Ondřej Pivec sa do zvuku Hammond organu zamiloval už na strednej škole. Naplno sa hre na „hammondky” začal venovať po odchode do New Yorku. Výsledkom úsilia je spolupráca s popredným jazzovým spevákom Gregory Porterom, ktorá trvá už takmer dekádu. Hrá aj na jeho albume Take Me to the Alley (2016) ocenenom Grammy a sprevádza ho na koncertoch od klubov, cez Royal Albert Hall až po festival Glastonbury. Doma je Ondřej Pivec známy ako člen kapely Organic Quartet, s ktorou vydal niekoľko albumov. A popri dvoch Grammy je i držiteľom dvoch jazzových cien Anděl za albumy Don't Get Ideas (2006, Organic Quartet) a It's About Time (2010, Najponk-Pivec-Hutchinson). Okrem spolupráce s Gregory Porterom sa intenzívne venuje newyorskej kapele Kennedy Administration, pre ktorú aj komponuje. Spolupracuje i s popredným svetovým jazzovým hráčom na chromatickú fúkaciu harmoniku Gregoirom Maretom.
25. októbra vystúpi s Kennedy Administration v pražskom DOX-e v sprievode Symfonického orchestra Českého rozhlasu.
Začnime hammond organom. Ako ste sa „našli"?
Když mi bylo asi dvanáct, měli jsme na gymplu v Brně profesora angličtiny. Jmenuje se Zdeněk Blažek, dodnes jsme kamarádi. Strávil celkem hodně času v emigraci v Kanadě a je celoživotně zapálený muzikant, multiinstrumentalista. Má obrovskou kolekci nahrávek hudby všech stylů a když si všimnul, že bych o to měl zájem, začal mi nahrávat alba na kazety. Vše od jazzu, přes bossa-novu až po blues a rock. No a mezi jinými na těch kazetách byly i alba Jimmy Smithe a Briana Augera, dvou velikánů tohoto nástroje. Ten zvuk mi tak učaroval, nemohl jsem se potom zbavit touhy na ten nástroj hrát.
Od začiatku bol pre vás spojený s jazzom?
Ani ne, je pravda že Jimmy Smithe jsem miloval, ale myslím, že úplně poprvé co jsem hammondky zaslechl, bylo na albu Erica Claptona.
Bolo v dobe, kedy ste na neho začali hrávať, možné sa hre na hammond niekde učiť?
Moc nebylo kde, spíš jsem to tak podle ucha chytal z nahrávek. Když mi bylo asi osmnáct, oslovil mě kytarista Roman Pokorný, abych s ním hrál v triu. Moc jsem toho tehdy neuměl, ale díky pravidelnému hraní jsem celkem rychle nabral zkušenosti a trochu se „otrkal".
Koho z hráčov na hammond organ ste vtedy sledovali, učili sa na ich hre?
Úplně první byl Ital Alberto Marsico. Hrál tehdy na albu s Romanem Pokorným a Bady Zbořilem a já tu desku uměl nazpaměť. Když mě pak Roman oslovil abych s ním hrál, snažil jsem se Albertovi příblížit co nejvíc. No a pak už zmiňovaný Jimmy Smith, miloval jsem Larry Younga, Groove Holmese, ale taky třeba Billy Prestona, který s jazzem zas tolik společného neměl. Mimochodem je to člověk, který napsal Joe Cockerovi píseň „You Are So Beautiful”.
Zastavme sa ešte v období pred odchodom do USA a pri skupine Organic Quartet, lebo mnohí vás asi spoznali cez túto kapelu a jej nezameniteľný zvuk, ktorý jej dal práve hammond organ...
Organic byla moje první kapela a myslím, že nejhodnotnější na té hudbě bylo, že tomu tehdy všichni věřili. Byli jsme do toho projektu hodně zapálení, mám na tu dobu nádherné vzpomínky.
