Zajíčkovy kruhy
Pavel Zajíček, který zemřel v úterý 5. března 2024, byl vždy někým víc, než jen básníkem, hudebníkem a výtvarníkem, jak se můžeme leckde dočíst. Byl totiž skutečným umělcem, tvořícím celým svým bytím, člověkem zcela bytostným. Člověkem plným pochyb, člověkem hledajícím, člověkem, odhodlaným za vše – ano, za vše – platit. Člověkem plným pokory, však také nedávno v jeho rozsáhlém profilu, publikovaném u příležitosti knižního vydání jeho rozhovorů zaznělo, že "soudě podle rozhovorů, že je především podoben taoistickým mnichům, tvořícím především ve svém nitru a nechávajícím vše, co se tam odehrává vystoupit pouze onou jednou desetinou ledových ker. Vlastně to není tak daleko, ne snad, že by byl tak chladný, ovšem plující jako ostrov, odtržený od původní masy, to ano. A tak je také třeba k jeho výpovědím, a samozřejmě, i k jeho tvorbě, přistupovat. Tvorbě nejen hudební, tedy k již zmíněným DG 307, ale také k jeho poesii, prózám, výtvarným dílům, a skulpturám, k jeho životu a jeho příkladu – protože, to vše má jediného jmenovatele: autenticitu, pokoru, neustálé hledání. V umění i v životě."
Možná by teď bylo na místě krátké životopisné uvedení. Takže, narozen 15. dubna 1951 v pražském Radotíně, maminka byla dámská krejčová, "měla živnost a dařilo se jí. Měla tři zaměstnankyně, což fungovalo do toho 50. roku. Pak byla v domácnosti a občas něco šila pro starý zákaznice načerno doma. Otec byl holič, a když ty živnosti padly, dělal po různých továrnách a pak třináct let v dolech na Příbrami. Rodiče nebyli ve straně a jak Zajíček vzpomíná, "žádný lavírování v tomhle směru z jejich strany neexistovalo, za což jsem jim vděčnej." Dětství tak prožil v předměstském prostředí, "což byl tehdy docela zapadákov, a dělal jsem to, co člověk dělá, když neví, co má dělat," říká v jednom rozhovoru. "Chodil jsem do školy a tak," dodává, vzápětí ale pokračuje: "Už od dospívání jsem ale taky hledal nějakou nefalšovanou komunikaci. Nejdřív jsem ji nacházel v útržcích literatury, vytahaných z místní knihovny. Četl jsem všechno možný, nakopli mě třeba beatnici nebo Walt Whitman."
Po základní škole nastoupil na strojní průmyslovku na Smíchově v Preslově ulici, kterou, jak vzpomíná, "jsem prošel naprosto nepoznamenán, aniž bych věděl, co to je šroub. Odmaturoval jsem a de facto kvůli vojně jsem šel ještě na Stavební fakultu ČVUT, kde jsem byl čtyři semestry. Nebyl jsem vyhozenej nebo něco podobnýho, ale už jsem tam nemohl vydržet. Situace začala být hrozná především tím, že ty mladý lidi, ve svých osmnácti, devatenácti letech, se najednou začali kurvit. Na takovýto – udělej tohle, abys mohl dělat tohle a podobně –, tak na tom jsem neměl žaludek. Věci pak dostaly více méně přirozený spád. Opustil jsem vejšku a nastal normální život, kamarádi, setkávání se s lidma. Vzdělávání, školy, celý ten proces poskytování těch tzv. znalostí považuju za cestu k traumatickýmu pocitu ze života, takže když tohle traumatický období přeskočíme, můžeme vstoupit do života, kterej si pamatuju." A tento život představoval především důležité seznámení se s Ivanem Martinem Jirousem a s lidmi kolem Plastic People v roce 197. Jak vzpomíná, "otevřelo mi to svět, ve kterém se nemožnost stávala možností, taky v tom byla nutná dávka snovosti. Potom setkání s Milanem Knížákem a jeho vizí světa ‘žít jinak’."Což ovšem za postupující normalisace znamenalo být vystavován nepolevující šikaně Veřejné bezpečnosti i dalších institucí, a také, že dříve nebo později se člověk dostal do hledáčku tajné policie, tedy StB.
