„Na místě, kde nikdo neví / kde byli předtím nebo co dělají tam, co jsou teď / tam budu s očima široce otevřenýma / a budu připraven přijmout Novou mysl. / Teď jsem člověk / jsem ale ničím..." Michael Gira (Swans) – New Mind
Ano, bylo tomu tak. Pustina, kulturní krajina po bitvě. Biafra ducha. A přesto, možná právě tomu navzdory, dalo se žít. Muselo. Tvořit, přijímat, rozvíjet se. Ovšem, nebylo to snadné, a vždy to bylo "něco za něco". Vždy mimo oficiální struktury, za neustálého pronásledování, problémů. Ano, v podstatě v podzemí, v undergroundu – a to v tom nejširším slova smyslu, nejen v tom Jirousově.
Řeč je samozřejmě o kulturní situaci v posrpnovém Československu, svíraném normalizací. A byť od Listopadu 1989 uplynulo dlouhých (?) šestatřicet let, není od věci si ony hnusné časy stále připomínat, a třeba se z odporu, který proti nim vznikal, poučit. Nebojte se, nebudeme zde přežvýkávat celou historii disentu či undergroundu nebo samizdatu, na pár příkladech si pouze připomeneme, že to šlo – jak již zaznělo, navzdory restrikcím, a možná právě o to víc.
Připomenme si dva, respektive čtyři ilegální koncerty kapel ze Západu, kterým se, díky nasazení organizátorů podařilo vystoupit v Praze a v Brně. Striktně vzato byly ilegální pouze tři, jeden tak napůl, na věci to však nic nemění. Zajímavé pak rozhodně je, že za všemi stála Lenka Zogatová, mimořádně schopná, a také odvážná zaměstnankyně kulturního střediska v Brně-Husovicích – právě díky ní mohla takvzkvétat slavená brněnská alternativní scéna, stála za počátky Dunaje, E, Z kopce a dalšími, organizovala, hrála v inscenacích Pitínského Ochotnického kroužku, v 90. letech a po roce 2012 vedla České centrum v Bratislavě, zasloužila se o rozvoj slam poetry, a tak dále, bylo toho opravdu hodně, a je s podivem, že se jí nedostalo žádného oficiálního uznání. A bohužel již asi ani nedostane, Lenka Zogatová totiž v roce 2014 předčasně zemřela.
Ale zpět do bolševické reality. Psal se rok 1985 a Lence se ozvali lidé od Nico, původně zpěvačky The Velvet Underground a poté sólové umělkyni, že by u nás rádi vystoupili. Aspoň tak na to vzpomínala Lenka, mám však pocit, že se s nimi setkala v Polsku, kam zajížděla – dnes je to již jedno, důležité je, že Nico i s kapelou do Brna dorazila. Lenka domluvila, že koncert bude v hospodě v Kníničkách, kde surreálnou atmosféru periferní putyky ještě v hospodském sále dotvářely zbytky krepové výzdoby po plese hasičů. A vše samozřejmě probíhalo za velké konspirace: "Zájemcům o koncert jsme řekli, že mají přijít na Mendlovo náměstí," vzpomínala Zogatová po letech. "Odtud je potom kluci z VUT, s nimiž jsme některé koncerty už předtím pořádali, navigovali do hospody v Kníničkách. Když jsem zamlouvala sál, tak jsem číšníkovi namluvila, že si chceme udělat zábavu a že na ní vystoupí kapela z Jihlavy. A že bohužel jejich zpěvačka zpívá anglicky. Ukecala jsem ho tím, že si každý koupí pivo a guláš. Každá vstupenka měla tento bonus v sobě. Takže to prošlo." A nejen to, Petr Verner, který celý koncert zvučil, zároveň pořídil zvukově kvalitní záznam, který nejdříve koloval na samizdatových kasetách, aby v roce 2012 vyšel v limitovaném nákladu na LP. Nebylo přitom jistě, zdali se StB o koncertě dozvěděla, nebo se jej podařilo zcela utajit. Těžko říct, ale že by mezi těmi odhadem třemi stovkami posluchačů nebyl ani jeden agent? Každopádně se následně nic nedělo.
