnutí, že ji budu fotit, že budu fotit náš vzájemný život. Dělala jsem to téměř tři roky, než zemřela. A samozřejmě byl to smutný proces, protože končí smrtí.Vidíte dítě, který je hrozně hodný a milý a všechno, ale jde to pořád dolů. Fotka mě zachránila absolutně.

 

Fotografie, ktoré pochádzajú z tlačiarne kde ste pracovali, či krčiem tak trochu evokujú Hrabala a svet, ktorý zachytáva vo svojich textoch, tá atmosféra...

Ze záhadního důvodu mě tato skupina lidí vždycky nesmírně přitahovala. Mnohem víc než intelektuální disent. Politicky jsem s nima samozřejmě absolutně souhlasila, absolutně jsem byla mentálně nastavená tak, že bych se mohla kdykoliv do disidentského hnutí zapojit, ale mě strašně lákala  jiná skupina lidí.

Já mám problém se střední třídou a měla jsem ho vždycky, to znamená s lidma, který jsou v nějaký pozici a myslí si, že žijou ten život přesně tak, jak má být a jsou netolerantní, na všech a na všem vidí něco špatného, ale ty úplně nejobyčejnější lidi tak s těma mě hodně bavilo mluvit. A zjišťovala jsem, že nejen, že jsou velmi často velice vzdělaný a velice fundovaný, ale že mají svý originální názory, které mě zajímají a zajímalo mě i to prostředí. Dobře, v tý tiskárně to bylo trošku účelové, protože jsem si myslela, že si vybuduju dělnický původ a pak se dostanu snadno na tu vysokou, což byla iluze. Nicméně krásných několik let, velice divokýho zvláštního života. Hospody, tak tam jsem chodila nejdřív s lidmi z továren, potom se svým mužem a ono to šlo takovou spirálou, pak zase jiná hospoda, v hospodách jsem strávila půlku svýho mládí, ale tam vznikaly fotky. 

Člověk by mohl říct, co jsem s tím svým životem dělala, no ne, já jsem tam pořád fotila. 

 

 

Na fotkách z tohto obdobia je vždy fokus na človeka v určitom prostredí, atmosfére...

Ano a focení čím dál méně  puristickým dokumentárním způsobem, čím dál více s důrazem na esenci a atmosféru. Já myslím, že mě hodně ovlivnil výtvarný vliv rodičů, že jsou ty věci především v první řadě vizuálně silný.  Obsah, ten tam většinou přirozeně byl, protože to bylo o životě. 

 

Rada by som ešte spomenula kostýmovú výtvarníčku Ester Krumbachovú, keď sa jej život zlomil, tak sa u nej tiež prepojili dva svety - svet umenia a svet krčiem s ich osadenstvom.

Ester byla úžasný inspirátor pro téměř každého, kdo se s ní setkal. Já jsem měla to štěstí, že jsem se s ní setkala už jako dítě, protože byla spolužačka a blízká přítelkyně mojí maminky. A každý setkání s Ester bylo prostě vybuchnutí bomby. Ona měla takový hezký výrok “kam cinkneš, tam zní”. S velkým zájmem si prohlížela všechno, co jsem vytvářela, na rozdíl od mých rodičů. Máma řekla, to je hezký, táta řekl, to je ušmudlaný. Kdežto Ester to fakt zajímalo a nějakým způsobem mě brala už od dětství. Potom mě strašně podpořila s cyklem tiskárna, když viděla fotky. Její život rozhodně v 70. letech nebyla žádná procházka rájem. Byla neustále bez peněz, mohla pracovat jen na cizí jméno, ale neztrácala vůbec optimismus, pořád jela jak motor, ale asi hodně věcí si kompenzovala alkoholem, který ji rozhodně neprospíval. Ona v podstatě měla strašně široký okruh známých. S mnoha z nich měla velice intimní vztah v tom slova smyslu, že se jí lidi hodně svěřovali a hodně jí vyhledávali.