Hammond „objavili" pre jazz už hudobníci v 30. rokoch, napr. ho počujeme u Counta Basieho, naplno sa etabloval v 50. rokoch aj vďaka napr. už spomínanému Jimmymu Smithovi, prenikol do soulu, r'n 'b a ďalších žánrov, a v 60. rokoch sa naplno začal využívať v kostoloch, v gospelovej hudbe, hovoríme o tzv. Black Church – kde naozaj došlo k prepojeniu svätého a svetského – vnímal ste to prepojenie, keď ste hrávali gospel v kostoloch v New Yorku?
Je to přesně tak jak říkáte, ty hudební styly mají dost velký přesah a vzájemně se ovlivňují. Afroamerické kostely byly vždy velkou líhní talentů, protože hudba při bohoslužbě hraje obrovskou roli a oni si ty muzikanty hýčkají a vychovávají. Když se dnes podíváte na doprovodné kapely velkých popových hvězd, v osmdesáti procentech případů se jedná o muzikanty, kteří v kostele vyrostli. Dá vám to rutinu, praxi, schopnost rychle se učit komplexní hudební formy a dávat pozor na to, co se v danou chvíli hudebně děje.
Hľadali ste si aj tam svoj štýl? Pohľadom laika sa zdá, že hranie v kostole má svoje zabehnuté štandardy, pravidlá, spôsob hrania...
Zaběhlá pravidla to jistě má a mě nějakou dobu trvalo se to všechno naučit. Na to hledat vlastní styl byl prostor až o něco později. Myslím, že nakonec svůj styl mám, ale vychází to především z toho, že pocházím z úplně jiného prostředí, což se do hry na nástroj vždycky nějak propíše.
Bolo náročné do tohto prostredia preniknúť?
Neskutečně. Ono se tak trochu není čemu divit, kdyby za vámi přišel kluk se Senegalu a tvrdil vám, že by chtěl hrát na cimbál československé lidové písně, asi první reakce nebude „ano, jistě, to dává smysl". No a pak mi to taky celkem dlouho zas tak dobře nešlo.
Bola to teda škola?
Asi ta největši, kterou jsem kdy prošel. Jsem za to velmi rád, přípravilo mne to na vše ostatní, co příšlo potom.
Prvé roky v New Yorku neboli ľahké, ak by sme to mali povedať tak nadnesene, New York má jazz vo svojej DNA, nehovoriac o tom, že je tam veľká konkurencia. V čom bolo toto obdobie dôležité pre vaše hudobné smerovanie, vývoj?
Myslím, že jsem poprvé v životě začal pořádně cvičit a studovat repertoár. Během těch prvních pár let mi v podstatě došlo, že toho moc neumím a že by to chtělo dát se trochu dohromady po všech stránkách. První hraní, které jsem ukořistil byli v klubu Showmann's a v American Legion, kde se třeba hrálo čtyři hodiny s dvěma pauzama, to vše včetně basových pedálů nohama. Ze začátku jsem měl pocit, že to možná nevydržím.
Pobyt v Amerike priniesol aj možnosť vzdelať sa v hre na hammond u popredných hráčov, spomeňme napr. De Franscesca...
A nejen u něj. Můj hlavní plán byl brát si hodiny u člověka jehož hraní jsem tehdy vyloženě hltal. Jmenuje se Sam Yahel a tou dobou byl velký objev na scéně. Myslím, že ho to ale časem přestalo naplňovat a začal se věnovat jen učení. No a pak můj hlavní mentor Shedrick Mitchell, který mě v podstatě naučíl úplně všechno, co dones používám. Shedrick hrál snad úplně se všema od Stevie Wondera po Arethu Franklin a má vynikající dar nalepit ty informace na něco, o čem už má človék trochu povědomí. Díky tomu se učíte o něco rychleji.
Pýtam sa na to aj preto, že najskôr treba nástroj vedieť čo najlepšie ovládať, aby hudobník mohol byť naozaj slobodný. Zvlášť ak hovoríme o jazze, ktorý definuje okrem iného aj improvizácia. Kedy ste si začal v hre na hammond hľadať už svoj vlastný štýl?
Myslím, že mi došlo, že je fajn mít vlastní „hlas" až tady v NYC. Ono to platí nejen o hraní na nástroj, ale i o psaní hudby a produkování.
