Patti Smith-čtenářka. Jak moc je tvorba Patti Smith ovlivněna četbou a literáty obecně.
Ostatně, bylo tomu tak již v samých počátcích, Patti Smith (1946) začínala jako básnířka, zcela neznámá, dodejme. Když začala počátkem sedmdesátých let recitovat své verše v odsvěceném kostele sv. Marka na Manhattanu, po desetiletí zasvěcenému básnickým projektům, byl to šok, Patti si totiž s sebou přivedla elektrického kytaristu a bylo to jako výbuch časované bomby – jmenoval se Lenny Kaye a působí s ní dodnes. „Patti tam všechny převyšovala, uměla totiž opravdu strhnout pozornost davu. Dokázala být básnířkou v tom hvězdném slova smyslu – byla jakousi kombinací Rimbauda, Keitha Richardse, The Velvet Underground a Janis Joplin. To byli také lidi, o nichž často mluvila," řekl mi v roce 1997 Ed Friedman, ředitel St. Marks Poetry Project. „Skládání písní u mě přišlo jako logické rozvinutí procesu psaní básní," vysvětlovala mi Patti Smith v roce 2001. "Poesii jsem psala již dřív, a když jsem ji recitovala veřejně – jsem totiž velice tělesně založený recitátor – přišla jsem na to, že pouhé předčítání veršů mi prostě nestačí. Nějakým způsobem mě to nudilo. Nejspíš v tom pro mě bylo málo akce, málo hraní." A zbytek je, jak se říkává, historie.
Držme se ale literární linky – Patti psala básně, recitovala, dokonce vedla program v newyorské věznici Tombs. „To už je hodně dávno," vzpomínala při onom rozhovoru, „požádali mě, abych připravila program, v jehož rámci by se vězni věnovali psaní poesie. Měl jim poskytnout určitou strukturu, inspirovat je k psaní básní. Chodila jsem tam asi rok. Dělala jsem to z romantického zaujetí pro zločince – říkala jsem si, že bych se měla nějak revanšovat, když o věcech, které jsou mimo zákon, tolik píšu. Bála jsem se, že to nepůjde snadno a tak jsem jim přečetla jednu svou křehkou báseň. Oni ji ale vzali. A já se naučila, že se nemám bát, že se před lidmi nějak sesypu, že selžu."
Nahlédněme tedy do Pattiny knihovničky, přičemž se protentokráte vědomě vyhneme její vlastní literární tvorbě. Mezi její hlavní literární hrdiny patří v první linii Jean-Arthur Rimbaud, beatnici, Bob Dylan či William Blake. S Rimbaudem to přitom bylo zábavné, vůbec jej neznala, ale když jako mladé děvče ve výloze pařížského knihkupectví zahlédla jeho Iluminace, tak ji zaujala básníkova tvář, že si sbírku koupila. A dobře udělala, nejen že ozvěny Rimbaudových veršů najdeme v její tvorbě, na albech na něj najdeme odkazy, úžasně namluvila jeho báseň Čas zabijáků a také se společně se seskupením Soundwalk Collective podílela na projektu Mummer Love (2019), kdy v Africe nahrávala nejen Rimbaudovy texty, ale také vlastní poesii a vše pak kombinovali s terénními nahrávkami a sound designem.
Ginsbergova bageta
Pokud jde o Williama Burroughse, bylo to jasné: „V každém případě mě nesmírně ovlivnil. V jeho případě se ale nejednalo pouze o jeho knihy, velice mě ovlivnil i jako člověk. Byl strašně milý, a přitom měl v sobě něco, co člověka hrozně inspiruje k další práci. Byl hodně velkorysý. William byl pro mě především dobrým přítelem. Jeho vliv na mě se nemusel nutně projevovat ve způsobu psaní, spíš mě ovlivnil jako člověk. Dal mi mnoho rad, naučil mě mnoho věcí, jak se mám držet, prosazovat. Jak se mám chovat jako lidská bytost. Měl v sobě hodně důstojnosti. Těžko ale tvrdit, že nebýt jeho, nic bych nenapsala. Psala jsem totiž už jako dítě, a to jsem ho ještě neznala. Možná jsem to myslela trochu jinak – že nebýt jeho, nevznikly by některé mé texty. Koncem sedmdesátých let mě ale pobízel, abych psala. Moc jsem si nevěřila, ale on mě neustále povzbuzoval. Také na nás často chodil do klubu CBGB na Bowery, bydlel ostatně nedaleko." Ano, v čísle 220.
A pokud si pustíte skladbu Land z debutového alba Horses (1975), její, dosti brutální text je inspirován právě Burroughsem. „V písni Land je postava Johnnyho, který je přímým následovníkem Johnnyho z Burroughsova románu Divocí hoši. Když ta kniha vyšla, William mi ji dal a já ji četla v době, kdy jsem píseň Land skládala. Převzala jsem proto jeho hrdinu Johnnyho do své písně. William vždycky říkával, že byl duchovním kmotrem Johnnyho na albu Horses." Malá ukázka z písně: „Hoch byl v chodbě a pil sklenici čaje / Z druhého konce chodby vycházel rytmus / Další hoch klouzal chodbou / Dokonale s ní splynul / Dokonale splynul, zrcadlo v chodbě / Hoch pohlédl na Johnnyho, Johnny chtěl utíkat / ale film probíhal tak, jak bylo naplánováno / Hoch uchopil Johnnyho a přitlačil ho k šatně / Vrazil to tam, zarazil, vrazil do hluboko do Johnnyho..." Pro zájemce, román je sice přeložen, zatím však nevyšel...