To je ta inspirace, kterou ona poskytovala. Její podíl na české filmové vlně je mnohem vyšší, než si vůbec můžeme uvědomit, protože vztáhla ruku na filmy od Jireše přes Vávru, o Němcovi ani nemluvě. Film, který udělala Vražda inženíra Čerta byl  v té době zesměšňován. Já jsem u ní bydlela docela dlouho, když pak měla nějaké nabídky na zahraniční spolupráce, tak jsem hlídala kočky a minimálně dvakrát jsem tam několik měsíců bydlela. Měla jsem k dispozici její knihovnu a její nádherný byt, ona pracovala s detailama, bylo vidět, jak je strašně výtvarná. I když se dožila velkého uznání, byla už dost nemocná a  přišlo to, řekla bych, pozdě.

 

 

Vo filme spomínate aj na obdobie, keď ste fotila Rómov a povedali vám, že načo ich fotíte, predsa ich už fotí Koudelka a prečo by mal aj niekto ďalší...

To bylo velice silné odmítnutí silného  tématu, ale je to nesmysl, že jo, protože je to nesrovnatelný. Piety, ikony a tak dále, prostě jsou témata, které se malují  fotí pořád znova a znova a Romové byly, a možná ještě stále jsou, vizuálně odlišné etnikum se svýma normama, který jsou strašně zajímavý, má to jasnou formu a když se člověku podaří. Byl to asi jeden z mých hlavních darů, schopností empatie a schopností dostat se do toho prostředí - tak najednou nejste na safari, ale jste součástí jejich života na nějakou dobu. Přicházíte znovu a znovu, nefotíte slavící Romy, ale pokoušíte se jít někam do hloubky a to bylo to, co mě zajímalo. 

 

Poznáte fotky Tibora Husára z tohto prostredia?

No, my jsme byli částečně spolužáci takže jsme se několikrát potkali. On vždy přišel jako kamion, byl ho opravdu plný prostor,  a když začínal tak vlastně nevěděl o fotce vůbec nic. Pak jsem jednou dostala  mail, kde reagoval na nějaké moje fotky, psal, že je úplně okouzlený a já jsem teprve po jeho smrti viděla jeho fotografie. A vlastně mě to velice zajímá a chci se k tomu dostat trošku hlouběji.

 

 

Ja som sa už dávnejšie rozprávala s etnológom, romistom Arne Mannom, ktorého oslovovali fotografi zo zahrančia aby ich zaviedol za Rómami na Slovensku, a keď ich zobral do čistých panelákových bytov tak protestovali a chceli fotiť vždy iba osady, tie najchudobnejšie...

Jo chtějí jenom tu jednu část. Já jsem byla jak ve vilách, tak opravdu v nejchudších osadách a ty pražský Romové byly vesměs velmi integrovaný a v podstatě se snažili  rychle zapomenout, že jsou Romové. Všechno se to strašně létama měnilo a v podstatě z adres, kde bydleli, všichni zmizeli někam na sídliště nebo do Španělska, nebo do Kanady, takže já jsem měla ráda samozřejmě všechny ty podoby.  Kdo se živil lichvou tak měl doma zlatý kohoutky a byl to také fenomén, který byl úžasný na zkoumání.  Pro mě bylo fajn, když jsem cítila, že mám nějaký hlubší téma který sleduju dlouhodobě. I když jsem končila s Romama ještě jsem pořád chodila do romských rodin, pak jsem začala učit Vietnamce češtinu, což byla absolutně jiná enkláva. Já jsem třeba od osmi do jedné učila, bydleli jsme na ubytovnách a samozřejmě začali nás zvát na kafe, na čaj do svých pokojů, vyprávěli svoje příběhy, já jsem jim dělala fotky. To byl úplně jiný svět. Jim namluvili že jedou zachraňovat naše socialistické hospodářství a ono to bylo tak, že vlastně všichni je nenáviděli, všichni z nich dělali lidi třetího řádu a jejich zklamání bylo obrovský.