Nico v Československu
Pražský heroin
O den později vystoupila Nico s kapelou v klubu Opatov na pražském Jižním městě. A protože jsem tam byl, dovolím si pár vzpomínek. Zaprvé, když se to po Praze rozkřiklo, bylo jasné, že dostat se do relativně malého klubu bude pro mnoho zájemců nemožné. Měl jsem štěstí a dobré kamarády, mohl jsem tedy projít mezi těmi smolaři a usednout v sále. Ovšem paknastalo dlouhé, v paměti mám vpáleno čtyřhodinové, čekání, až umělkyně vystoupí. Možná to bylo méně, přišlo mi to ale věčnost. Po letech mi kamarád vyprávěl, že Nico měla absťák a sháněl pro ni po Praze heroin, což tehdy bylo téměř nemožné – ale údajně se podařilo. Ať už to bylo, jak chce, v jednu chvíli, ještě před koncertem, jsem ji viděl venku na parkovišti, a vskutku nevypadala dobře. Zajímavé, že i Lenka Zogatová vzpomínala na zpěvaččinu ne zrovna ideální kondici: "Nico už dva týdny koncertovala po východní Evropě, takže na ní bylo vidět, že je unavená, že nemá všechno to, na co je zvyklá. Chtěla třeba mléko, takže první polovinu koncertu jsem strávila běháním po Knínických a sháněním mléka. Tehdy nebyly večerky, takže sehnat ho bylo umění. Ale když vešla na pódium, všechno z ní spadlo. Byla to profesionálka." Inu, klonil bych se k "pražské" versi.
Tím to ale neskončilo, když koncert konečně začal, z beden se ozývalo časté pískání a pazvuky – protože si kvůli šetření nevezla vlastního zvukaře, místní si s kapelou a jejími instrumenty nějak neporozuměl. Ale budiž, legenda vystoupila... Bohužel pro Vojtu Lindaura, tehdejšího dramaturga Opatova si druhý den přišla StB a dostal výpověď, to samé potkalo i Miloše Čuříka. Dodejme jen, že v celovečerním hraném filmu o Nico (The Nico Project, 2019) je to všechno podané dosti jinak, limonádově, a nevím, nevím, jak by se Vojtěchovi líbilo ztvárnění jeho tehdejší role, bohužel ale v roce 2018 zemřel. Tipuji, že by nejásal...
Michael Gira a Josef Rauvolf
Labutě na cestách
Druhou mimořádnou kapelou, která u nás nasklonku bolševické hrůzovlády vystoupila, byli newyorští Swans. Již tehdy velká legenda, brutální a naprosto nekompromisní nářez, a na tom se dodnes nic nezměnilo, ostatně nedávno hráli v Praze, kde předvedli své nové dvojalbum Birthing. Nebudeme zde popisovat její historii, diskografii. Doba postoupila o dva roky, a bylo září 1987. Vzhledem k tomu, že jsem měl k následujícím událostem hodně blízko, budiž mi tedy prominuto, že přejdu ke vzpomínkám.