Jimmy Smith hovoril, že „hammond cítite v kostiach”, tento nástroj má veľa možností, dokáže nahradiť množstvo akustických nástrojov, má veľkú zvukovú paletu, aj keď na ňom hráte už dlho, asi je stále čo nové objavovať?
To rozhodně je. Třeba už jen v kontextuálním použítí. Já rád hammondkama napodobuju jiné zvuky, celkem se to daří. Je třeba jeden zvuk, který je velmi populární v houslové hudbě. Na Korgu M+ byl jeden preset, který se velmi dobře prosadil při hraní basových linek. No a vhodnou kombinací nastavení na hammondkách ten zvuk také získáte. Často to používám když hrajeme na velkých fetivalech.
Ak som spomínala slobodu v hre, tak tá sa prejavuje aj v plynulom mixovaní rôznych žánrov, už len opäť spomeňme prepojenie Black Church – r'n'b a bebopu, vy jazz prepájate aj so soulom, hip hopom a ďalšími žánrami – je to aj osobným vývojom, aj rôznymi vplyvmi... povedzte viac o týchto fúziách, niektoré už aj získali označenie „urban style”.
Roman Holý často říká, že si není jistý, zda se v hudbě dnes dá objevit něco nového, že se spíš už jedná jen o kombinace hudebních stylů. Čím déle se tím zabývám, tím více mu musím dát za pravdu – příjít s něčím novým, aby to zároveň bylo k poslechu, není sranda. O to víc mě baví umělci typu Anderson Paak, nebo DUCKWRTH, kteři takové nové kombinace vymyslí a je to jízda.
Z dôb hrania pred odchodom do USA ste boli zvyknutý hrávať vlastné veci. Pokračovali ste v komponovaní, aj keď ste potom hrávali najmä štandardy a skladby iných hudobníkov?
Byl to celkem šok. Tady každý zná tunu repertoáru – na to jsem opravdu nebyl zvyklý. Několik let jsem se soustředil jen na to, abych si vybudoval zásobu hudby, kterou mohu hrát. Ke psaní vlastní hudby jsem se vrátil až tak v roce 2016, cca 7 let po odchodu do USA.
Ak sa pozrieme na vašu skladateľskú činnosť, tak sú tam zastúpené inštrumentálne skladby aj spievané, pri nich komponujete na text, alebo sa píše text na vašu hudbu?
To je případ od případu. Já rád pracuju v tandemu, poslední dobou nejčastěji se zpěvačkou Kennedy a občas v Česku s Vojtou Dykem. Dost často ty dva elementy vznikají zároveň, v refrénech někdy hledáme noty pro slova, někdy slova pro noty. Je to fajn, protože pak ty věci drží velmi pohromadě.
Jazz a improvizácia, dôležité/zaujímavé sú pre hráča najmä koncerty. Ako je to u vás? Koncert vs. štúdiové hranie...
Popravdě asi obojí. S příbývajícím věkem se ale čím dál víc vidím ve studiu. Miluju ten proces, kdy něco nového vzniká.
Dostávame sa ku Gregorymu Porterovi. Hráte s ním už dekádu, akú cestu ste spolu prešli?
Je to skoro neuvěřitelné, ale ano to už je opravdu skoro deset let. Je to fajn, naše spolupráce přerostla v přátelství a popravdě já osobně jsem toho názoru, že pořádně hrát na hammondy jsem se naučil v podstatě až s ním. Ta potřeba toho naučit se hrát tak aby to bylo slyšet, ale zároveň bylo v hudbě dost místa pro ostatní, byla dost urgentní.
Čím je pre vás hranie s ním stále zaujímavé? Mnoho hudobníkov sa dostane do určitej konfortnej zóny a nemá chuť/potrebu/odvahu stále hľadať, posúvať sa...
Výhodou je to, že nikdy nemáme předem playlist, takže každý koncert je trochu jiný. No a taky se pořád snažíme vzájemně překvapovat.
