Stredoeurópsky dom fotografie ponúka tri nové výstavy. V Galérii Profil vystavuje trojica fotografov Karel Cudlín, Jan Dobrovský a Jan Mihaliček zo spolku 400 ASA sugestívnu sériu fotografií, na ktorých plynie príbeh známeho súboru Cirk La Putyka z obdobia pandémie kedy boli divadlá zatvorené.
Pot, slzy, La Putyka (foto: J. Dobrovský)
Cirk La Putyka je na českej divadelnej mape ojedinelým súborom a už krátko po svojom vzniku v r. 2009 získala status kultového divadla. La Putyka má svoj vlastný novocirkusový divadelný štýl a na ich predstavenia sa chodí nielen za silnými príbehmi, ale aj atmosférou. A práve tú sa podarilo zachytiť na fotografiách, ktoré môžeme vidieť na výstave Pot, slzy, La Putyka.
Súbor na čele s umeleckým riaditeľom a principálom Rosťom Novákom (napokon ako mnoho ďalších umelcov) sa rozhodol fungovať aj počas najprísnejších opatrení. Situácia so sebou priniesla experimentovanle s formátom predstavení. Jedným z takýchto experimentov bola online aktivita, kedy počas 21 dní na webe nepretržite vysielali vystúpenia vždy jedného performera zo súboru. Tieto vystúpenia trvali celých 24 hodín. A fotografi zo 400 ASA tieto aktivity sledovali a dokumentovali. Na fotografiách nielen vidíme momentky z prostredia súboru, ale doslova až cítime špecifické vône zákulisia (aj ten pot a slzy) a dokážeme odvnímať atmosféru, ktorá v tej dobe vládla (nielen) v Cirk La Putyka.
O výstave Pot, slzy, La Putyka hovorí jeden z vystavujúcich fotografov Jan Dobrovský:
Výstavu Pot, slzy, La Putyka sprevádza aj kniha zostavený z týchto emočne mimoriadne silných fotografií. Nájdete v nej i sprievodný text Jakuba Železného, ktorý uvádza túto výstavu zo života cirkusu bez divákov.
Provoz nepřerušen
Fiktivní rozhovor s R.
„Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu, jak to dopadne...“
Václav Havel
(Z knižního rozhovoru s Karlem Hvížďalou „Dálkový výslech“)
Proč to děláš? Proč to všechno děláš? A hlavně: proč jsi to všechno dělal v době, kdy nikdo nedělal nic? Nemohl dělat. Ani vy jste původně nemohli. Byl to šílený čas, nenormální. Jak převedeš bytostně fyzické umění, pohyb, hmotu, která potřebuje reálný prostor, do kyberprostoru? Tys to dokázal. Siru Nicholasi Wintonovi prý taky často kladli tu nejjednodušší, nejbanálnější, zároveň nejsprávnější otázku: proč jste to všechno dělal? Protože to bylo potřeba, odpovídal.
Cirkus je řehole, odříkání, námaha. Pro jeden okamžik. Hrana, za kterou ti hlava nedovoluje jít. Ale ty ji neposlechneš a jdeš, viď? Za hranu bolesti a strachu, do okamžiku, který ještě vteřinu předtím, než nastane, není myslitelný. A stejně přijde. Okamžik mezi rozhodnutím, kdy skočit (Trefíš se? Spadneš?) a skokem. Co je v tu chvíli důležitější? Ta fyzická síla, která ti dochází, už dávno došla, nebo ta druhá síla, která ti dochází v jiném smyslu slova?
