Bohumil Hrabal o něm napsal celou knihu, Něžný barbar, plnou ztřeštěných příhod. Vladimír Boudník byl přitom vynikající grafik a svérázný myslitel. Celý život, který nebyl jednoduchý, zasvětil především umění. A 17. března 2024 by se dožil sta let.
Každý čtenář Hrabalových textů si jistě vybaví postavu Vladimírka, téměř dvoumetrového podivína, autora zvláštních grafických listů, věrného Hrabalova souputníka i protivníka. Jejich společné výpravy do hostinců i různá alotria byly legendární, stejně jako Boudníkovy akce, kdy obtahoval skvrny na zdech a působil tak srocení lidu. Hrabal o Boudníkovi psal rád a objevuje se v mnoha jeho textech – již v roce 1951 jako Vladimír vystupuje v básni Amor a Psyché, o rok později v povídce Exploze Gabriel a Blitzkrieg coby tvůrce a Mesiáš, samozřejmě v povídce Automat svět, vydané v knize Pábitelé v roce 1964, v roce 1968 v Legendě o Bondym a Vladimírkovi v knize Morytáty a legendy, a nakonec jako hlavní postava knihy Něžný barbar z roku 1973.
Otčím ostrostřelec
Dětství měl malý Vladimír – maminka mu říkala Dadík nebo Daděnka – vlastně docela šťastné. Narodil se v roce 1924 v Praze, a jakmile začal lézt, choval se sebevědomě, snažil se s ostatními manipulovat, aby se chovali podle jeho přání. Když na tom přišlo, klidně se popral i se staršími dětmi. Jak píše Boudníkův dlouholetý přítel a kronikář Vladislav Merhaut, který ze svých zápisků o Boudníkovi sestavil cennou knihu Zápisky o Vladimíru Boudníkovi: " Události prvních tří let Vladimírova života jeho maminka pečlivě zaznamenávala do Památníku našeho děťátka. Její Dadík-Daděnka bylo nejkrásnější a nejchytřejší dítě na světě. Jakmile začal lézt a pak chodit, projevoval se nadřazeně, snažil se využívat ostatní děti i dospělé, aby mu sloužili. Byl dravý a nebál se, popral se i s mnohem většími dětmi. Když se mu někdo nelíbil, strčil do něho, až ho povalil. K dívkám byl galantní. Na venkově tahal kočky za ocas, kamarádil s krůtami, krocana se nebál, chytal brouky a týral je." Zkrátka, nejspíš zcela normální kluk.
S rodiči bydleli, kde se dalo, otec byl kromě toho dlouhodobě nemocný, býval i na léčení, takže si jej malý Vladimír moc neužil. A když mu byly tři roky, zemřel. Matka, která tak zůstala s chlapcem sama, odjela ke svým rodičům na Moravu, do Toveře u Olomouce, kde se malému Dadíkovi hodně líbilo. Když byl větší, pomáhal dědovi s hospodářstvím, pásl husy, zároveň, protože byl vždycky větší – v dospělosti měl téměř dva metry –, a chuť se prát mu tehdy také nechyběla, nebyl problém všechny přeprat a stát se tak přirozeným vůdcem klukovské party. Jak uvidíme později, pravý opak toho, jak působil v dospělosti. To byl spíše plachý. I když jak kdy, a jak v čem...
Velký vliv měla na chlapce babička, vyprávěla mu strašidelné pohádky, podněcovala jeho fantasii, když mu ukazovala mraky nebo skvrny na Měsíci, ukazovala mu čerta, ukrytého v plamenech ohně. Tohle vše byla ideální potrava pro rozjitřenou fantasii.
Pro matku, která pracovala ve zdravotnictví na směny, bylo těžké se o syna starat a tak začal na Moravě i chodit do školy. Když mu bylo šest, znovu se provdala za stavebního inženýra a o dva roky později, v roce 1932, se všichni tři vrátili do Prahy. Zatímco jeho vlastní otec měl mírnou povahu, otčím byl pruďas – projevovalo se to v divokých hádkách, kdy se, jak vyprávěl Boudník, nevlastní otec „střílel revolverem“ a matka se „chtěla bodnout nožem“. Přestože neměl problémy zjednat si v partě respekt, přestěhování do Prahy snášel těžko. Jednou ho v krčském lese přepadli kluci a přivázali ho k mučednickému kůlu. Myslel, že to je sranda a tak se nebránil, oni ho ale doopravdy mučili, plivali po něm, šermovali nožem a málem uškrtili. Když přišel pozdě domů, byl průšvih a tak musel vše přiznat. Četník pak násilnické kluky honil po lese, chytil je a ti se museli rodičům omluvit. A o celém incidentu se dokonce psalo v novinách, s titulkem Syn inženýra přepaden. Před kinem ho pak někdo z nich nakípl s dovětkem: "To máš za to, ty udavači."