Zachytit ten chaos
Zatím jsme ale v počátku 70. let, a Zajíček byl pro fízly dosud neznámým jménem. Vše se ovšem změnilo poté, co společně v Milanem "Mejlou" Hlavsou, jinak kapelníkem, baskytaristou, zpěvákem a autorem veškeré muziky skupiny The Plastic People of the Universe založili kapelu – možná lépe mluvit o projektu – DG 307. Jak Zajíček vzpomíná, bylo to až přízračné: "Seznámil jsem se s Plastikama až v jednasedmdesátym roce na koncertě ve Slivenci, což bylo úžasný, připadalo mi, že ty lidi jsou úplně z jinýho světa. Ty setkání byly strašně rychlý a spontánní, během dvou dní se udál rok a při jednom setkání s Mejlou, myslím, že to bylo v Klukovicích, jsem vytáhl pár svejch textů a přes stůl jsme se domluvili, že zakládáme kapelu. Nemohli jsme přijít na žádnej název a mně náhodou z kapsy vypadl recept od psychiatra z Bohnic, na kterym stálo DG 307, a kapela byla na světě. To byly 70. léta, léta hraní a vydávání samizdatu, všelijakech sborníků někomu k narozeninám atd., kdy se vždycky po hospodách sesbíraly útržky papírů od lidí, kteří psali. Bylo to období bezuzdný radosti."
Záměrně si stanovili, že budou provozovat hudbu, jež bude zcela svobodná, že budou pracovat i s "nehudebními" prvky, používat "nehudební" nástroje, zkrátka, že se nebudou ohlížet na žádná pravidla, psaná i nepsaná. Aby, nespoutáni žádnými kánony či pravidly, svobodně prozkoumali možnosti hudebního a textového výrazu – šli přitom daleko za rámec tehdejšího rockového uvažování, a to i za Hlavsovy domovské Plastiky. Bylo to zkrátka něco naprosto jiného. Jak píše Petr Ferenc v příloze k vydání boxu Svědek spálenýho času, nahrávek z roku 1979 a 1980: ”Již s prvním koncertem, který se uskutečnil 7. října 1973, ale bylo jasné, že Zajíček s Hlavsou míří mnohem dál a hlouběji. Jejich tvorba, ovlivněná částečně setkáním s dílem Milana Knížáka a jeho skupiny Aktual, byla neobyčejně syrová po hudební i textové stránce – drásavé zvuky kytarových vazeb, želez a dalších nalezených „smetištních“ nástrojů doprovázely polozpěv-polorecitaci Zajíčkových textů, přičemž jejich společným prvkem je až archetypální nadčasovost a nepřikrášlená syrovost – Zajíčkovi nejde o estétské ‘bytí básníkem’, ale o hledání co nejpregnantnějšího výrazu při zaznamenávání hmotného i duchovního světa, který obývá." Anebo, jak si zapsal Zajíček v roce 1975: "Zachytit včas ten chaos dg 307 – vysvětlit přístup – umíš hrát na nástroj – zapomeň na to – začínej z čistýho vobjevovat – běžnosti desítek nápadů – k čemu? – udržuj svůj lidskej štít bez přetvářky – ve spoustě chlastu se ztrácí nadšení – lenost protíná naše styky."
