Rudy Linka patrí k najuznávanejším jazzovým gitaristom, ktorého prestížny magazín DownBeat zaradil medzi desiatku najlepších na svete. V 70. rokoch emigroval najskôr do Švédska a potom do Ameriky, kde sa naplno začal venovať jazzu. Hrá, komponuje, učí, pravidelne sa vracia do rodného Česka kde organizuje medzinárodný festival Bohemia JazzFest. Aktuálne je na európskom turné so zoskupením Rudy Linka Trio, ktoré ukončí 22. októbra v Bratislave koncertom v Divadle Aréna.
> Vráťme sa na úvod ešte do komunistického Československa v súvislosti s jazzom. Legendárna Jazzová sekce bola v podstate súčasťou undergroundu, vydávali aj samizdatové časopisy, Karel Srp a ďalší boli uväznení, ale napr. jazzrock bol do istej miery tolerovaný...Ako si vás vtedy jazz našiel? A je album, hudobník či skladba, ktorú by ste označil za iniciačnú?
Já jsem měl v životě to štěstí, že jsem už jako 14- letý potkal lidi kolem Karla Velebného, kteří nejen že byli skvělí hudebníci, ale měli i velice osobitý smysl pro humor. Ten humor byl možná to, co mě oslovilo ještě dříve než samotný jazz. Tenkrát jsem chodil každou neděli na burzu vyměňovat LP desky a jednou jsem vyměnil LP Buddha and The Chocolate Box Cat Stevense za Miles Davis Greatest Hits. Byly zde skladby jako My Funny Valentine, So what anebo Some Day My Prince Will Come. Nádherná hudba, kterou jsme si nahrál na můj Sonet Duo a šel jí příšțí neděli zase vyměnit , ale stalo se, že tuhle desku nikdo se mnou vyměnit nechtěl. Všichni chtěli Uriah Heep nebo Sweet a pod., a tak mi tahle deska zůstala a hrál jsem ji stále dokola. To byl asi ten začátek, kdy jsem si jazz zamiloval.
> Dali sa jazzové albumy aj niekde požičiavať?
Ano, na Americkém velvyslanectví v Praze, tenkrát tam bylo uplně malé kulturní centrum otevřené pro veřejnost, kde si každý mohl číst noviny The New York Times, The Wall Street Journal a nebo časopisy Time, Neesweek. Já jsem anglicky neuměl, ale měli tam tak 50 jazzových LP desek a ty jsem si mohl po jedné půjčit na týden domů a nahrát si je. Vůbec mě nezajímalo, že mně fotí Stb z budky hned naproti hlavnímu vchodu. Na albu Chet Baker/Gerry Mulligen Carnegie Hall Concert hrál tenkrát 22-letý kytarista John Scofield. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že právě on bude jeden z mých nejlepších přátel, tak mu řeknu ať přestane kouřit trávu.
> Hral ste pôvodne na husle, potom ste vyštudovali na konzervatóriu klasickú gitaru, po emigrácii do Švédska ste študovali kompozíciu, ale až v Amerike ste sa začali naplno venovať jazzu a jazzovej gitare. Čo bolo tým impulzom ponoriť sa naplno muzikantsky do jazzu?
Já jsem hrál na housle devět let a studoval u profesora Turečka, který byl velice vážený pedagog a učil i Václava Hudečka. Ve 14 jsem vzal do ruky kytaru a mám ji v ruce dodnes. I když tedy jinou…..Já jsem vždycky tíhnul vice k improvizované hudbě, ale co se tenkrát dalo studovat v Česku byla klasika. Když jsme emigroval do Švédska, tak to nebylo o moc lepší a tak jsem zase studoval klasickou kytaru a kompozici. Po večerech jsem hrál s kamarádama jazz a když jsem poslal nahrávku s basistou Red Mitchellem na Berklee College of Music do Bostonu tak jsme dostal Stipendium Jima Halla. Do USA jsme s mojí ženou odletěli v létě '85 a jsme tam dodnes. Berklee je užasná hlavně v tom, že jsou tam mladí lidé ze všech koutů světa, kteři jsou zapálení do hudby. Vzpomínám si jak jsme každý den hráli do půlnoci, kdy se zkušebny zavíraly. Poznal jsem tam plno skvělých muzikantů, kteři jsou dnes opravdu slavní hráči – jako pianista Danilo Perez nebo bubeník Kenny Wollesen. Po roce jsem dostal stipendium na The New School v New Yorku, kde se právě otevíralo jazzové oddělení a zde byli moji učitelé ty největší hvězdy jazzového nebe mezi nimi i John Abercrombie, Jimmy Cobb, Gil Goldstein a další. Já jsem soukromě studoval u Jima Halla a Johna Scofielda, ale ještě lepší bylo, že jsme se stali přáteli a poslouchali desky a k tomu pili víno.