Po takej dlhej dobe príde samozrejme potreba ísť aj iným smerom, vy hrávate napr. s Kennedy Administration, máte hudobné projekty v Česku. Čím sú pre vás tieto spolupráce?
Gregory Porter mi otevřel dveře do velkého světa, a zároveň mě mimoděk přinutil se doopravdy naučit hrát na velkých pódiích. Vytratí se hodně detailů, musíte umět prostě hudebně odkomunikovat to co chcete jednoduššími prostředky. No a Kennedy Administration je moje srdcová záležitost. Začalo se nám konečně po deseti letech dařit, mám z toho obrovskou radost.
Spolupráca s Porterom vám vyniesla ocenenie Grammy, ale nie je jediné...
Ano, mám s ním ještě jednu nominaci a pak nominaci na Grammy coby producent písně „Sit On Down“ z roku 2020, kterou vydali The Baylors.
Teraz vás budeme počuť s Kennedy Administration spolu so symfonickým orchestrom. Je to vaša prvá takáto skúsenosť?
Před mnoha lety mělo vydavatelství Animal Music velký koncert Jazz v Rudolfínu – to bylo poprvé, co jsem hrál v podobném obsazení. A s Gregorym se symfoňáky občas hráváme, navíc během pandemie byl koncert v Národním divadle, kde jsme s orchestrem hráli jednu autorskou píseň s Vojtou Dykem. Čili úplně nová zkušenost to není, nicméně se velmi těšíme.
Aranže, orchestrálne úpravy svojich skladieb si pre tento koncert robíte sám?
Zaplať pánbůh ne, to bych se asi zcvoknul. Dost podstatně se na nich podílel aranžér a skladatel Tomáš Sýkora, za což jsem mu vděčný.
Zvuk hammond organu patrí tak k jazzu, soulu, blues, ako aj k progresívnemu rocku a jeho popularita sa stále vo vlnách vracia. Ako je to v súčasnosti?
Řekl bych, že ten nástroj zažívá trochu renesanci. Poslouchám celkem hodně populární hudby a mám radost, že se ten zvuk opět objevuje třeba v hudbě Kanye Westa, nebo Frank Oceana.
Často počúvam, že jeho zvuk sa nedá nahradiť, dokonale digitálne napodobniť. Súhlasíte?
V podstatě souhlasím. Ono trochu záleží na kontextu, v hudbě kde jsou nahlas jiné nástroje a hammondy nejsou dominantní, to projde. V případě, že je zvuk exkluzivně postaven na hammondkách, bych se používání digitálních náhrad spíš zdráhal.
Na aký hammond organ hrávate? Máte aj pôvodný B-3?
Ano, mám, ale na něj si zahraju málokdy. Většinu času na pódiu hraju na nástroje, které dodá pořadatel. Většinou je to ok, ale někdy to vede k bizardním situacím. Jednou nás natáčela francouzská Arte a já neměl funkční varhany ještě deset minut před začátkem koncertu.
Koncertovanie a spolupráca s Gregory Porterom, plus ďalšie hudobné projekty, komponovanie... Počúvate veľa hudby? A chodievate na koncerty?
Poslouchám toho celkem hodně. Spíš věci které mě inspirují, takže třeba houslové Disclosure, nebo písničkářku Emily King. Na koncerty tolik nechodím, ale onehdá jsem byl v Blue Note na kapele bubeníka Sputa, jmenuji se Ghost Note a bylo to super.
Hudobníci často hovoria, že najlepšia hudba je ticho...
Asi nebudu jeden z nich :-)
A čo je pre vás relaxom?
Mám toho celkem víc – posledních několik let je to hlavně fyzická aktivita. Cvičení, procházky, občas běhání, i když to mě asi baví nejmíň. A miluju rébusy.
Popri príprave koncertu so symfonickým orchestrom na čom aktuálne pracujete?
Je toho víc. V současnosti pracujeme s Kennedy Administration na novém albu a turné, mezitím mám před sebou poměrně dost koncertů s Gregorym, takže do konce roku mám rozhodně co dělat.
