Zubama po skle, alebo Filip Topol píšúci

 

Rockový básnik, najmä tak je vnímaný Filip Topol, a tiež ako šaman za klavírom na koncertoch Psích vojákov. Šansoniér s villonovským čarom. Kniha Zubama po skle predstavuje Filipa Topola ako svojbytného autora, ktorého literárna tvorba - poézia i próza - je nemenej intenzívna ako jeho život. Kniha vyšla vo vydavateľstve Revolver Revue a obsiahly súbor textov, doplnený o množstvo fotografií a výtvarných prác Filipa Topola, zostavila editorka Edita Onuferová.

 

Kniha Zubama po skle vychádza aj k Topolovej nedožitej 60-ke. S akou ambíciou ste do toho išli? 

Ambicí výboru je představit z literární tvorby Filipa Topola to nejlepší, a to v těch nejvýraznějších a nejpříznačnějších polohách a žánrech, tedy ve výběru, který je také schopen vypovídat za celek. V tomto smyslu chce být Zubama po skle reprezentativní – což také znamená nevytrhovat z kontextu – a s tím podněcovat k hlubší reflexi a úvahám nad místem a významem Topolovy literární tvorby v kontextu české literatury. 

 

Čo podľa vás chýbalo doteraz vydaným výberom jeho próz? 

Výborům, které doposud vyšly, zpravidla chybí jakákoli jasnější koncepce a rozvaha vzhledem k celku, nebo je – jako v případě titulů z Knihovny Václava Havla – sice jasně dána, ale tím také z podstaty věci, tj. rozsahem autorovy pozůstalosti, omezena i co do kritérií výběru. Zubama po skle je proti těmto nakladatelským počinům výborem z celé autorovy literární tvorby. 

 

V Česku bola samizdatová literatúra oveľa bohatšia na autorov, ako na Slovensku. Aký dnes majú status? Sú docenení, alebo je to v rámci literárnej reflexie iba okrajová tvorba? A líši sa to napr. či ide o prvú či druhú generáciu undergroundu?

Postavení samizdatové, potažmo celé nezávislé literatury před rokem 1989, je nadále bagatelizováno ve prospěch tehdejší tvorby oficiální. Nemalý podíl na tom má mimo jiné nechuť ze strany té části akademické obce, která se podílela na přípravě literárněhistorických příruček, přehledů a slovníků v posledních čtyřiceti letech, spoluvytvářejících kánon české literatury, a která v nich ve své většině nepovažovala za podstatné se jí seriózně zabývat a nakládat s ní jako s plnohodnotnou slovesnou tvorbou. Možnost pojmout do kontextu literatury druhé poloviny 20. století samizdat a tím také nasvítit a ozřejmit určité tendence, souvislosti a obecně kontinuitu dějin literatury tak byla minimálně na pár desítek let pohřbena, což je velká potíž i proto, že mezitím zemřelo mnoho podstatných aktérů i pamětníků. Naštěstí pro nás a některé autory u nás tuhle potřebnou práci alespoň sólově vykonávají jednotlivci, díky nimž si dnes můžete přečíst v náležitě zpracované podobě třeba souborné dílo I. M. Jirouse, Fandy Pánka či Egona Bondyho – a také na ně tudíž reagovat. V tomto smyslu je na tom tzv. první generace undergroundu o něco lépe než ta druhá. 

 

 

Kniha dáva dôraz na texty, ktoré vyšli v rôznych samizdatových periodikách, zborníkoch. Bolo náročné ich dať dokopy? Mnohé z nich už knižne vyšli v rôznych výberoch, ale v tejto knihe nájdeme niektoré v plnom rozsahu. Sú tam aj iné rozdiely?