Z původně extrovertního rváče se tak pomalu stával hoch, uzavřený do sebe, žijící ve vlastních fantasiích a snech. Přestože sám tvrdil, že jej to nechalo vcelku chladným, jistě mu nepřidalo, když se rodiče rozvedli. V relativně krátké době tak přišel o druhou rodinu. S matkou, přestože jej měla ráda, si nerozuměl, v raném dětství si k ní nestačil vytvořit citovou vazbu. I to se s ním mělo táhnout celý život. Vlastně, podíváme-li se na všechny jeho problémy, krachy a selhání, vše můžeme odečítat z dětství, které se tak zvláštně začalo hroutit. Až čítankový příklad, dalo by se říct. Jak sám později napsal: "Před změnou počasí v prvém stadiu často silná psychická aktivita, vyladěná s fysickou schopností myšlenky realisovat. Potom následuje přechod do psychické ochablosti, apatie, zesílí komplexy méněcennosti, v hlavě mě skandují stereotypní myšlenky, stavy bezcílnosti a i psychické pochody procházející z anormálních podmínek podvědomě (nacvičené úkony) si plně uvědomuji, což mě unavuje."
Totaleinsatz
Po ukončení měšťanky se vyučil zámečníkem, nastoupil na strojní průmyslovku, v průběhu řetího ročníku ji ale dobrovolně opustil, protože jak čteme v jeho deníku: "Nebavilo mne cpát si do hlavy vědu, kterou je popsaný skoro každý papír. Ty jejich pitomé vzorce člověk najde na každém nástěnném kalendáři, tak proč si je cpát do hlavy, když je bezpečnější si je přečíst." To už ale byla válka a Vladimíra Boudníka čekalo v roce 1943 totální nasazení do Německa. Jak píše Merhaut, snad se mu mohl i ze zdravotních důvodů vyhnout, ale vlastně se na tu cestu do neznáma – bylo mu přece devatenáct! – částečně i těšil, bral to jako dobrodružství. Skončil v Dortmundu, moc si ale nestěžoval, ve volném čase chodil na výlety, a hodně kreslil, v širším příbuzenstvu se přitom umění nikdo, až na strýce, který amatérsky maloval, nevěnoval.
Již k prvnímu dopisu matce z 22. srpna 1943 přiložil Boudník kresbu Výhled z našeho okna, následoval Přístav na řece (8. 9.) a Krajina u Dortmundu (19. 9.), přičemž okolnosti jejich vzniku vysvětlil mamince veršovanou básní, a ještě dodal: "Doma před spaním jsem byl posednut bludnou múzou a splácal jsem dohromady pár veršů." Práce byla těžká a nebezpečná, pět dní v týdnu bořili polozřícené stěny vybombardovaných domů, tahali ohořelé trámy, opravovali střechy a krovy hospodářských dvorů. O nedělích podnikal s kamarády výlety po okolí, zároveň se snažili malovat v přírodě.
Jak dále píše Merhaut: "Pohled do martinské pece na roztavenou ocel, temná spleť železných konstrukcí továrny, ruiny vybombardovaného města, pruhy paprsků světlometů hledající vzdušné cíle, ohňostroje explodujících střel z rychlopalných protiletadlových děl, mlžné čáry letadel a další nezvyklé zážitky – to vše rozhodně ovlivňovalo Boudníkovo vizuální cítění. Ale nezůstalo jen u "neuměleckých" vjemů, v Dortmundu též viděl výstavu origilních kresen Leonarda da Vinci. Jak si zapsal do deníku: "Byl to zmrazující, výjimečný pocit, když člověk merčil věčně stejnými pohledy zničené město a náhle přišel do intimních prostorů výstavních."
A psychický dopad všeho, co v Dortmundu viděl a zažil? "Válečná zkáza," píše do deníku, "rozbořená města, amorálnost, utrpení zajatců, stálé pohrůžky, zásahy gestapa v řadách mých přátel mne prakticky donutily k rychlé korektuře vžitých konvencí, včetně idealistického myšlení."
Když se o rok později vrátil z nasazení, zbytek války přečkal v pražské továrně. Při květnovém povstání přitom dvakrát unikl jisté smrti: poprvé, když se německé kulka zaryla do rámu okna, z něhož se vyklonil, a podruhé, když ho omylem málem zastřelil opilý rádoby revolucionář.
Explosionalisté celého světa, spojte se!