 

 

Vtedy ste začali fotiť aj T-club...

T-club pro mě znamenal opravdu ostrov. Jedete šedivou ulicí, tmou a najednou otevřete dveře, tam schody, obrovská fronta lidí, který tam chtějí jít, ale nepustí je tam, vy sejdete po schodech, otevřete dveře a jste uprostřed šílený vřavy nebo hudby, zábavy. Důležité tam bylo přátelství, to bylo taky specifické pro prostředí klubu. Scházeli se tam muži i ženy což dnes už není úplně běžný fenomén. Tímhle způsobem se mi život dělil. Měla jsem strašnou radost z toho, jak jsem všude doma a jak jsem schopna měnit kůži . Kompenzovalo to samozřejmě ten stres, který byl z normalizace a z té bezvýchodnosti, z pocitu, že člověk nikam nepatří. Já jsem vždycky říkala, že se cítím jako když horník v dole najde tu vzduchovou kapsu. Člověk byl toho součástí a mohl potom dělat vlastně ty fotografie. 

 

Chcelo to aj veľa dôvery, získať súhlas na fotenie, pretože byť v tej dobe, aj keď možno iba v tomto klube, otvoreným homosexuálom, lesbou, znamenalo byť ľahko  vydierateľným. 

Já jsem tam začala chodit pravidelně, jednak se mi tam líbilo a jednak jsem si připravovala půdu. Opravdu tam byla  velice přátelská atmosféra a člověk měl vlastně postupně hlubší a hlubší kontakty a pak jsem byla vyzvána, abych fotografovala různý události a ty fotky vznikaly od začátku na přání s vědomím těch lidí.  Já jsem fotila bleskem abych byla vidět, že fotím a když tam někdo nechtěl být tak mi to buď dal najevo, nebo odešel, takže já jsem byla viditelná, že fotím.

 

 

Práve fotky z T-clubu vám v zahraničnej tlači vyniesli prirovnanie k fotografke Nan Goldinovej.

Já si myslím, že ve stejných dobách se prostě objevují na různých místech světa stejná témata, ty lidi uvažují podobně. Já s ní mám řadu paralel, že jsme třeba žili ve stejný době v Berlíně, nebo ty témata, ale já jsem její práce poznala docela nedávno. Její osud je poznamený i tím, že ji objevili už jako poměrně mladou a ona pak šla v gardu toho, že je úspěšná fotografka což znamená, že cíleně šla nějakou cestou. Není to rozhodně přirovnání, které by mi škodilo, ale zároveň jako úplně duchovní sestry asi nejsme, možná tak napůl.  Je tam víc rozdílů, než podobností.

 

Vrátila by som sa ešte k vašim autoportrétom, aj tým v komplikovaných obdobiach, často ste v dobe krízy volila nahotu...

Já jsem si fakt nemyslela, že to bude někdo někde vidět. Myslím, že to lidé dělají, když jsou v nějaké krizi, postaví se nahý před zrcadlo. Možná, je to ta nejpřirozenější věc. Nevím, asi pro mě to tělo bylo nějakým způsobem důležitý a byla to taky lepší konfrontace s pocitama. Já jsem například velice dlouho nesledovala proces stárnutí, a teď je už zřejmý, přesto se pořád fotím a je to třeba velice bolestné, ale mám pořád pocit, že to má nějaký význam. Člověk má holý ruce a to je opravdu nějakým způsobem to dno nebo to místo, odkud se odrazit. 

 

 

Kto si to neprežil,  ťažko sa mu vysvetľuje, čo v dobe totality znamenala možnosť vycestovať, ako to ľuďom menilo perspektívu. Dnes to je bežná súčasť životov ľudí, ale nevyužívajú práve tú možnost rozšíriť si perspektivu. Vám sa podarilo vycestovať z komunistického Československa do Japonska. Premietla sa táto nová perspektíva, ktorú jednotlivé krajiny priniesli,  aj do vašich fotografií?