Textů, které byly otištěny v samizdatových periodikách a sbornících, není v případě Filipa Topola relativně mnoho. Vodítka k nim poskytla mimo jiné bibliografie, kterou sestavil Michael Špirit, a také archiv a paměť jednoho z Topolových přátel a přímého aktéra tzv. druhé generace undergroundu Viktora Karlíka, který vydání výboru také inicioval (je to mimochodem pěkný příklad toho, jak je důležité tento typ práce dělat, dokud jsou naživu ti, jichž se lze zeptat, případně čerpat z jejich osobních archivů). Kromě toho, že některé texty jsou tiskem představeny poprvé (Apoštolská mise svatého bigbítu pro severozápadní Čechy z Prahy alias Ze života mládeže & fin de siècle v ČSSR) nebo poprvé v úplnosti (Lupiánovy podivuhodné příběhy aneb Historická historie o XII částech, kterou sepsal a poznámkami opatřil Filip Topol), jsme oproti dosavadním edicím (vedle jiných konkrétních rozdílů popsaných v ediční poznámce tohoto výboru) například respektovali odlišnou grafickou úpravu zdrojových textů. Do Karla Klenotníka cesty na Korsiku se tak třeba navrátilo podstatné traktování textu do celků oddělených řádkovými mezerami, do Střepů zas významotvorné formální střídání veršů a prozaických pasáží. To jsou zdánlivé detaily, které jsou ovšem pro jakýkoli text velmi podstatné.

 

Do ktorého roku sa až vraciame? Ktorý z textov je najstarší?

Nejstarší z textů do výboru pojatých se jmenuje „Psáno v době, když jsem na ni čekal a měl jsem děsnej hlad 9. 2.“ a byl otištěn v samizdatovém Sborníku 79-1 v roce 1979 (editor Marek Jakubec). To bylo autorovi čtrnáct let. Naopak nejmladší jsou písňové texty z alba Psích vojáků U sousedů vyje pes, které vyšlo v roce 2001. V rámci tohoto časového výměru najdete ve výboru skoro padesát básnických textů, včetně rozsáhlé skladby Střepy, a deset próz.

 

Výber reflektuje podstatné motívy, témy, rukopis, čo ešte bolo dôležité? Ako sa formoval interpretačný kľúč, čo do rozvrhnutiu knihy,  jednotlivých kapitol?

Stejně podstatným klíčem jako témata se ukázala být i hlediska stylových a žánrových postupů a obecně mezi nimi – mezi podmíněností obsahu a formy – třeba i příznačné balancování autora na hraně fikce a (autobiografického) dokumentu svého druhu, dionýských ponorů i marných apollónských pokusů o převzetí kontroly nad (nejen literární) existencí, potřeby sdělit, zapsat, zaznamenat pravdu a přitom udržet a manifestovat ironický odstup od takového úsilí (výmluvná je v tomto ohledu třeba citace, která vešla do názvu celého jednoho oddílu v knize: To vše je pravda, tak jak jsem ji tehdy viděl. Že se do uspořádání daného primárně těmito hledisky částečně otiskla i chronologie vzniku textů, je nezamýšlenou, ale vypovídající přidanou hodnotou. 

 

 

Filip Topol začal písať už ako -násťročný (rovnako aj vystupovať s kapelou),  a už ako -násťročný písal vedome, mal o písanie naozaj vážny záujem...

Z řady svědectví je zjevné, že měl potřebu psát, že psal rád a že ze svých textů taky rád a dobře předčítal přátelům. Ještě jako teenagerovi mu samizdatem vyšly texty ve sbornících (Sborník 79-1, X /Desítka/ s literární přílohou Violit) i knižně (např. v Edici Pro více). Z toho lze dovodit, že psaní bral vážně a že si je nenechával jen pro sebe. 

 

V básňach/textoch už v tomto veku je dokonca rozpoznateľný aj jeho rukopis. Môžeme povedať, že už veľmi skoro sa z Filipa Topola stáva svojbytný autor...

Už v raných textech rozpoznáváme autora bezpečně, na druhou stranu je podstatné říci, že nijak neustrnul, že se vyvíjí – a i to chtěl výbor Zubama po skle postihnout. 

 

Zároveň hovoríme o poučenom autorovi - mal veľký prehľad nielen v hudbe, ale aj v literatúre, k tomu navyše rodinná spisovateľská história, autorské ambície jeho brata Jáchyma - ako sa to všetko odráža v jeho tvorbe?