Boudník se stále více věnuje kresbě, kterou studuje na Státní grafické škole, se spolužáky vede dlouhé debaty o umění a jeho roli v poválečném světě. Největší vliv na něj měl zřejmě Jan "Hanes" Reegen, velice zajímavý umělec, který mu pomáhal formulpovat jeho manifesty a utvrzoval jej v další výtvarné práci. Reegenovo vlastní dílo přitom za jeho života (zemřel v roce 1952 na tuberkulózu) málokdo viděl a sám Boudník je viděl až po Reegenově smrti, k vidění jsou v Revolver Revue 26/1994 a 42/2000. Dalším důležitým spolužákem byl Zdeněk Bouše.
Na prvních Boudníkových dochovaných školních grafikách vidíme ozvěny války, například grafika Fašismus, na níž jsou oběšení nazí muži, ženy a pes, Smutek, zobrazující ženu klečící nad hrobem, Jeden za druhým, na níž je muž pod gilotinou. Dvakrát zpracoval téma koncentračního tábora, na dřevořezu Proč? je zobrazen muž s růží, jemuž někdo zaťal do očí kovářské hřeby. Na jiném grafickém listě se Boudník ptá: "Žijí na světě ještě nějací lidé?". Jak je vidět, a je to zcela pochopitelné, válka z jeho myšlenek vůbec nezmizela.
V roce 1946 studium přerušil a narukoval krátce – na dva týdny – na vojnu, vrátil se tam ještě o rok později na tři týdny. I tak to ale těžce snášel, jak je vidět z dopisu Milanovi Bubákovi: "Píši Ti z vojny. Jak je to s uměním, Ti snad nemusím líčit. Maximum chápání davu se soustřeďuje na obmalovávání podob z foto, které ručně provádím. Studuji přeměnu nálad vlivem nového prostředí. Po nastoupení služby jsem šel na vyšetření a dostal jsem skupinu Bs – něco jako kretének. Zkrátka to s tou délkou dotluču. Začínám dělat ofensivu s explosionalismem. Jsou ze mne vyjevení."
A v jiném dopise navazuje: "Milane, je pekelná doba. Každý říká, uspokojen středností, že je nejlepší se na to vys... Chyba! Doba pro lidi co chtějí něco dělat!!! Rozštípeme to!!!!! přijde okamžik že lidé sáhnou opět po umění. Byli by zklamáni, až by nahmátli prázdno." V dopise z 18. 11. 1949 zní klidněji: "Tak mám snad již dočista po vojně – alespoň letos – a je třeba činů. Bylo by škoda dva darované roky někde stráviti jako středně placený impotent." A po definitivním návratu napsal: "Na vojně jsem si dokázal, že i při asketismu se člověk umění může věnovat. Nejvíce zabíjí střednost." Ovšem do této kategorie Vladimír Boudník rozhodně nikdy nepatřil. Vraťme se ale p pár řádek výše.
Explosionalismus? Co to je? Jednalo se o směr, který byl Boudníkovým vynálezem. Záměrně neříkáme „výtvarný směr“, protože explosionalismus měl překračovat tento úzký rámec, měl fungovat jako všeobjímající přístup ke světu, k životu, a samozřejmě také k umění. Své názory začal Boudník šířit formou manifestů, v bohaté korespondenci, ale také prostřednictvím pouličních akcí.
Již v prvním manifestu explosionalismu z 24. 3. 1949 čteme: "Umělec, tedy člověk, který chce upřímně dávat svoje nitro, musí vyjít z realismu života. A dnešní život je natolik bohatý, že je hříchem a přečinem vůči současným a příštím generacím, aby city a vědění umíraly s lidstvem jedině proto, že je ono neumí ze sebe vydat."
S vydáváním se neměl Boudník problém, spíše narážel svou upřímností a otevřeností, na niž nebylo okolí připraveno. To bylo zaskočeno i jeho dílem, které výrazně předběhlo dobu. Boudník vystavoval v zahraničí, k vidění byl i u nás. Skutečný zájem o jeho dílo přišel bohužel až relativně nedávno. Boudník tak byl paradoxně celá léta znám spíše jako literární postavička, jako hrabalovský podivín než jako výtvarník par excellence. Byla řeč o Boudníkově vnímavosti. Jako člověk velice citlivý viděl, cítil věci, které ne každý vnímá: "Prýští-li člověku krev ze sebemenší tepny, dostává básnické nálady, zvláště, je-li tepna poraněna střepem ouška míšeňského porcelánového hrnečku ze soupravy, kterou dostala milovaná manželka jako svatební dar od rodičů. - Stejně zraňující, jako střepy porcelánu, je pocit samoty. Jsou to pocity, rovnající se vodním vírům, které svou sílu promarňují v hlubině, zatím co divák na břehu vidí klidnou hladinu řeky. Stanu se knězem šílenství. Budu chodit ulicemi a tahat zářící květy neonových reklam. Aby mi kytice neuvadla a neztratila barevnost, propůjčím jí mízu svých nervů. - Svůj květinářský stánek umístím doprostřed křižovatky a duhou barevných reflexů zkrášlím karoserie a oči řidičů," napsal v roce 1961 Bohumilu Hrabalovi.