Všechno se to sběhlo docela rychle, v září 1987 mi Lenka Zogatová v Brně řekla, že v Polsku domluvila vystoupení amerických Swans a že by bylo dobré ho v Praze nějak zařídit. Československem budou prý pouze projíždět, na tranzitní vízum, za těch osmačtyřicet hodin se to ale dá stihnout. Jo, stihlo. Sraz s kapelou byl na Staromáku, snad u orloje, a pokud mi paměť slouží, spali u Pepy Vlčka v Kaprovce, ještě možná u Saši Neumana ve Valentinské, takže v podstatě za rohem. Nocleh samozřejmě nebyl takový problém, horší to bylo se sálem a také s aparaturou, Swans si v pronajatém transitu vezli pouze nástroje. Ale jak už to bývá, vše se vyřešilo, již vůbec nevím, kdo, snad Kočár, zařídil, že se dá hrát v podzemním klubu U Melouna v Michalské ulici. Jasně, že naprosto načerno a bez vědomí esemáckého vedoucího, prostě dost pirátská akce, ale co! Swans se tam tedy přesunuli, aparatura však stále nebyla, chyběly snad bedny či tak. Nějaký vlasatý metalista se nabídl, že má potřebné doma, na Vinohradech, je však třeba pro to zajet. Popisuji tak podrobně, aby bylo vidět, z dnešního pohledu nepochopitelné, jak se také dělaly koncerty. Kočár se mě jen zeptal, jestli mám papíry, kývl jsem, byť byly kdovíkde v šupleti, hodil mi klíčky a jel. Sranda, s ježděním po večerní Praze jsem vůbec neměl zkušenosti, auto, snad nějaký Peugeot, jsem také neznal, nevěděl, kde jsou blinkry, světla... Inu, byla to cesta zajímavá, málem jsem to napálil do taxíku, a když jsem se s aparátem, metalistou a mojí slečnou, kterou jsem nabral cestou, vracel Michalskou, z Blatničky vypadli nějací opilci a jelikož odmítali uhnout, došlo na scénku z amerických grotesek. A jak pak, s nadávkami, odskakovali! Koncert samotný byla pochopitelně, i vzhledem k okolnostem, jak se říká, k celkovému kontextu, dost jízda, a kdo chce, ať si poslechne album Feel Good Now, natočené právě na tomhle turné, z Prahy, ani z Brna tam ovšem nic není. Mimochodem, v jeden moment, když Jarboe zpívala nějakou lyrickou pasáž jen s klávesami, metalák začal pískat, ovšem okamžitě chytil jednu pěstí od Giry, lehnul a byl klid. Těžko říct, kolik tam tehdy bylo lidí, dvacet, třicet, padesát? Prostor to jednak není moc velký, zároveň se o akci, šité horkou jehlou a narychlo, dozvěděli jen někteří, protože vše šlo samozřejmě šeptandou a pokud možno v utajení, ostatně, estébáci se tam neobjevili, ani nevím o nějakých pozdějších problémech. Koncert to byl každopádně výtečný, i pro to vše, co bylo kolem něj...
Soulož s židlí
Druhý den jsem kapelu vyzvedl u Vlčka, naskládali jsme se do transitu a vyrazili na Brno. Vybavuji si, jak jsme se s Girou bavili o McLuhanovi a Bukowském, samozřejmě o Burroughsovi, to snad ani jinak nešlo. V Brně tojiž měla vše v ruce Lenka, která na vše vzpomínala takto: "Sešli jsme se s Girou v hotelu International po poledni a večer byl koncert. Moc si nevzpomínám, jak jsem se s ním domluvila, protože jsem v té době učinila hloupé rozhodnutí, že se nebudu učit žádné jazyky, když nemůžu nikam vyjet," dodala. Inu, domlouvala se s kapelou i s Girou přese mě, tak prosté to bylo. Problém byl ovšem se zvukem, protože "obvyklý zvukař Petr Werner," pokračuje Lenka Zogatová, "který se nebál riskovat, neměl čas, tak jsem zavolala Luboši Novotnému, zvukaři Poutníků, který za dva kanystry nafty koncert nazvučil." Poutníci, budiž, nicméně mám neodbytný pocit, že papíry patřily nějaké jazzové kapele, což je pikantní vzhledem k vyústění celého večera. Šelepka byla plná, pro ty, co se v Brně nevyznají: kolem stojí menší sídliště...