Topol byl, jak známo, od raného mládí nejen poučený posluchač hudby, ale také velký čtenář a kromě jiného se velmi zajímal o historii. Tyto jeho vášně se přirozeně promítají i do jeho literární tvorby. Interpretační možnosti, které otevírá dialog textů Filipa Topola s texty jeho bratra Jáchyma Topola, otce Josefa Topola i dědečka Karla Schulze, jsou otevřené a nejsou dosud nijak systematicky prozkoumané. Větší či menší příbuznost a sourodost je ovšem zjevná, zvláště s paralelně vznikajícími texty Jáchyma Topola. Ale bylo by v tomto ohledu například zajímavé prozkoumat souvislosti mezi Schulzovým opus magnum Kámen a bolest a některými texty jeho vnuka Filipa, k jejichž hledání nás přirozeně neopravňuje genealogie autorů, ale podstatné interakce v jejich literárních dílech: prózou Filipa Topola Den a noc se jako červená nit vine, Slyšel jsem i kámen zpívat, odkazující na desítky variací této fráze a „obrazů“, které asociují, v románu Kámen a bolest. Další souvztažnost by bylo možné sledovat mezi Schulzovým „stínem“ a Topolovou „Plíživou“ z Karla Klenotníka cesty na Korsiku (toto téma ostatně částečně zpracovává i jedna diplomová práce). 

 

 

Mne sa páči ambivalentnosť v jeho tvorbe, ktorá vie byť temná, drásavá, ale aj plná irónie, dokonca sebairónie, sarkastická... A aj keď výpoveď môže pôsobiť roztrieštene, to nespochybniteľné je, že v kombinácii so štylistickou a jazykovou kultivovanosťou posúva jeho beletriu k nadčasovosti. Mnoho autorov sa snažilo napodobniť napr. beatnikov, mysleli si, že stačí len hodiť na papier svoje zážitky, “denníky”, chýbala im ale práve literárna kvalita. Zostali záznamom, ale neurobili z toho literatúru. A práve to Filip Topol dokázal. Nečítame pozbierané zážitky, ale novely. Ako vy vnímate prepojenie privátneho a beletrie?

S pojmem „deníků“ je třeba být trochu obezřetný. Pokud už ho v souvislosti s tvorbou Filipa Topola užívat, tak kvůli a ve smyslu jisté vázanosti na reálnou fakticitu, přítomnosti autobiografických prvků, ale každopádně ve spojení s přívlastky, jimiž tento výraz doprovodil kongeniálně několikrát i autor sám: zašifrované či zakamuflované deníky. Právě ona šifrovanost a zakamuflovanost, vystavující u Filipa Topola pojednávané a prožívané mimo jiné taky sarkastickému i sebeironickému nadhledu, je v dobrém slova smyslu sofistikovaná, hravá, a pokud jde o návaznost na literární tradici, i poučená – představuje klíč, kterým se něco intimního a reálně zažitého může přetavit v literaturu, stát se zdrojem pnutí mezi žitou a literární skutečností. Takhle pojednaná autobiografičnost je tu pak spíš únikem od sebe samého – a potvrzují to postupy, jimiž „deníkovost“ ve smyslu reálné fakticity rozrušuje a jimiž se autor textu zcizuje – ať už delegací vyprávění na vypravěče, který děj zprostředkovává er-formou, na množství alter eg –, či postupy, které realitu zdánlivě zcela popírají: v práci s nereálnými a magickými prvky, snem a halucinací, postmoderní ahistorickou koláží faktického a smyšleného atd. atp. 

 

V knihe nechýba ani jeho alter ego, či skôr priateľ ako ho sám nazýval, ktorý mu mal pomáhať so životom,a by ho napokon často deštruoval - Kilián Nedory. Už vyšla aj ucelená zbierka textov, ktoré sú o Kiliánovi... Ako vy vnímate túto “postavu”?

Vnímám ho – v kontextu dalších zajímavých dvojníků – jako výraznou postavu už proto, že se k němu autor opakovaně vrací jak v textech, tak v četných zveřejněných rozhovorech, a zajímá mě na něm přitom předně jeho úloha v procesu psaní, v níž hraje důležitou roli coby médium, literární manifestace, prostředek zkreslení, které stejně jako v hudbě něco potlačí a něco jiného zesílí, ale i coby nositel rysů ne nepodobných charakteristikám některých literárních typů (Mr. Hyde). Hlubší interakce mezi Kiliánem Nedorym a vypravěčem samotným – odehrávající se často na zároveň extrémně přitažlivém i odpudivém dekadentním a expresivním estetickém podloží – otevírají značný prostor pro možnosti interpretace. 