Vzhůru do ulic
Vraťme se ale k explosionalismu samému. "Lidé," apeloval 15. dubna 1949 ve II. manifestu explosionalismu. „Stojíme těsně před atomovou dobou. Desetitisíce továren, s desetimilionovou armádou pracovníků, experimentuje, buduje a snažím se obohatit naši planetu o další poznatky. Činnost minulých staletí, se svými podněty, je v hrubých rysech skončena a vědomosti o ní uloženy v knihách, přístupných nejširší veřejnosti. Z toho důvodu pracovník s krumpáčem má právo míti tentýž pocit důležitosti, jako člověk, rýsující součást stroje. Dnes každý gramotný jedinec, při trochu soustředěnosti, načerpá znalosti, které před několika desetiletími dělaly z jejich majitele vědce. Celý svět je nabit snahou po novém tvůrčím pohybu!... Dnešnímu uspořádání světa odpovídá jedině EXPLOSIONALISMUS. Směr, který povýší každého člena kolektivu na absolutně všemohoucího člověka, neboť jeho vývoj půjde na úkor vesmíru a nikoli na úkor bližního. Mozek explosionalisty bude nacházeti naplnění ve zmnožování tvarů a duševních hodnot v triliónech a triliónech kubíků vesmírného prostoru. Každý z vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti...Umění dneška vyžaduje životní pravdu a ne povrchní, školně naučenou žonglérskou eleganci! Obraz nesmí být momentkou. K tomu slouží fotografie. Obraz musí býti filmovým pásem o nesčíslném množství napětí a psychologických explozí zhuštěných do nehybné plochy a předvedených v nekonečně krátkém čase, za součinnosti divákovy pohybové fantasie." Protože, jak napsal 13. října 1949: "Z hlediska vesmíru tvoříme, dáváme podněty a jsme součástí oné vesmírné soustavy."
K pojmu explosionalismus se Boudník ještě vrátil v dopise z 15. ledna 1952: "Slovo explosionalismus vzniklo až na jaře (tuším v březnu) 1949. Původně jsme manifesty vydávali bez oficielního názvu z těch důvodů, aby lidé nepřevzali frázovitě název bez znalosti obsahu. Průběhem našich akcí na ulici v létech 1949-50-51 jsme užívali slova explosionalismus minimálně a litografovaný manifest jsme měli přibodnutý na malířřském stojanu asi jen 7x. Bilanci oněch let Ti snad již řekl Fišer. Zhruba řečeno: 80 (s malými výpady něco přes 100) táborů lidu o celkovém počtu 6000 až 7000 lidí, počítáme-li za diváky ty, kteří, byť nediskutovali, setrvali alespoň 20 min. Mluvím o průměru. Stávalo se také např., že jsem vedl diskusi s jediným člověkem (za asistence 100 lidí) od půl šesté do ¼ na deset. Co ti potom dělaly nervy, můžeš si myslet. Minulý rok jsem byl na ulici asi jen 3x. Většinou jsem psal. A zpracovával poznatky z r. 1950. Jestli budu mít nervy v pořádku, začnu letos s ulicí opět." Ostatně, o tři dny dříve, 12. ledna, Hrabalovi napsal: "Jak budu brát peníze, koupím prkno, papír a jdu řádit do města – na ulici."
Jak vidíme, byl Boudník (a ještě o tom bude řeč) jistě složitou osobností, a to jak v soukromém, tak uměleckém životě. Neustále přemýšlel nad svou tvorbou, podkládal ji filosofujícími úvahami. "Milý doktore," psal v říjnu 1955 Hrabalovi, "překonal jsem mrtvý bod. Tuto sobotu jsem vytvořil (snad poprvé) důslednou explosionalistickou grafiku. Když jsem ji v práci tvořil, lidé byli vyjukaní."