Tak určitě, Japonsko speciálně je země s úžasnou vizuální kulturou. Takže po stránce vizuálních zážitků to bylo naprosto neuvěřitelné. A taky byli v té době hrozně otevření lidi a vůbec nereagovali na focení. Japonsko byl takový dlouhodobý plán s mou spolužačkou,  která měla absolutně jasno, že si najde Japonce, vdá se do Japonska a když tam bude, tak mě pozve. A najednou se to začalo naplňovat. Tak jsme udržovali nějaký kontakt a připravovala jsem se na cestu.

Já jsem si tam vlastně u ní spořila, posílala jsem různým bohemistům český knihy a  podobně. No ale samozřejmě to nevyšlo. Žádná výjezdní doložka, žádnej devizovej příslib. Byla jsem z toho smutná a potom najednou si mě Státní bezpečnost pozvala na kafíčko a že by mi s tou cestou mohli pomoct. Tak to jsem věděla absolutně, že už nikam nepojedu. Prostě ne, to nepřipadá v úvahu. Vybruslila jsem z toho úplně normálně, že nemám co říct, nemám co sdělit. A zapomněla jsem na to, že chci jet do Japonska. Pak jsem o tom mluvila v baru a někdo mi řekl, ať napíšu řediteli Československé banky, že jsem studentka, že chci jet do Japonska. Když jsem to udělala přišel dopis, že dostávám devizový příslib, i když malej, prostě minimum. Jakmile jsem měla ten devizový příslib, tak jsem ku podivu dostala i tu výjezdní doložku.

No a najednou jsem jela do Japonska, ale furt s pocitem, že pokud na mě někdo bude něco chtít, tak okamžitě končím. Ale v Japonsku se mi situace totálně změnila. Ta spolužačka měla poporodní depresi a já jsem byla prakticky na ulici. Ze šestnácti dnů, na které jsem měla devizový příslib, bylo šedesát, spala jsem na 13 místech, předávali si mně jako štafetu. Celou tu dobu jsem prochodila, profotila, a celý ten pobyt vlastně intenzivně prožila. Já jsem opravdu prochodila dvoje boty za těch 60 dní. Chodila jsem, chodila, chodila. Vyfotila jsem hromadu filmů, 120, možná 150. Byla jsem intenzivně napojená na kulturu, život a chtěla jsem to nějakým způsobem popsat.  Částečně jsem přemýšlela o tom, že emigruju, možná do Austrálie, Kanady, nebo Ameriky, ale cítila jsem, že nemůžu, že to mentálně nedám. No ale tam se mi postupně začaly vytvářet kontakty. Podařilo se mi dokonce nazvětšovat fotky, ukázat je, získat mecenáše. Byla tam prostě intenzivní chuť poznat něco jiného. Nevěděla jsem, kde budu bydlet, neměla jsem peníze, jela jsem do absolutní nejistoty. Nemluvila jsem moc anglicky, ale já jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Bylo mi 25 a jela jsem. A jsem za to strašně vděčná, za všechno, včetně Berlína. Zase velká nejistota. Jak říkám v tom filmu bylo to šlápnutí do tmy. Je to krok do tmy, ale je to krok. A pak už  jsem cestovala s vystěhovaleckým pasem. A ten pobyt už byl jinej, protože to už jsem vlastně dělala komerční zakázky a víc jsem zkoumala svůj život. Z toho pochází většina autoportrétů, ve kterých vlastně už řeším třeba nějakou samotu. Stejská se mi. Jsem někde prostě izolovaná. A tam už to je mnohem osobnější a už je tam trošku odstup od dokumentárnější polohy, která dominovala tomu prvního pobytu. Bylo to pokračovaní intimních deníků.