Swans se do toho opřeli a opět výtečný koncert, tentokráte ještě umocněný daleko lepším zvukem. A užívali si to jistě i muzikanti, zvláště pak pan kapelník Michael Gira, protože v jedné písni se tak rozdivočel, že popadl židli, která stála na pódiu a začal s ní, inu, jak to říct, prostě souložit. A jak už to bývá, když byl v nejlepším, do sálu nakráčeli policajti. Naštěstí to byla pouze hlídka VB, ovšem i tak to byl průšvih. Okamžitě šli ke zvukaři, kde požadovali povolení k vystoupení, prostě papíry. Naštěstí vše zvládla Lebnka svým šarmem, ale také předložením papírů oné, jakjsem přesvědčen, jazzové kapely. Fízlové se s tím spokojili, kopulujícího Giry si nejspíš nevšimli, pokárali zvukaře, že je to příliš nahlas a zase odjeli. Hlasitost produkce byla totiž důvodem jejich příjezdu, lidé z okolních domů si stěžovali a zavolali je. Mohlo to skončit velkým průšvihem, hlavně pro Lenku, naštěstí vše dobře dopadlo – a druhý den kapela v pohodě odjela do Rakouska. Pravda, ještě tam byla řada zábavných momentů, ale o tom někdy jindy...
Snad jen dovětek: jednak mi záhy přišel od Michaela balík s několika deskami, kasetami a plakátem, včetně nového dvojalba Children of God, z něhož hodně hráli. Viděli jsme se pak v únoru 1991 v New Yorku, kapela zrovna nahrávala nové album White Light from the Mouth of Infinity, Michael tak neměl moc času, ale nakonec jsme se domluvili a viděli v restauraci vedle slavného CBGB, kde jsem za pár dní šel na kapely Of Cabbages and Kings, kterou založil basista Swans mušketýrského zjevu Al Kizys. Skvělé, jak jinak! A poslední vzpomínka, když jsem v CBGB Girovi řekl, že za pár dní pojedu Greyhoundem za Burroughsem do Kansasu, poznamenal, že tahle cesta bude přesně, jako kdyby vypadla ze stránek Nahého oběda – což mě na jednu stranu vyděsilo, na druhou ovšem vybudilo. A svým způsobem měl pravdu. Ale opět, byla by to jiná historie.
Neodpustím si pár citací. V roce 2010 si při našem rozhovoru Gira dobře tehdejší vystoupení pamatoval: "Ale samozřejmě! Bylo to skvělé. Určitě bych se chtěl podívat do klubu, kde jsme tehdy hráli, byla to pro mě zvláštní zkušenost. Konspirace...," zajímavé jsou i vzpomínky, otištěné ve výborné knize Swans od Nicka Soulsbyho, před rokem vyšla i česky. Basista Al Kizys v ní vzpomínal takto: "Vystupovali jsme za železnou oponou v době, kdy země jako Polsko nebo Československo ještě patřily k východnímu bloku. Byla to sranda. V Praze jsme hráli ve starý restauraci s klenutými stropy. Museli jsme stepovat venku a čekat na znamení od organizátora, kterej zas čekal na signál od někoho zevnitř, že vedoucí odešel. Protože se to všechno samozřejmě dělo bez jeho vědomí. Jakmile byl pryč, mohly se začít stěhovat věci. Lidi přisunuli stoly ke stěně, neměli zvučení, tak jsme použili moje kombo a hráli akusticky. Stejně jsme to tam nemohli rozjet jako obvykle, popraskala by jim tam okna. Byli fakt vděční! [...] Hráli jsme i v Brně a pak si trošku vyrazili s organizátorem."
Od těch dob zavítali Swans do Prahy mnohokrát, hráli i na Colours. Ovšem pobavilo mě, jak mi Gira před pár lety, když jsme po koncertě vzpomínali na staré časy, ukazoval fotky dětí. „Michaeli," smál jsem se, "to je sranda, viď. Vem si vše, co máme oba za sebou, a teď se tu bavíme o dětech..."