Myšlenky, které vkládal – zvláště v onom tak formativním a plodném období – do dopisů rozhodně stojí za připomenutí. Tak třeba 24. března 1949 píše: "Umělec, tedy člověk, který chce upřímně dávat svoje nitro, musí vyjít z realismu života. A dnešní život je natolik bohatý, že je hříchem a přečinem vůči současným a příštím generacím, aby city a vědění umíraly s lidstvem jedině proto, že je ono neumí ze sebe vydat." A přestože 14. června 1950 píše, že "naši odpůrci nechtějí pochopit, že disponujeme se silami, které oni nejvýše tuší," již 9. července konstatuje: "Již jsem 2 měsíce od máti. Bydlím na půdě a žiji! O konfliktech, kterými jsem prošel, nemáš snad ani tušení. Umění jsem se nezpronevěřil. V práci jsem se ke kompromisům nesnížil a když jsem poznal, že ono prostředí začíná býti pro mne mrzačícím prostředkem, šel jsem raději na 6 měsíců do hutí na Kladně. Vstávám v ½ 4 ráno..."
Boudník své manifesty a další představy, týkající se jak umění, tak světového míru, psychologie, fyziologie a kdovíčeho ještě posílal nejen svým přátelům, ale také redakcím, kritikům, a dokonce i politickým představitelům doma i v zahraničí. Nejspíš si to ani neuvědomoval, ale klidně také mohl skončit pro podezření ze špionáže pro imperialistický Západ na mnoho let v jáchymovských dolech. Bylo by naivní si myslet, že o něm StB nevěděla, přišel jí ale nejspíš jako neškodný blázen. Naštěstí pro něj.
Hrabal, Bondy a kýbly piva
Jak již bylo řečeno, měl Vladimír Boudník silně vyvinutou fantasii, nedělalo mu tedy problémy vidět ve skvrnách na zdi lidské obličeje, zvířata a další figury. Již jsme naznačili, že se svými spolužáky proto vyrážel do ulic a náznaky, které viděli v popraskané omítce, dotvářeli do obrazů, nebo je překreslovali na papír. To se neobešlo bez shluku lidí, zasahovala i policie.
Jednu z akcí popsal Boudník svému příteli a životopisci Vladislavu Merhautovi takto: „Když jsem diskutoval s lidmi na Malém rynečku, všiml jsem si kolikrát, že lidi hledí fascinovaně na to, když já třeba jenom kreslím, ještě tam nic nevidějí, na tom obraze, jo, a už to v nich vzbuzuje určité pocity, vzruch, a znám takové případy, už tenkrát, když jsem kreslil takzvaně jako seismograficky, to je, že vidím, dá mi to impuls a já, bez rozumové korektury, čistě na základě počitků, vjemů, jsem udělal několik jako črtů, několik hmatů na plátno, zasáhl jsem tam vulgárně, kolikrát jsem třeba i protrhnul čtvrtku, když jsem dělal drásanou technikou, a v lidech to něco vzbuzovalo, lidi mi hleděli na ruce, a člověk tak nějak až skoro jako slastně se spojoval s okolím. A to byly právě ty moje první podněty, kdy jsem uvažoval o tom, nevyjadřovat se přímo reálnou formou, ale, jako hudebníci se třeba vyjadřují, nějak jinak, abstraktně.“
V té době se také na brigádě v hutích na Kladně seznámil s Bohumilem Hrabalem – autobus, který vozil brigádníky, měl poruchu a všichni museli vystoupit. A tehdy si Boudník všiml muže, který po celou dobu jízdy se zaujetím četl objemnou knihu, a pokračoval v tom i na mezi. Oslovil jej, zajímal se o knihu, a tím začalo celoživotní přátelství s doktorem práv Hrabalem, přes něj se seznámil i s básníkem a filosofem Egonem Bondym, vlastním jménem Zbyněk Fišer. A začalo období divokých pitek v Hrabalově bytě v ulici Na hrázi, ale také celonočních diskusí, tak často popisované v Hrabalových textech – jako třeba v knize Vita nuovo, v níž mu Boudník říká: "Doktore, ta celá stěna, to je kinetická aktivní grafika, kolem který jsem chodil půl roku, když jsem tady bydlel a nevšimnul jsem si tý nádhery, doktore, teď teprve vidím, že já tou svojí grafikou mám klíč k banalitám, kterým jedině já můžu dát metafyzický dopad..."