> Jazz je nielen o fúziách, ale aj o rôznych spoluprácach, jazzmani nemávajú jednu kapelu ako napr. rockoví hudobníci, majú niekoľko stálych spoluhráčov, ale inak si pre nahrávku či šnúru zostavia vždy iné zloženie hudobníkov...
Tak já mám několik úžasných hudebníků s kterými opravdu hrozně rád hraju – bubeníci Kenny Wollesen a Rudy Royston a pianisté Bobo Stenson a Gil Goldstein. Gil není jen fantastický hráč, ale i jeden z nejlepšich aranžérů, který vytvořil aranžmá pro takové legendy jako je Miles Davis, Bobby McFerrin, Paul Simon a Pat Metheny. Gil taky zaranžoval moje skladby, které budeme hrát se symfonikcým orchestrem v Praze a v Teplicích v polovině listopadu a snad to budeme hrát i u vás v Bratislavě příští rok.
> Občas sa zíde “superskupina”, mňa napr. veľmi baví nahrávka zoskupenia Trio of Doom. Superskupiny, ako aj táto, ale často končia na egách jednotlivých hráčov. Aká by bola vaša “superskupina” snov? S kým by ste sa rád zišiel na pódiu a zahral si?
Ego může být i v kapelách o kterých nikdo nikdy neslyšel a nikdo nikdy neuslyší (smiech). S kým bych si já sám hrozně rád zahrál – bubeník Billy Higgins a basista Charlie Haden . To se určitě už nestane, protože už nejsou mezi námi, ale možná ještě více bych si přál hrát opět s Johnem Abercrombiem anebo s Jirkou Mrázem. Ale na druhou stranu si sám pro sebe říkám jak jsem šťastnej kluk, že jsem s nimi mohl toho tolik prožít a tolik hudby společně vytvořit. Vážím si toho a sám si někdy závidím.
> Kto je teraz pre vás v jazzovej hudbe zaujímavý?
Jim Hall, John Abercrombie, John Scofield. To jsou asi ti největši mistři , kteří mají super groove aniž by museli hrát nahlas. Kytara je asi ten nejlepší nástroj na míchání všech vlivů a druhů hudby – folk, jazz, klasika, rock, reagge, blues, country, a všechny ostatní žánry mají kytaru a mnohdy jako hlavní nástroj.
> Aktuálne je už niekoľko rokov za najzaujímavejšiu jazzovú scénu označovaná práve tá v severských krajinách. Vy máte možnosť porovnávať - keď ste emigrovali do Švédska a dnes?
Scandinavie byla vždy jazzová velmoc a možná po USA jediné místo, které přidalo jazzu ještě něco naprosto originálního – Jan Garbarek, Palle Danielson, Bobo Stenson, Anders Jormin a John Christensen a mnoho dalších. Možná je to tím, že sem v 60-tých letech přišlo tolik legendárních jazzmanů z USA – např. Stan Getz, Chet Baker, Dexter Gordon, Quincy Jones ....anebo je to tou krásnou a tajuplnou přírodou. Možná obojím.
> Už viac ako dvadsať rokov organizujete v Česku Bohemia JazzFest, páči sa mi, že nie je sústredený iba na hlavné mesto. No ako som čítala, ani s vašim menom, kvalitou dramaturgie a tradíciou to nemáte ľahké ohľadom získavania finančnej podpory. Dokonca vám zakázali hrať na Staromestskom námestí, lebo to je vraj určené pre kultúrne podujatia....