 

 

Medzi analógom a digitálom je ešte éra polaroidu.  Vy ste na polaroid fotila? 

Teďka bezprostředně jsem udělala cyklus na polaroid. Byla jsem v Mikulově na uměleckém sympóziu a vznikl tam novej cyklus, který budu vystavovat v Lisabonu. Překvapivě akty.

 

Aký bol prechod na nové technológie?

Já učím od roku 1992 a my jsme to museli z pozice učitelů integrovat okamžitě. Všechny změny, které přicházely, aby mohl vůbec člověk držet krok se studentama, tak chtě, nechtě, jsme se to museli učit stejně rychle, jako oni, ale pro mě osobně to  nepřinášelo žádný přínos, protože jsem se nechtěla věnovat komerční fotografii. Samozřejmě pro fotku to bylo šílený zjednodušení procesu a posun dopředu. Ale pro mě je ta estetika jiná. Samozřejmě vlastním nějaký digitální fotoaparát, spoustu práce jsem udělala digitálně, ale není to volba mého srdce. Zatímco mě ale vůbec nevadí fotit s mobilem. Mám i cykly, které vznikly na mobil a vlastně už od úplných začátků v roce 2005, kdy to rozlišení ještě bylo velice směšné, tak jsem udělala několik cyklů, které mají smysl právě špatným rozlišením a estetikou, kterou to přináší. Každej si může vybrat, všichni studenti, který jsem kdy potkala, milují analogovou fotku. Z praktických důvodů samozřejmě všichni fotíme digitálně, ale toho mysteria se já nechci vzdát. 

 

 

Analógová fotografia je ale dnes nákladná, filmy sú pomerne drahé...

Já mám naštěstí zásobu  různých prošlejch filmů, což mě teda někdy vypeče, protože na negativu je  toho někdy míň, než bych si přála, ale vzhledem k tomu, jak vlastně nemám stanovený, že to musí být tak a tak ostrý, a tak a tak nezrnitý,tak vlastně i ten moment překvapení u mě hraje velkou pozitivní roli. Takže pořád ještě nějak fotím, co to dá. Ale ano dneska je to exkluzivní záležitost.

 

Niektorí fotografi hovoria, že čierno-biela fotka je pravdivejšia? Aký je váš názor?

Samozřejmě celý můj růst a tvorba od šedesátých let do teď je černobílá, ale jsou cykly, který jsem fotila absolutně vědomě barevně, což byl třeba ten o mámě. Barva je fenomén, je to úžasná věc, ale nemyslím si, že bych to vidění měla úplně nastavený na tu barevnou fotku. A téze že černobílá fotka je pravdivější než barevná? To si nemyslím. Každý to cítí trošku jinak. Teď mě napadají takové scény, kdy je to celé postavené na obrovském světelném kontrastu, což může být třeba nějaká esej z Kuby, kde úplně stejně geniálně můžou vypadat černobíle fotky a zároveň barevné.

 

My vlastne vnímame minulosť cez čierno-biele fotografie. A potom tu máme normalizačnú šeď a čierno-bielu fotografiu, ktorá ešte akcentuje ten pocit...

Tak to určitě, protože dá se předpokládat, že ty černobílé fotky budou prostě drsnější, což taky bývají. A já vlastně hodně dělám snapshot a hodně dělám takovou raw fotografii, velice často fotím v noci s bleskem, to mám hodně ráda, takže černobílá k tomu nějakým způsobem patří, ale rozhodně to není jediná volba. No nějakým způsobem je to rozhodně mapování života. Žijete nějaký život a jste v tom úplně až po krk. Jdete do komory a vyvoláte filmy, uděláte si z nich náhledy a najednou tam vidíte svou realitu, musíte získat nějaký odstup, musíte na to získat nějaký názor a najednou si to všechno uvědomíte, jako já v té tiskárně, když jsem najednou viděla ten totální středověk, který tam je, který jsem samozřejmě cítila.