S trochou nadsázky se dá dokonce říct, že tehdy byl pro Hrabala Boudník přímo můzou. Sám v té době žil naplno, téměř nespal, nic si neulehčoval, nešetřil se, a vytvářel tak situace, které musely mít negativní vliv na jeho citlivou psychiku. Žil jen pro své umění, pro své grafiky. Experimentoval se svým duševním zdravím, za vše se ale platí. V případě Vladimíra Boudníka to platilo dvojnásob, a doslova. „Já jsem jako v kole. Stále něco dělám a spím tento týden průměrně asi 3 hodiny denně. I když jsem fysicky vyčerpán, tak nedám mozku pokoj. Vždyť si mrzák válel závity do mých 20 let,“ psal 22. července 1950. A lékařce, jež jej měla na starosti, 9. ledna 1956 napsal: "Vážená paní doktor Martonová, zasílám Vám stručný popis mých některých psychických stavů. Prakticky jsem se oněm stavům poddával ze studijních důvodů, či si je přivodil neopatrností. Přesto jsem je prožíval v plné síle reality s veškerými příznaky – bez simulace. Avšak příčiny vzniků těchto stavů jsem prakticky nechal vyvíjet záměrně, neboť jádro příčin bylo pro mne často důležitější, než nepříjemné vyústění v popisované závěry. Na příklad: Málo jsem spal i při uvědomění si škodlivých následků. Ale časový zisk během několika let byl pro mne cennější než hrozba několikaměsíčního dodatečného psychického defektu."
Krása v ošklivosti
Při práci v továrně si Boudník všiml různě zohýbaných a perforovaných plechů a napadlo jej z nich tisknout grafiku. Dále je opracovával, děroval a podobně, a výsledné tisky byly něčím zcela novým, nevídaným. Aniž o tom věděl, předběhl Vladimír Boundík vývoj světového umění – jemu to ale bylo jedno, jako posedlý tvořil další a další, zasvěcoval do svých technik, kdy pracoval také s rozvíjením asociací, každého, kdo byl zrovna po ruce. Štamgasty v hospodě, kolegy na dílně, policisty, kteří jej přišli zatknout. Tvorba pro něj byla tím nejdůležitějším, jak vidíme ze zápisu ze 4. října 1955: "Vzdal jsem se místa s možným výdělkem cca 2200 korun. (Budu mít opět 1100.) Je to zajímavé, že se v závodě nenajde člověk, který by pochopil, že z mého hlediska byl tento krok nutný, chci-li zabránit zásadní změně mé psychické citové struktury."
A v roce 1957 v dopise napsal: "Jsou odsouzenci, kteří svůj život obohacují pohledem na několik listů, přerůstajících zeď vězení. Skrze jejich chvění se propadají do plného života. Já hledím na kolemjdoucí, na odcizenou lásku a závratné nekonečné prostory se mění v těsná pouta."
Naštěstí se seznámil s Teklou Holéniovou, a jeho život se hodně proměnil. Takhle to popsal 24. listopadu 1957: "Žiji s Teklou od konce března tohoto roku. nepamatuji prakticky den, jež by byl všední. Chápeš Milane, co prožívám?! Tekla znala sta malířů, desítky kritiků (včetně dobře situovaných pánů), a NIC. Je prostá, je vzrušující – žijeme dlouhé dny, snad týdny, jako sourozenci, a jsou dny, kdy by mi nestačily desetitisíce, a bych ji odměnil jako milenku. Jsou dny, kdy není hezká, ale jsou dny, kdy strhne pozoronost všech návštěvníků v divadle.
Jsou dny, kdy na ní slyším kletby a opět dny, kdy je vzpomínána s úctou. Žijeme s Teklou hodině. Jsou okamžiky, kdy požitek dávaný příštími dny nás neumí odradit od myšlenky na smrt, a smrt je kolikrát tak blízko!!!"
Boudníkův pozdější psychiatr Stanislav Drvota to ovšem popsal takto: "Seznámil se s ní, když žila v podmínkách úplného osobního ztroskotání, byla nedůvěřivá a podezíravá i vůči těm, kteří se k ní chovali laskavě. Aby jí dokázal upřímnost své nabídky k sňatku, rozběhl se hlavou proti zdi, aby jí dal najevo, že ona pro něj znamená více, než vlastní život." A Bohumil Hrabal to v Něžném barbarovi viděl takto: "Vladimír se probral [...] povídám, Vladimíre, co jste to zase vyváděl, co jste se tak zraňoval, proč? Vladimír stočil hlavu do profilu polštáře a šeptal, zalit slzami: Vyprávěla mi o těch klucích, co ji měli, jak naposledy ji nechali a jak ležela na louce a jedla krtinu, tu kadeřavou hlínu žalem [...] a tak mě to dojalo [...] že jsem jí chtěl pomoct [...] vzít taky na sebe to zlo, co se jí stalo, abych to umenšil [...] A potom taky, aby holka viděla, že pro ni udělám všechno."