Letos to byl už 21. Bohemia JazzFest a za ty roky návštěvníci měli možnost slyšet takové legendy jako McCoy Tyner, Stanley Clarke, Dave Holland, Roy Hargrove, Charles Lloyd, DeeDee Bridgewater, Christian McBride a samozřejmně John Scofield, Mike Stern a Bill Frisell. Všechny koncerty jsou zcela zdarma a po 17 letech na Staroměstském náměstí jsme se přesunuli do Královské zahrady Pražského hradu. Moc si vážím toho, že nám to pan prezident Petr Pavel umožnil a že celý festival je pod jeho záštitou. Pro mě je důležité, aby se lidé ke kvalitní hudbě dostali bez ohledu na to, kolik mají peněz, jaké mají vzdělání nebo odkud pocházejí. Hudba by neměla být výsadou těch, kteří si mohou dovolit koupit drahou vstupenku. Zvlášť pro nás Čechy a Slováky, protože jsme žili tolik let v komunistické izolaci a šedi.
> Stále tu akosi pretrváva, že jazz je pre nejakú skupinu intelektuálov, pritom sa mu stačí iba otvoriť a pochopíte, že to tak nie je. Napokon aj o tom je váš festival...
Nevěřila byste, kolik lidí mi už napsalo, že vůbec netušili, že by se jim mohl líbit jazz, dokud úplnou náhodou nešli kolem Bohemia JazzFestu. Ono totiž není jazz jako jazz, stejně jako není víno jako víno. V obou případech se najde spousta věcí, které nejsou zrovna povedené. A u vína někdy člověk dokonce přemýšlí, jestli ho vůbec dokáže spolknout. Jazz je Frank Sinatra, Dave Brubeck nebo Pat Metheny. A odtud už je jen krůček ke Keithu Jarrettovi nebo Ralphu Townerovi. Jde jen o to, jestli jsme ochotni věnovat téhle hudbě svůj čas a pozornost. A právě o pozornost dnes bojují všechna média – televize, internet, sociální sítě i pouliční reklama. Je to bitva na život a na smrt. Já jen tiše doufám, že živá kultura mezi námi zůstane.
> Sledujete aj slovenskú jazzovú scénu?
Ano, kažý rok představuje Bohemia JazzFest alespoň jednu slovenskou formaci – letos to byl Martin Valihora Trio a taky Ondrej Krajnak Trio. Fantastičtí muzikanti na světové úrovni.
> Predstavte kapelu, s ktorou vystúpite v Bratislave.
Já přijedu s muzikanty s kterými už hraju přes 12 let – bubeník Rudy Royston a basista Chris van Voorst van Beest. Všichni žijeme v New Yorku, i když každý jsme narozený jinde. Rudy v Coloradu, Chris v Maine a já v Praze. My hrajeme hudbu, kterou jsem napsal většinou já ale i pár standardů a repertoár je z naší poslední živé nahrávky Rudy Linka Trio Live. Pro naši hudbu je typická komunikace – rytmická i melodická. Nejen mezi námi třemi, ale také mezi námi a publikem. To je pro mě na koncertě zásadní. Hudba není něco, co muzikanti jednoduše zahrají lidem. Je to něco, co vzniká společně s nimi. Na závěr pozveme na pódium našeho hosta, bubenici Emu Kakarovou.
> Hráte na koncertoch na Gibson ES-175 vyrobenú ešte v 50. rokoch minulého storočia...
Myslím, že většina kytar vyrobených v padesátých a šedesátých letech byla skvělá. Možná to bylo tím, že dřevo tehdy bývalo lépe vyschlé, možná i menším znečištěním ovzduší. A určitě také tím, že šlo v mnoha ohledech o ruční práci, včetně navíjení snímačů. Tuhle kytaru mám od roku 1989. V roce 2003 jsem si koupil druhou, úplně stejnou, také z roku 1953. Jenže ta druhá mě stála osmkrát víc.
> Páči sa mi ako niekto povedal, že jazz je zrýchlená bezstarostnosť. Vnímate ho tak aj vy? A potrebujeme dnes trochu viac tej “ľahkosti bytia”?
Jazz je improvizace, na kterou se člověk připravuje celý život. Učí se jeho historii a pravidla jen aby pak na všechno mohl zapomenout a reagoval jen na to co se právě děje kolem něho a snažil se svým hraním nebo “nehraním” udělat kapelu a hudbu lepší. Podpořit své spoluhráče a společnou věc a táhnout za jeden provaz. Zní to tak jednoduše …. opak je pravdou. Když se to povede je to balzám pro lidskou duši. Politici se mají od jazzových muzikantů co učit.