William Gibson (zdroj: wikipedia)
Vize, jež se stala klasikou
„Nebe nad přístavem mělo barvu televize přepnuté na prázdný kanál."
Již první věta slavného románu Williama Gibsona Neuromancer, od jehož vydání 1. července 1984 uběhlo čtyřicet let, jakoby charakterizovala nejen celý jeho děj, snad lépe rámec, setting, zároveň svou lakonickou výstižností prozrazuje Gibsonovo mistrné vládnutí jazykem. A také linku, jež se vine celým románem, totiž spojování přírodního s technickým.
A pokračujeme-li v četbě, hned následující věty vše jen potvrzují a podtrhují: „Teda, ne že bysem jako bral,’ zaslechl Case něčí hlas, když si klestil cestu davem kolem vchodu do Chatu. ‘To vono spíš jakoby to mý tělo bylo postižený timhletim masivnim drogovym deficitem.’ Typický sprawlovský styl a vtip. Chatsubo byl bar pro profesionální utečence; mohli jste tam chlastat celý týden a nezaslechnout ani dvě slova japonsky."
A čtěme dál. „Ratz obsluhoval u baru a jak roztáčel do sklenic na tácu sudový kirin, protéza, kterou měl místo paže, se monotónně cukala. Zahlédl Case a usmál se, místo zubů parádní spleteninu východoevropské oceli a zahnědlého kazu. Case se vmáčkl k pultu, mezi pochybný bronz jedné z kurev Lonnyho Zonea a novotou vonící námořnickou uniformu vysokého Afričana, jehož lícní kosti byly zvrásněny ostrými řadami rituálních jizev. ‘Wage tu byl po ránu, se dvouma vymetákama,’ řekl Ratz a zdravou rukou mu po baru přistrčil natočené pivo. ‘Možný, že měl s váma nějaký vyřizování, co?’ Case pokrčil rameny. Štětka po jeho pravici se zahihňala a šťouchla do něj. Barman se usmál ještě víc. O jeho ošklivosti se vyprávěly legendy. Jako by se za tím, že se mu nedostávalo krásy, v době, kdy si ji mohl dovolit každý, skrývala nějaká předzvěst. Když se natáhl po dalším půllitru, starodávná ruka zakvílela. Ruská armádní protéza, manipulátor se sedmi funkcemi a posilovačem zpětné vazby, potažený odpornou růžovou umělou hmotou. ‘Herr Case, teda vy jste umělec až moc.’ Ratz zachrochtal; tenhle zvuk u něj znamenal smích. Poškrábal se růžovým pařátem na břichu, které mu viselo z bílé košile. ‘Vy jste totiž majstr v takovým krapet směšným kšeftíku.’ ‘Jasně,’ řekl Case a usrkl piva. ‘Někdo tady prostě musí bejt vod tý zábavy. Ty ten vocas ale tutově nejseš.’"
Karty jsou rozdány hned v úvodu, Case, špičkový hacker, ale i námezdný zabiják, „jel v téměř permanentním adrenalinovém nášlehu, vedlejším produktu mládí a šikovnosti, napíchnutý do kyberprostorového decku na míru, který vrhal jeho odhmotněné vědomí do konsensuální halucinace, jíž byl matrix. Zloděj, dělal pro další, bohatší zloděje, zaměstnavatele, kteří zajišťovali exotický software, potřebný k průniku zářícími valy nadnárodních systémů a otevírající okna do bohatých polí dat. Udělal klasickou chybu, přesně tu, o níž by přísahal, že se jí nikdy nedopustí. Okradl své zaměstnavatele." A ti ho nezabili, ale potrestali jej daleko rafinovaněji: "Poškodili mu nervový systém ruským válečným mykotoxinem a jeho schopnosti mu mikron za mikronem vyhasínaly [...] Lidé na černých klinikách, jeho poslední naděje, obdivovali profesionální zručnost, s níž byl zmrzačen, a pak pomalu zavrtěli hlavami." Case jako hacker skončil. „A v určitém bodě začal hrát sám sobě do ruky, prastarou hru, která nemá jméno, konečný pasiáns. Už dlouho nenosil zbraň, dávno nedbal základní opatrnosti. Rozjížděl ty nejrychlejší, nejdivočejší kšefty na ulici a měl pověst člověka, který je schopen sehnat naprosto cokoliv. Část jeho osobnosti věděla, že blesk jeho sebezničení bije do očí zákazníky, kterých bylo stále míň, zároveň se však hřála vědomím, že je to pouze otázka času [...] Pochybný prostor, který si Case v kriminální ekologii Nočního města vydobyl, byl vysekán za pomoci lží, noc za nocí ho prohluboval zradou. A teď, když si uvědomoval, že se jeho stěny začínají bortit, zakoušel ostrou příchuť neznámé euforie."
Ovšem právě tehdy, díky nabídce, "jež se neodmítá", začíná Caseova cesta vzhůru, cesta plná nástrah, temnot, halucinací, krve. Case jde proti systému. Síti, institucím. Punkově. Proti parasitujícímu, zotročujícímu systému. Bránícímu se všemi prostředky. Case se jím prodírá, proniká. Prozraďme jen, že nakonec nalezne sám sebe, zvítězí.