 

 

Vracajú sa vám prežité pocity keď sa na tieto staré fotky dnes pozeráte? Keď sa pozeráte na film o sebe?

Pro mě to znamená něco jako zpáteční jízdenka. Fotka mi často ukázala další východ. No a tenhle film je bilance, pro mě je strašně zajímavý, když to tak zpětně vidím, jak důsledně jsem ty věci dělala, jako mnohem důsledněji než jsem si uvědomovala.  

 

Aké pre vás boli “divoké 90-te”?

Já jsem v té době začala učit a natolik jsem do toho zahučela, že jsem snad deset let vlastně neměla nic jiného, než intenzivní práci se studentama. My jsme taky hodně pracovali už tenkrát na různých evropských projektech, cestovali do zahraničí a díky těm cestám, jsem taky pořád dál hodně fotila. 

 

Vy ste intenzívne fotografovali i keď tu nebol záujem zo strany galérií, čo viedlo k veľmi - fyzicky i emocionálne - intímnym fotografiám. Fotíte teraz s tým vedomím, že z toho môže byť výstava?  Napríklad keď sme hovorili o cykle fotografií zomierajúcej matky...

Ono se to celkem automaticky děje. Nefotím to s tím pocitem, ale děje se to. Protože přeci jenom jako člověk se dostal nějakým způsobem do hledáčku pozornosti. Je to také mojí dlouhodobou spoluprací s Lucií Černou, která pořád sleduje moji tvorbu. Reaguje na to, pŕichází s velice zajímavými projekty, kde je najednou jasný, že to je přesně místo, kde tyhle věci vystavit. Takže je to součet nabídky a poptávky. Ale není to tak, že bych to fotila proto.

 

 

Zaujímal ma ten zlom, ktorý prišiel vo vyššom veku, či sa to uvažovanie časom menilo?

To samozřejmě, jak se jednoho dne probudíte a zjistíte, že vám je 70 plus a vůbec nechápete, kdy se to stalo, tak to je velice zajímavý moment. Ale taky zase je to otázka mentální práce. Člověk to musí trošku neignorovat, to se vlastně ani nedá ignorovat, ale přijmout to.

 

Čo máte “v hľadáčiku” teraz?

No, já pořád čekám na to, co na mě při těch cestách vyskočí a co musím vyfotit. Já miluji když kráčíme s Klárou a s Lucií v noci  Lisabonem. Nebo jsme seděli v Arles v restauraci a oni už poznají, kdy je neposlouchám, protože vědí, že jsem mimo a pozoruju naproti nějaký křoví, jak se tam mění světla, pak vyskočím a musím to jít vyfotit a je z toho pěkná fotka. A moc mě baví backstage, pro Národní divadlo jsem dělala plagáty během pandemie, to byla úžasná práce, protože jsem si musela opravdu absolutně poradit s tím, že se nehrálo, nebyli herci, nebylo nic, a zpětně se k tomu lidi vrací s pozitivními ohlasama. A teď jak cestujeme s tím filmem je to úplně ideální, vidím nový věci, který volají o pozornost. 

 

 

 

“Její fotografie se navíc vyznačují i jistou emocionální mnohovrstevnatostí: v prvním plánu je to naprostá suverénnost, touha po pravdivém sdělení a dokumentaci, v další vrstvě se zrcadlí její osobní pocit z konkrétní situace, kterou současně také skutečně prožívá. Pro diváka pak ponechává onu poslední rovinu – tedy možnost individuálního prožitku každého zachyceného okamžiku, který může být v řadě případů odsouzen nebo nepochopen, ale může také vést k nahlédnutí do zakonzervovaného, zastaveného příběhu – a zároveň i k prožívání již příběhu vlastního.” (zdroj: artlist.cz)

 

Viac o Libuši Jarcovjákovej

Viac o výstave v Národní galerii