A skutečně se snažil, ovšem si neuvědomil, že jeho Tekla pocházela z hraběcí maďarsko-slovenské rodiny, její dědeček byl ve třicátých letech maďarským velvyslancem v Praze, do zestátnění vlastnili zámeček v Prešově, otec byl dobře situovaný právník, zkrátka vyrůstala v blahobytu, byla na něj zvyklá, a to jí její manžel nedokázal poskytnout. Kromě toho, jeho teoriím o explosionalismu příliš nevěřila, přišly jí naivní, akce na ulici byly pro ni hloupost. A nechtěla žít v chudobě.
Když V.B. píše soudu
Manželství se tedy začínalo bortit, Tekla odjela za rodiči na Slovensko a ti ji přemlouvali k rozvodu. Jak píše 26. března 1961 Boudník: "Manželka na mé dopisy již nereaguje, a pověřila svého otce, aby se ujal rozvodového řízení." A k tomu také došlo, Tekla při projednávání mimojiné uvedla, že "odpůrce" se během manželství neprojevoval sexuálně vždy normálně a "praktikoval metody vymykající se běžnému způsobu styku." Což Boudník vysvětlil slovy: "To když jsem jí chtěl udělat radost." Soud naštěstí víc slyšet nechtěl, nicméně zásadní byla výpověď soudního znalce-psychiatra. "U odpůrce Vladimíra Boudníka jde o schizoidní psychopatii s některými prvky paranoickými, jež se projevuje zejména značnými úchylkami ve sféře sexuální a i po stránce společenské. Z těchto důvodů není schopen po stránce psychiatrické žít v normálním manželství." A bylo vymalováno, nic přitom nepomohlo, že pozdější přezkum u jiného psychiatra prokázal nezákonnost původního posudku, Boudník jej ale žalovat nechtěl. Zajímavé rozhodně je, že Stanislav Drvota ve své knize Osobnost a tvorba (1974), věnované vztahu psychického ustrojení umělců a jejich díla přiřkl Boudníkovi obdobnou diagnozu, jen ty sexuální aspekty vynechal...
Zkrátka, jak si 9. května 1962 postěžoval: "Tak se konečně podařilo panu dr. Holéniovi, že docílil mne a Teklu rozvést – za aktivní spolupráce soudního znalce – psychiatra. Ten mne označil mne za těžkou psychopatickou osobnost, že jsem sexuelně zvrhlý, nezpůsobilý pro manželství, i když nevylučuje možnost intimního styku; další důkaz o mé těžké psychopatii nalezl v mé grafické tvorbě. Před soudem o mně mluvil jako o sexuelně zvrhlém individuu a dokonce se ptal mého právního zástupce: ‘A vy byste dal svou dceru takovému člověku?!’"
Ale rozvod nebylo vše, při soudním řízení byl "odpůrce" napomenut, že je předsedkyně senátu žena, ať se tedy chová jako gentleman a nekřičí. "Napíši jí tedy milostný dopis," napadlo jej. Vyprovokován posměšky, hecováním a radami chlapů z fabriky zašel do vysočanské hospody U kaštanu, dal si pivo a hořčák, vytáhl papír a pero a začal psát soudkyni soukromý dopis. Jak uvádí Vladislav Merhaut: "napsal jich několik a servítky si rozhodně nebral, takže to soudkyně psychicky nevydržela."
Těžko se divit, když jí 7. května 1962 napsal věci jako "moje matka není ve společenskémm postavení jako můj tchán [...] Vy jste připustila, aby byla napadena jako svině, kráva [...] podívej se, soudružko, nezlob se, připadáte mi jako sehraná parta [...]. A 22. září téhož roku jí psal: "... rozsudek, který jste podepsala, je souhrnem nesmyslů, stylizovaných právní normou. Rozvodové spory, vedené za Vaší asistence, byly vedeny v duchu předchozích vět. Necítím se být idiotem, za kterého mne pokládáte [...] jelikož byly porušovány zákony během mých rozvodových stání."
Vladimír Boudník tak byl nejen rozveden, ale následně žalován "pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle par. 156 tr. zák., kterého se dopustil tak, že v Praze dne 7. 5. a 22. 9. 1962 bezdůvodně zaslal poštou dva dopisy s urážlivým a pomlouvačným obsahem předsedkyni senátu." Dopadlo to nakonec dobře, vysloužil si za to půl jen roku podmínky.
O svém rozvodu psal i do řady deníků a časopisů, dočkal se ovšem pouze pár odpovědí, kde mu radili, ať se prostě s rozvodem smíří. Co také jiného, že.