Nebojte se život žít
Až zpětně se ukazuje, jak byly nahrávky, které vznikly v letech 1973 až 1980, tedy do Zajíčkovy vynucené emigrace, nadčasové, jak DG 307 souzněli s aktuálními experimentující proudy západní hudby, jak moc byla jejich tvorba zároveň osobitá a originální. Jediným předchůdcem byl již zmíněný Aktual, ve světě pak aby pohledal. A už vůbec ne ve světě rocku, s čestnou výjimkou Franka Zappy a pár dalších. Jisté paralely by se našly u amerických soudobých skladatelů, například u Johna Cage, Harryho Partche, ale i Roberta Crumba, i zde však můžeme hovořit spíše o inspiraci zprostředkované. Pokud je tedy v souvislosti s DG 307 zmiňována současná vážná hudba, není to vůbec nadsazené či neinformované – například často používaný sprachgesang známe od skladatele Arnolda Schőnberga, pracoval s ním také E. F. Burian. DG 307 kladli také velký důraz na improvizaci, jež nicméně probíhala v pevně stanoveném rámci. Přičemž, jak říká sám Zajíček: „Celý pojetí týhle hudby je tak dlouhodobý, že má svoje kořeny hluboko v podvědomí, řekl bych, nebo v jakési minulosti.“
Přirovnáme-li hudbu DG 307 k rituálu, v jehož průběhu dochází k očišťování, ke katarsi, nenadsazujeme, a snad ani netřeba připomínat Zajíčkův text Očišťování z roku 1974: "každý ráno bychom se měli očišťovat / každou noc bychom se měli milovat / každou vteřinu bychom měli bejt připravený / na konec [...] pouhá mlha / kterou se bojíš odkopnout / pouhá nedůvěra ke všemu / čím se můžeš prodchnout / pouhý barvy / který nesmyslně zčerňuješ / pouhý slova / kterejma jen běduješ / pouhá nenávist / kterou v sobě utváříš / pouhá závist / která tě přibíjí na jedno místo [...] pouhej sen / kterej nechceš snít / pouhý nadšení / který se snažíš skrýt / pouhej život / kterej se neodvážíš žít."
Skladby jako Degenerace z roku 1973, kde Zajíček pronášel "degenerace náhle se vzbouzící / degenerace do vočí bušící / degenerace pronikající každou vteřinou / degenerace pravd co stanou se mršinou" se staly až jakousi ‘hymnou’ původních DG 307, přičemž v roce 2000 Zajíček mluvil o deklamujícím výkřiku, "nad kterým mnozí ustrnuli... Myslím, že slovo DEGENERACE je jeden z pojmů, který z tohohle světa nevymizí..."
Ovšem nedělejme si iluze, i vstřícné publikum, zvyklé na Plastiky, bylo tehdy z hudby DG 307 zpočátku dosti vykulené. Berme to jako důkaz jejich naprosté novosti, poctivosti a autenticity. DG 307 zkrátka tvořili hudbu, jež byla, jak již tehdy napsal Ivan Martin Jirous, "výkřikem zoufalství normálních osobností, neschopných přizpůsobit se té tváři světa, jakou nám nastavuje současná konzumní společnost."
V mlhách
Zmínili jsme pozornost StB, na tu posléze opravdu došlo a vše vyvrcholilo na jaře 1976, kdy byli zatčeni jak členové Plastiků včetně Jirouse, tak další hudebníci, a mezi nimi i Pavel Zajíček. Známá historie, zkraťme ji tedy. Díky protestům jak domácím, tak zahraničním, vše tehdy organisoval Václav Havel a z této iniciativy vznikla Charta 77, musela komunistická moc značně zmírnit vysoké, exemplární tresty a Zajíček si měl nakonec odsedět pouze rok. Jak vzpomíná, nakonec to taková hrůza nebyla, "seděl jsem v životě jenom rok, to je jaro, léto, podzim, zima, a je to pryč. Všechno to nakonec bylo ohromně jednoduchý. Vstávat, uklízet, vycházka, práce, jídlo, tureckej záchod v rohu. Ve vězení se člověk setká s různejma typama lidí a mnozí z nich jako by byli k tomuto způsobu života předurčení. Já jsem seděl za ‘vulgární’ poezii, a to je, samozřejmě, nádherná věc." Docházelo i k absurdním situacím, jak mi jednou vyprávěl, spoluvězeň po něm chtěl, aby mu diktoval na sebe udání – donášel totiž estébákům a nevěděl, co tam má psát. Scéna, kterou dobře známe z Havlovy Audience, že.
