Vladimír Merta na Koncerte mladosti v Pezinku 1976 a 2016 (foto: Ján Štrba)
Rok 1976 před padesáti lety? Paměť může klamat, ale tu náladu, společně sdílenou svobodu hudby, která ignorovala upadající poměry se nedá zapomenout. Hrálo se na pódiu amfíku před širokoúhlým plátnem, na kterém nakonec Agnes Snopko pustil Žlutou ponorku. Byl to opravdový Koncert mladosti, ale v kotli pod pódiem tančil Tatarka s Janem Langošem, Slunovraťáci s Hoffmanem, zkrátka byli tam s námi všichni, kterých se mladost týkala. Původní Šafrán, Zuzka Homolová, Marsyas s Kalandrou, Lutka s Nosem zpíval My chcem bejt slavný jak Bítls překonat jejich mýtus. Duch květinových dětí se vznášel nad temnými vodami. Opojně svobodné setkání různých žánrů. Zákulisí nebylo, ani hajzly, tak jsme si ulevovali do přírody za plátnem. Všudypřítomné pezinské víno pomáhalo překlenout mírnou nervozitu, my s Třešňákem, Dášou a Hutkou nikdy nehráli před davy, úžasně naslouchali a podporovali všechny naše vylomeniny. Já hrál na flétnu, Mišík bubnoval na obal od kytary, později jsme tomu říkali Čundrgrund. Fedor Frešo s basovou mandolou sledoval Hutkovy akordy. Marika Gombitová a Žbirka měli stejný ohlas jako Dáša Voňková. Mládí sluší tolerance. Gabo dojel ze zaoceánských lodí a Marián nás všechny přehrál do trenýrek. Dašek zahrál sám na gibsonku s fenomenálním ohlasem, Jaro Filip s Fender pianem a Luboš Andršt čarovali na bluesovou kytaru. Dokázali nemožné: na chvíli jsme všichni tak trochu zčernali vděkem k americké demokratické hudbě. Cestou domů s Helešicem jsme se na chvíli stavili za jeho přízní v Mikulčicích. Tehdy jsem poprvé slyšel o malíři pokojů Fanoši Mikuleckému, kterému jsem o pár let později věnoval film Opera ve vinici. Úžasný balík inspirací na celý život.
Pozdější návrat do Pezinku se odehrával v dusném oparu na stejném pódiu. Někteří už se nemohli dostavit. Paľo Boriš a jeho parta nás jako vždy podrželi. Bulnul tehdy kvůli nám své žáky, určitě byli stejně nadšení jako my.
Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Časy se mění, všude, u nás i u vás ale publikum tentokrát ví velice dobře, o co jde. Počtvrté se vracíme na stejné místo s pocitem, že nás zaskočil věk. Tentokrát už hrajeme s podporou obce a se zkušeností vyhraných bardů mírně za zenitem. Za Šafrán jsme zbyli jen dva. Koncert mladosti dokáže, kolik originálních hlasů vyrostlo na úrodné domácí půdě. Proslýchá se, že Nina Kohout přijede z Anglie, Karpatské chrbáty rozloží své karpatské roury, Bez ladu a skladu, Korben Dallas přitvrdí. Pezinok znovu přiláká osvícené zástupy, které důsledně demonstrují za změnu totalitních poměrů v našich kulturách. Doba zvážněla, muzika ať je bujará a veselá! Lupták s úžasnou šansoniérkou Sisou Fehér obnoví Mariánovy skladby. Určitě si spolu zahrajeme, hranice žánrů dávno padly. Jedna věc je ale jistá. Zastydlý Fico, Šimkovičová, Macinka a Klempíř nepřijdou, nikdy nebyli mladí… Patří staromódnímu světu, odsouzenému k zapomenutí jako režim, který Pezinok dokázal vymazat (věřili jsme, že navždy) z mysli myslících lidí. Ať tedy pódium patří mladým duchem!