Automat Svět
Vraťme se ale k Boudníkově tvorbě – začínal být postupně známý, ale vlastně mu to, paradoxně, bylo i trochu nepříjemné. Tak v roce 1956 psal kamarádovi: "Víš Milane, že je to otrava být ‘slavným’? Poslední dobou jsem denně poutal pozornost asi 30 lidí. Lepí se na mě učedníci i starší páni v hospodách. Před bouřkou jsem nervosní a posílám lidi do prdele. Potom mě to mrzí." A o rok později mu napsal: "Někdo hraje karty, já si hraji s možnostmi. Jsou lidé, kteří přijali situace, které mě potkávají, za jedinečné. Já je vidím nevýraznými. Soustředíš-li pozornost na střednost, vysaje Tvou energii právě tak jako věc veliká či nicotná – za předpokladu, že Tě ovládne. Snad nade všemi mými komplexy strmí sebejistota. Ta je plachtou.“ mohl by vyniknout, peníze. „Kašlu na to! Přece jsem se asketicky neuskrovňoval 7 roků jenom proto, abych se spokojil s pokýváním hlavou někoho, kdo mne bere jako něco, co lze obsáhnout článkem, či blahovolným kývnutím."
V roce 1964 se několik mladých režisérů rozhodlo natočit filmy podle Hrabalových povídek, přičemž Automat svět, o slavném libeňském bufetu, a také sebevraždě mladé dívky, si vybrala Věra Chytilová. Hrabal jí navrhl, ať Boudníka ve filmu hraje on sám, věděl, že je dobrým hercem. A když při schůzce s filmaři Boudník vyprávěl tak poutavě a přesvědčivě o svých zážitcích z pokusů s LSD, že Chytilovou zcela uchvátil. A tak v této filmové povídce můžeme vidět Boudníka, jak hraje Boudníka.
Pokud jde osobní život, vyvedlo se až druhé manželství, ale ani to nebyla díky Boudníkově složité osobnosti, a možná i manželčinu relativnímu mládí, žádná červená knihovna.
Stále narážel, svou upřímností a otevřeností, na niž nebylo okolí připraveno. To bylo zaskočeno i jeho dílem, které výrazně předběhlo dobu. Boudník vystavoval v zahraničí, k vidění byl i u nás. Skutečný zájem o jeho dílo přišel bohužel až relativně nedávno. Boudník tak byl paradoxně celá léta znám spíše jako literární postavička, jako hrabalovský podivín než jako výtvarník par excellence. Měl i jiné zájmy, například již v roce 1953 nabídl Národnímu divadlu svůj projekt, téměř identický s principem Laterny magiky – ovšem dávno před jejími tvůrci. Neúspěšně.
Byla řeč o Boudníkově vnímavosti. Jako člověk velice citlivý viděl, cítil věci, které ne každý vnímá: „Prýští-li člověku krev ze sebemenší tepny, dostává básnické nálady, zvláště, je-li tepna poraněna střepem ouška míšeňského porcelánového hrnečku ze soupravy, kterou dostala milovaná manželka jako svatební dar od rodičů. - Stejně zraňující, jako střepy porcelánu, je pocit samoty. Jsou to pocity, rovnající se vodním vírům, které svou sílu promarňují v hlubině, zatím co divák na břehu vidí klidnou hladinu řeky. Stanu se knězem šílenství. Budu chodit ulicemi a tahat zářící květy neonových reklam. Aby mi kytice neuvadla a neztratila barevnost, propůjčím jí mízu svých nervů. - Svůj květinářský stánek umístím doprostřed křižovatky a duhou barevných reflexů zkrášlím karoserie a oči řidičů,“ napsal v roce 1961 Bohumilu Hrabalovi. Vlastní krví.
„Pamatuji na údobí, kdy B. Hrabal mne prohlašoval za idiota, který za svého života nedokáže realizovat jedinou výstavu a po kterém zůstane pouze legenda, najde-li se pamětník, jenž bude schopen zachytit můj život. Byl jsem idiotem pro psychiatry, pro mého tchána, poloidiotem pro prokurátora (proto jsem dostal pouze 6 měsíců podmínky na roka nešel jsem do vězení). Byl jsem idiotem pro jisté lidi v továrně, v okruhu příbuzných... Už skuhrám jako stará prostitutka. Raději končím,“ napsal 5. června 1967.
O rok později, 5. prosince 1968, ho přátelé našli doma oběšeného na kravatě, uvázané na klice. „Nebyla to sebevražda,“ napsal jeho přítel Vladislav Merhaut. „Bylo to sebezabití při hře, v níž nevyšla režie. Nešťastná náhoda, opravdu nešťastná nehoda – osudová.“