A Ginsberg? Ten ji kdysi, ještě neznámou, zkoušel svádět a koupil jí bagetu. „Ano, spletl si mě s mladým klukem a rozbalil to na mě. Tak jsem mu řekla: ‘Allene, sakra, podívej se na ty prsa!’" Později se ale hodně spřátelili a s Lenny Kayem byla u jeho smrtelného lože. Jak mi řekla, "seděli jsme u jeho lože, když umíral. Zemřel v pokoji, hezky. Allen mi zavolal, právě jsme měli s kapelou zkoušku a já přišla domů až pozdě. Říkala jsem si, nebudu ho teď otravovat, nakonec jsem ale šla. Stále na něj ale myslíme a pořád hrajeme jednu z jeho básní, úryvek z Kvílení. Je v našich srdcích. Když Ginsberg zemřel, zůstala po něm velká mezera, kterou zatím nikdo nezaplnil. Je úžasné, kolik měl energie – nejen na psaní poezie, zůstal po něm úctyhodný počet básní, ale také na jeho studia, ať se jednalo o Williama Blakea, politiku nebo pedagogickou činnost, o jeho dobročinnost, jeho studia buddhismu... Jeden člověk, a žil pět, šest životů. Přesně jako to napsal Walt Whitman, bylo v něm mnoho lidí." Ano, a zmíněná nahrávka je též vynikající. Jak Burroughsovi, tak Ginsbergovi je věnováno album Peace & Noise (1997), vydané v roce jejich úmrtí.
Hra proklatě vysoká
Dalšími, ovšem ne tak často přiznávaným idoly jsou francouzský kriminálník, prozaik a dramatik Jean Genet, filosofka Simone Weilová, J. W. Goethe, Sylvie Plathová, Bruno Schulz, Haruki Murakami, Hermann Hesse či Vladimír Nabokov. Stačí si vybavit, co tito autoři psali, říkali, a vše náhle dává ve světě Patti Smith smysl. Stejně jako třeba William Blake: „Pro něj byly jeho vise něčím zcela přirozeným. Míval je každý den. Když se o nich někdo vyjadřoval jako o něčem vymyšleném a tvrdil, že je Blake duševně nemocný, smál se a prohlásil: ‘Jsou to prostě vise. Támhle zrovna sedí andělé.’ Stejně jako když maloval ducha mouchy." A na albu Trampin´(2004) má Patti skladbu My Blakean Year, o níž napsala: „Trpěl chudobou, ponížením a nepochopením, přesto ale pokračoval ve svém díle a po celý život se držel víry ve svou visi. Když jsem byla postavena tváří v tvář vlastním těžkostem, sloužil mi jako dobrý příklad a pociťovala jsem jisté zadostiučení, že jsem to tak dělala."
Zmiňme ale dvě zásadní osobnosti, jimž se – vedle Rimbauda – věnovala. První je básník a myslitel René Daumal, jemuž společně se zmíněným Soundwalk Collectivem věnovala album Peradam (2020), vycházející z jeho nedokončené prózy Hora Analogie, "symbolicky autentických dobrodružstvích v neeuklidovském horolezectví". Bohužel zde není prostor představit tuto neuvěřitelnou osobnost, zakladatele básnické skupiny Vysoká hra, mimořádně odvážného experimentu – šlo skutečně o život, její členové hráli ruskou ruletu doslova i přeneseně. Zájemce odkazujeme na kompletní tvorbu Vysoké hry, vydanou česky Malvernem, výbor Vysoká hra i jednotlivá díla jejích členů. A nezapomeňme, to sice Patti neví, ale členem Vysoké hry byl jeden čas i Josef Šíma a Richard Weiner, to pro znalé.
V textu Peradam Patti mimojiné říká, „nebudu hovořit o hoře / její nejvyšší vrcholek musí být nedostupný /její úpatí však dostupné je / její úpatí je dostupné lidským bytostem, jak je příroda stvořila / musí to být jedinečné / a musí existovat geograficky / Brána k neviditelnému musí být viditelná / Brána k viditelnému musí být neviditelná." Zkrátka, duchovní hledání, jež muselo Patti Smith velice konvenovat. A s Daumalem se pojí další linka: na svém posledním albu Banga (2012) začala pracovat již v březnu 2008, píše v bookletě, a poté, co dokončovala instalaci v pařížské Cartier Foundation, věnovanou stoletému výročí narození Reného Daumala, požádala přítele, aby jí poslal básníkovo povlečení, což splnil, a přiložil Bulgakovova Mistra a Markétku, se vzkazem: TUHLE KNIHU SI PŘEČTI. Poslechla a zcela jí propadla. A odtud titul alba i písně, Banga je totiž v knize pes Piláta Pontského. A opět: i vy byste si ji měli přečíst... už jenom kvůli Patti. Mimochodem, kdysi si ji přečetl i Mick Jagger a vytěžil z ní písničku Sympathy for the Devil.
A druhým střelcem je též francouzský básník, dramatik, režisér, herec a myslitel Antonin Artaud, opět se omlouváme za stručnost. Artauda zavedlo hledání neporušeného, čistého myšlení i rituálů, ale i jeho horečnatá mysl, hraničící se šílenstvím, až k mexickým Tarahumarům a jejich peytovým obřadům. I tentokráte se Patti spojila se Sound Collective, výsledkem pak je album The Peyote Dance (2019), při jehož nahrávání se zcela ztotožnila se štvaným Artaudem, vstoupil do jejího krevního oběhu. „O to si nemůžete říct," říká Patti Smith, „nemůžete si to koupit, nemůžete si vzít drogy, abyste to učinili autentickým. Prostě se to musí přihodit, a člověk si musí jak zvolit, tak být zvolen. Energii těchto textů nelze umlčet."
A nás napadá: nedá se to říct o celé tvorbě Patti Smith, hudební, literární, kurátorské, fotografické a tak dál, zkrátka, o veškerém jejím bytí?