Po propuštění se opět zapojil do aktivit undergroundu, StB jej ale nehodlala pustit ze spárů a když jej v roce 1979 při výslechu brutálně zmlátili, že z toho pár týdnů koktal, rozhodl se k emigraci. "To bylo po zavření ‒ který bylo krátký — u mě to byly čtyry roční období — ale kdy na každým dalším kroku ti hrozilo další zavření, aniž bys věděl proč. Začal jsem chlastat a v podstatě — nic nebylo — všechno se pohybovalo po mlhách. A po jedny takový akci, kdy jsem dostal — při nějakým tom výslechu — šíleně od těch chlápků do držky, tak jsem odcházel z ty ústředny moci, z tý vyslýchárny, a vyšel jsem do letní ulice, a první, co jsem si řek‘, bylo — Seru na to tady!" A tak také v roce 1980 udělal.
I s rodinou – měl tehdy malou dceru – se přesunuli do Švédska, a v roce 1986 se přestěhoval do New Yorku, kde žil až do roku 1989, pak střídal pobyty v Americe a Praze, kde se definitivně usadil v roce 1995. Mezitím obnovil své DG 307, hudba to však byla zcela jiná – zmizely brutální zvuky, vše se – na první poslech – jakoby uhladilo. Ovšem pouze zdánlivě, samozřejmě. Ztratila se sice někdejší syrovost brutální vykřičené výpovědi, zůstala však naléhavost Zajíčkových textů. Hudba DG 307 se přitom s každým albem proměňovala, někdy až – opět – hraničila se soudobou vážnou hudbou, jindy se nesla v rovině melancholických ploch či naopak dramatických struktur, stále však hledající. Vlastně se tak i po mnoha a mnoha letech držela étosu tvorby, o němž měl Zajíček jasno již v roce 1975, kdy si do své básnické deníkové knihy zapsal: "každý den žít jako ten první (JEDINEJ) / každou věc dělat s takovým zápalem jako bys právě dnes začal", eventuelně "vopravdovej přístup diletanta může zplodit skutečnější krásy než manuální či mentální ‘dovednost’". Anebo: "Člověk musí bejt tvrdej – surovej sám k sobě – aby se vypráskal z pohodlnosti – netečnosti surovost a tvrdost nutí k většímu UVĚDOMOVÁNÍ SI rozdrásaný nitro je hlubší než nitro zanesený monotónní skoro se neměnící vrstvou každodenních opakujících se normálností – hudba dg je proto surová-tvrdá-drsná." Zajímavé, že podobně míněná přikázání si o desetiletí dříve pro sebe formuloval i básník Jiří Kolář.
Zajíček se v "nových" DG 307 držel i jedné z hlavních premis: "Očišťování, to už je zprofanovaný slovo. Já mám omezenej slovník, ale myslím tím úplně všechno to pustit ven, ne jako se snažit bejt lepší. A příliš nebojovat – ani se sebou, ani se světem, ani s přítomností, ale spíš BEJT. Ale není to nějakej modelovej přístup, je to tak, jak člověkem prochází jistý množství úhlů vnímání a jak žije, pak pokud se tomu otevírá ještě dál... je to úžasný, a pokud zůstane jenom u opakování těch několika obrazů a bude je stále opakovat, pak je to vlastně taková meditace."
Těch pár tónů, co přebývá
Diskografie DG 307 je vskutku bohatá, díky vydavatelství Guerilla Records, jež se zaměřuje předecvším na hudbu domácího undergroundu, máme k disposici i ty nejstarší, vskutku dřevní nahrávky, ovšem krásně vyčistěné, i ty nové a nejnovější.