 

Väčšina textov je naviazaných na Prahu, môžeme označiť Topola za “pražského autora”? Tak ako Hrabal preslávil niektoré jej časti, hospody, tak aj Topolove texty môžu byť “bedekrom” 

Dokonce se zdá, že je autor tímhle městem přímo posedlý a jistě srostlý. I texty, které se primárně v Praze neodehrávají, s ní tak či onak souvisejí nebo k ní více či méně latentně referují. Topol je schopen plasticky vystihnout specifického genia loci tohoto města a konkrétnost (a dodejme, že i faktická přesnost), s níž v textech s pražskými lokacemi pracuje, a způsob, jakým je do textu „zapisuje“, je pro čtenáře velmi atraktivní. Podstatné se mi zdá ale především to, jakým způsobem Praha Filipa Topola rezonuje s literárním mýtem tohoto města napříč časy.

 

 

Už sme spomínali, že Topol je vnímaný najmä ako textár a interpret, hudobník Psích vojákov, ale práve skrz hudbu sa dostali jeho texty k veľkému množstvu ľudí a preslávili ho (a jeho poéziu).

Jedno podněcovalo druhé – a přirozeným výrazem téhle dynamiky a tohoto propojení jsou písně Psích vojáků. Myslím, že psaní bylo pro Filipa Topola nikoli rozhodnutím, ale naprosto přirozenou potřebou, a že v ní byly výrazné ambice, ovšem inherentní psaní samotnému. Jiná věc, na kterou možná narážíte, je, že pokud lze říci, čím se Filip Topol, takzvaně proslavil, pak jednoznačně jako textař a hudebník. My jsme chtěli výborem upozornit na to, že jeho literární tvorba je v tomto kontextu neprávem opomíjená. 

 

Aktuálne je na pultoch už aj ďalšia kniha - v akom je vzťahu k Zubama po skle?

Kniha Filip Topol (99 727 znaků včetně mezer) a jejím autorem je Michael Špirit. Ten pro výbor Zubama po skle sestavil také výběrovou bibliografii a připravil i Topolovo autorské heslo. S akribií sobě vlastní pak vypracoval text podávající chronologický přehled o Topolově životě a tvorbě, prostoupený důmyslně vybranými citacemi z dobového tisku i výroky Filipa Topola. Kniha, kterou graficky pojednala Josefina a která přináší také řadu dosud nezveřejněných fotografií, je i pilotním svazkem nové volné ediční řady Revolver Revue – tu si časopis a nakladatelství v jednom tak trochu naděluje v roce svých čtyřicátin.

 

Ak hovoríme, že Topol je stále nedoceneným prozaikom, príde konečne s touto knihou aj odborná reflexia jeho diela?

Snad ano, to ukáže čas. 

 

 

Dve otázky pre grafickú dizajnérku Josefinu Karlíkovú:

Veľkým bonusom knihy sú reprodukcie výtvarných prác Filipa Topola.  Rovnako zaujímavé sú doteraz nepublikované fotografie. Okrem toho sú skvelým dokumentom doby a dávajú jednotlivé fázy Topolovej tvorby aj do dobového kontextu...boli tak aj vyberané?

Obrazové materiály jsem vybírala a pořádala tak, aby autorovi i knize „slušely“. A nejzásadnějším vodítkem pro výběr a uspořádání fotografií pro mě bylo členění knihy, to, jak texty uspořádala Edita. Snažila jsem se, aby byl text s obrazem v souladu. Dobový kontext je určitě zajímavý, ale v případě této knihy mě obrazový materiál zajímal víc ve smyslu jakýchsi ilustrací, ve smyslu nálady, atmosféry, nikoli jako dokument. Úplně jiným způsobem jsem nad obrazovými podklady přemýšlela v případě publikace Filip Topol (99 727 znaků včetně mezer) od Michaela Špirita, kde jsem se, zase v souladu s žánrem textu a celé knihy, co nejvíc snažila, aby fotografie byly jakýmsi obrazovým životopisem.

 

Kniha je aj graficky veľmi príťažlivá - aký bol proces hľadania vizuálu coveru? A kto prišiel s nápadom zamatovej obálky, ktorá je takým príjemným prekvapením, keď si ľudia dajú dolu papierový prebal...a z knihy sa razom stáva artefakt.

Použití flokáže pro obálku byl pro mě v jistém smyslu splněný sen. Vždycky jsem si tento materiál přála pro něco použít a jen jsem čekala, kdy se bude moct takříkajíc protnout forma s obsahem, a tento moment pro mě nastal právě u výboru z textů Filipa Topola. Mimo jiné podněty byl pro mě podprahovou vizuální inspirací obraz od Viktora Karlíka Ryby–ptáci, který je Filipu Topolovi věnován a pod kterým jsem celé dětství usínala a přemýšlela často o něm.