Když se dívám na jakékoli fotky, zachycující (zastavující) nějakou chvíli, vybaví se mi jeden můj dávný pedagog. Správně mi říkal „z momentky byste neměl nic usuzovat a vyvozovat. Nevíte, proč se ten fotografovaný zrovna právě takhle zatvářil, co se mu dělo těsně předtím...“ Když se ale dívám na tyhle fotky, mám pocit, že platí přesný opak. Že zpřítomňují (a zhmotňují) každou vteřinu tvého pohybu a pohybu tvých souputníků. Jsou cítit potem, pláčou, teče z nich krev. Prosakuje z nich smutek, deziluze, beznaděj. Ale taky křičí minutami vzrušení, mikrovteřinami extáze. Jsou to fotky, kde se fotografové stali jediným publikem, publikem, které mohlo a muselo vidět i to, jindy neviděné, skrývané. Nejen akrobaty visící ve výškách za nohu a na hranici kýče předvádějící salta, vymykající se běžnému chápání. Ale tytéž akrobaty v křeči, úporné bolesti, plazící se po zemi, zvracející. Jsou to fotky umouněné, zaprášené, ale navýsost šťastné. Nadějeplné. Plné naděje, že jsou na světě lidi, kterým víra ve vlastní cestu dává opravdu nadlidskou sílu i v situacích, jevících se bezvýchodnými.
Rozhodl jsi se se svými lidmi, že kulturu nezastavíš. Ne ty, že ji nezastavíš, ale že to heslo: kulturu nezastavíš, je obecně platné. Dokázali jste, že kultura není instituce. Že to není zaměstnání. Ale že je to prožívání, a to na obou stranách. Že její podstatou není jen umělecký výkon, „performance“, na jedné a interpretace toho výkonu na druhé straně. Že ta skutečná kultura vzniká právě až v tom spojení, v tom porozumění. Zní ti to jako nesmysl? Možná. Ale já myslím, že až v tom (zdánlivém) nesmyslu nacházíš smysl. Až ve chvíli, která je (doslova) neřádná, nacházíš řád. Našel jsi.
Co ti říkali ostatní, když museli být čtyřiadvacet hodin na podiu, bez přímého dotyku s diváky? Jak a kde jsi v nich dokázal vybudit ochotu obětovat se až na dřeň? Kde byl zdroj víry, že to opravdu má smysl? Že má smysl plahočit se po kraji (po krajích), vystupovat v městských rozhlasech, nemít jistotu žádného příjmu. Že je možné fungovat ve společnosti, státě, světě, který je najednou ze dne na den zmrtvělý, schovaný za rouškami, respirátory a dalšími slovy, která by ještě před nedávnem nedávala pražádný smysl. Že musíte fungovat ve své paralelní polis, která je ještě paralelnější, než byla ta „bendovská“. Ale že co nejvíc normální fungování, co nejvíc samozřejmé bytí v ní, má prakticky stejný smysl. Pro teď i pro potom.
Promiň, R., tohle měl být sice fiktivní, ale rozhovor a je to nakonec sled řečnických obratů a když otázek, tak... taky řečnických. Můžeš si říct, že to je takový nešvar, odpovídat si sám na otázky, ale mám dva argumenty. Zaprvé – ty nejdůležitější otázky stejně jeden dává sám sobě. Tak kdo jiný by na ně měl odpovídat. A zadruhé – kdyby mě tvoje práce, tvoje odhodlání, tvoje bolest, tvoje radost neinspirovala, nedokázal bych přijít ani na jednu z těch otázek. A na tu hlavní je odpověď jasná. Však ses takhle sebe sám ptal x-krát. A až teď, po čase, který zastavil zeměkouli, po čase, který bude vepsán i do těch nejútlejších učebnic dějepisu, jsi na ni taky došel: Protože to bylo potřeba.
Byl jsi ještě malý kluk, ale: když se drolil komunismus, tak bývala na domech lešení. Nemyslím ta, na kterých pracovali zedníci, ale taková, co sahala jen do výše prvního patra. Pamatuješ si na ně? Měla za úkol chránit chodce před padajícími kusy zdiva. Byl to šílený čas, nenormální. A už zdálky byly vidět umouněné, zaprášené plachty, na kterých bylo napsáno třeba: Textilní galanterie - provoz nepřerušen. Můžeš si klidně taky takovou plachtu vyvěsit.
Jakub Železný