Těžko zmiňovat všechny, za připomenutí však rozhodně stojí například dvojalbum Historie hysterie, nabízející archivní nahrávky z let 1973 až 1975, k jehož vydání Zajíček napsal: "Je to jako dotýkání se prastarých úlomků zvuků, které nepříjemně skřípou v uších... Zvukové archetypy zbavené snahy hrát si na umění... Vzbuzují chvění, neklid i po těch letech... Ten čas, příliš se mi o něm mluvit nechce, byl časem zvláštních zápletek a nemožnosti. Zřejmě proto jsme urputně a hravě dělali to, co nebylo možné. Cestu vyslovení...", další archivní nahrávky, jež vyšly na pětidiskovém boxu Svědek spálenýho času (1979 a 1980), pokračovali v nastoupené cestě, Zajíčkovy básně byly zvláště tehdy syrové, resignovaly na gramatická pravidla, šly na dřeň věci. Zároveň byly neseny zvláštním, možná až patetickým apelem, říkaly: proberte se, proboha, a podívejte se, jak a v čem žijete. Na rozdíl od alba Historie hysterie, jež je syrovější, divočejší, jsou novější nahrávky propracovanější, sevřenější. Často slyšíme svérázný voice band, deklamující Zajíčkovy básně, snaha o dokonalost provedení je cítit ze všech pěti disků, není to však snaha jakkoli akademizující. Vlastně, lze-li to tak říci, jsou sice vstřícnější pro ucho, náročnější však na soustředění, vnímání. Obdivuhodné přitom je, že oba programy od sebe dělí pouhých sedm měsíců, za něž skupina nejen zkomponovala, ale i nacvičila téměř osmdesát minut původní, a ne zcela jednoduché hudby.
Těžko vypichovat nějaké vrcholy pětialba, lze zmínit například meditativní Opustil mě anděl či čtvrthodinovou skladbu Kostěný ráje, v níž můžeme, chceme-li, stejně jako třeba v písni Lidi krve, nacházet autentické prvky minimalismu, či delší Jak sup letící nad krajinou, s dramatickými pasážemi střídanými deklamací upomínající projev kazatele a proměnlivým ženským vokálem. Box Svědek spálenýho času nabízí, co slibuje název, vedle vší té temnoty v Zajíčkových textech ovšem slyšíme i slova naděje: "Pojď ukážu ti prostor snů, potkáš na cestě lidi krve."
Z dalších alb připomeňme album Pustina, nahrané v roce 1982 v Londýně. Zajíček zde sám hraje na klavír a recituje Eliotovu Pustou zemi, ovšem nejen že hraje na nástroj upravený, ale používá jej i jako perkuse, jezdí po strunách, brnká na ně, "hraje" na víko a různě s ním rumpluje, a vůbec s klavírem zachází značně svobodně. Můžeme, chceme-li, přitom v této nahrávce, jež vznikla po Zajíčkově vynucené emigraci v londýnském studiu v roce 1982, slyšet logické pokračování hudby, již provozoval ještě v Praze s undergroundovými DG 307. Úvodní April, se známým veršem o dubnu, který je nejkrutějším měsícem, míchajícím vzpomínky s touhou, začíná po Zajíčkových snad povzdeších, snad pouhých vydechovaných slabikách plných beznaděje perkusivním úderem do kláves, aby pak přešel do atonální pasáže, dominující nad staženou recitací – jednotlivé, osamocené tóny krásně dokreslují Eliotovy verše, a v kontrapunktu k místy téměř neslyšitelnému hlasu vytvářejí zvukovou krajinu, jež by se – předpokládám – T. S. Eliotovi též líbila. A píše-li se v doprovodném textu, že se "spolu s autorem vydáváme na strastiplnou cestu bezútěšnou a zraněnou krajinou plnou deziluze a zoufalství, smrti, znásilnění a sebezapření, kde zbývá jen kapka naděje, že přijde vykoupení," nelze s tím než souhlasit.
Ze Zajíčkovy polistopadové tvorby zmiňme desky, vydávané jak pod značkou DG 307, tak jeho jménem: výborné Podobenství (2011), jehož čtyři, řekněme svity, jsou věnovány Zajíčkovým přátelům Janu Steklíkovi. Andreji Stankovičovi, Petru Kabešovi a Milanu Hlavsovi, album Jak sup letící nad krajinou snu (2021), přinášející především koncertní nahrávky z roku 2006 a 2007, na nichž Zajíčka doprovázel soubor Agon, věnující se soudobé hudbě, přičemž členové Agonu skladby DG 307 nově zaranžovali.
Ticho, jež promlouvá
Zcela jsme zatím pominuli Zajíčka básníka – je autorem mnoha básnických knih, a jak napsal básník Jan Štolba, Zajíček si "vyvinul vlastní řeč, má svůj vyjadřovací kód, který ale pořád úzce rezonuje s kódem jeho dávných apelů. Je to řeč složená paradoxně spíš z nevíry v slova, anebo lépe, v té řeči se stavičně pře potřeba vyjádřit se slovy – a zároveň svá slova nabít akutně prožívaným nevyslovitelnem." Z toho nutně pochází neustálé napětí, kdy Zajíček, který v jednom rozhovoru přiznává "naučil jsem se vážit si jazyka, jeho výrazu, snažil se vrátit k původu slov," sice chce něco říct, nechce však nic vysvětlovat. Protože, jak říká jinde: "V mém světě pravda neexistuje. Protože pravda se děje," mimochodem, výrok, který by jistě podepsala řada současných filosofů. A dodejme ještě: "Tyhle věci, to se dá vyjádřit jenom tichem. Naprostým. Když člověk uprostřed slova zmlkne..."
Zajíčkovy rané texty (1973 – 1980) jsou shromážděny v dávno rozebraném soubru Zápisky z podzemí, udeří nás jejich syrovost, jsou přímo nabity touhou, potřebou se vyslovit, vykřičet to vše ze sebe, není to všěk nějaké verbální zvracení, napak! Cítíme, že za každé slovo si básník ručí, což ostatně i prokázal.
Jeho texty / básně se vždy vyznačovaly snahou o maximální upřímnost, možná z podvědomé obavy z přílišné "uměleckosti" je Zajíček zhusta psával nekorektnín češtinou, s akcentem na hovorovost. Nikdy se však nejednalo o nějakou křeč či násilnou pózu. A zpívá-li se v písni Tajemný hostiny, že "nikdo nenašel odvahu prvotního / skoku šílenství," pro hudbu alba Svobodná místa to rozhodně neplatí – vnímáme-li šílenství ne jako psychiatrickou diagnózu, ale jako schopnost vnímat a vypovídat jinak.
Jsou tak syrovými a razantními výpověďmi o vnímání světa, zobecňujícími reflexemi, povýšenými nad jeden konkrétní řád či společnost – jakkoli zhůvěřilou a nemravnou. Zároveň v nich slyšíme všudypřítomný moment nabádání, morálního apelu. „Každý ráno bychom se měli očišťovat, každou noc bychom se měli milovat, každou vteřinu bychom měli bejt připravený na konec...“ – to je zcela nadčasové prohlášení, mimo jakékoli ideologie. Sám Zajíček k tomu řekl: "Pár lidí se vždycky odváží za generaci to vyslovit a vyjmout to něco strašně nepříjemnýho, tu syrovost, o čem tenhle svět vlastně je, že má své kulisy a za nima se odehrává zřejmě ten skutečnej přístup, než jakej vidíme."
Ano, Pavel Zajíček se toho odvážil, a nejen to – uspěl.