Neuromancer, 1. vydanie
Jako nášleh heroinu
Obraťme pozornost na samotného autora. Nebudeme mrhat časem, ani místem na dohledatelné informace, takže, William Gibson (1947) je slovy svého kolegy a přítele Bruce Sterlinga „jedním z našich nejlepších poslů zvěstujících lepší časy. Jeho ohromující románový debut Neuromancer, který v roce 1985 vyhrál všechny ceny v oblasti sci-fi, dosvědčil Gibsonovu jedinečnou schopnost přesně vyhmátnout bolavá místa naší společnosti. Účinek byl elektrizující a pomohl probrat celý žánr z jeho doktrinářského letargického podřimování." A ještě dodává: „Próza Williama Gibsona, ve své jasnosti a dokonalém řemesle nesmírně překvapující a úžasná, se stává elektrickou hi-tech poesií.“ Důležitý postřeh, Gibsonův jazyk, jeho obrazy jsou místy skutečně vysoce, a zároveň zvláštně poetické.
Gibson výtečně pracuje s různými jazykovými rovinami, vytváří nejen neologismy, ale přímo celé nové koncepty a pojmy: za vše stačí uvést termín kyberprostor či matrix, postuloval charakteristiky a rozvoj internetu, dotýkal se virtuálního sexu, přenosu dat a jejich rostoucího významu, a také zneužívání, rozvíjel kulturu hackerů.
Již tehdy psal o umělých inteligencích, jejich autonomním světě a existenci, snahách – a potřebě – s nimi nějak úspěšně, tedy ne zhoubně, podřízeně, koexistovat.
Gibson psal o implantátech, lidských, zvířecích i umělých, modifikacích softwarových i technických. Neurologických modifikacích. Rozváděl prostupování biologických, tedy živých, organismů s technickými prvky, prostupování biologického média s matrixem, prostupování s programovými konstrukty, prostupování a míchání identit. A nejen že o těchto fenoménech psal, zároveň, a to hlavně, je i postuloval a rozváděl.
Gibsonovy romány se vyznačují mimořádnou obrazivostí, střety různých rovin, přesně jako v Lautréamontově definici kráse coby „nahodilém setkání deštníku s šicím strojem na operačním stole." Obecně platí, že tyto kontrasty, střety, tedy juxtaposice jsou pro Gibsona charakteristické – ve vedení děje, tvorbě postav, v jazykových rovinách, visualitě, idejích. Prolínání vysoké počítačové technologie s informační společností na straně jedné, podsvětím, světem ulice a špičkových hackerů, drog, chladného násilí, a má-li nás napadnout paralela v hudbě, budou to jistě newyorští The Velvet Underground anebo projekty takového DJ Spookyho, například.
Gibsonovým hlavním tématem obecně, jakkoli někdy zašifrován, je boj jedince s ovládajícími strukturami, mocenskými i ekonomicko-komerčními – což je ve výsledku jedno –, boj příznačně charakterizovaný jako punkový. Což nevylučuje jeho značnou sofistikovanost, odtud ono "kyber". Gibsonovi hrdinové punkově využívají technologií většinové, vládnoucí společnosti k tomu, aby ji subversivně napadali. Chtějí hacknout entity, které hackují nás všechny.
Gibsonovi hackeři utvářejí subkulturu, jakési podsvětí, či underground. Nemusí, a také to nejsou zrovna andělé, nechovají se zrovna podle norem – jejich boj s institucemi není motivován nějak ideologicky, vedou jej čistě kvůli zisku. Což nám může být jedno, zásadní je obnažení mechanismů, na základě jichž společně s obřím, nadnárodním byznysem fungují, a díky nimž mohou ovládat celou společnost. Zároveň tím ale ukazují způsoby, jak s nimi bojovat. Toto rozkrytí je důležité. Zkrátka, jak výstižně napsal newyorský The Village Voice, „Gibson destiluje technopunkovou sensibilitu s nájezdem tripu a jasností nášlehu heroinu.“
Neuromancer jako průchod
Gibsonův Neuromancer znamenal obrovský průlom v diskurzu sci-fi, a nejen v ní. Průlom, který vystoupil ze stránek knih do reálného universa. Promítl se do něj. Zcela mimořádně a trvale. „Neuromancer. Průchod do říše mrtvých. Neuro podle nervů, stříbrných stezek. Romancér. Necromancer.“ Takto se v románě vysvětluje etymologie jedné z dalších hlavních postav, dodejme, že umělé inteligence...
Další důležitou postavou je Molly, profesionální bojovnice, střežící Caseovo bezpečí, mladá žena, jež má chirurgicky vsazené černé brýle, operativně zrychlené reflexy. „Lidem někdy ubližuju. Asi je to prostě tím, jak jsem nainstalovaná,“ oznamuje Caseovi, zároveň jej varuje: „Zkusíš se mnou nějak vyprcat a bude to ta nejpitomější frajeřina celýho tvýho života.’ Natáhla ruce, dlaněmi vzhůru, bílé prsty lehce rozevřené, a z lůžek pod vínově rudými nehty s téměř neslyšitelným cvaknutím vyjelo deset oboustranně broušených čtyřcentimetrových skalpelových čepelí. Usmála se. Ostří se pomalu stáhla."
Mezi Casem a Molly se vyvine zvláštní, ne snad přímo milenecký, rozhodně však blízký vztah – řekněme, že se vzájemně potřebují jako parťáci. Ostatně, to platí i pro další, často dosti bizarní postavy, jako třeba konstrukt mrtvého hackera, uložený jako ROM v sejfu, nesmrtelné překupníky, věčně zhulené rastamany, svérázné anarchoteroristy Pantery Moderňáky...
Základním místem děje je japonské Noční město, Chiba City. „Noční město bylo jako vyšinutý experiment v sociálním darwinismu, navržený otráveným vědeckým pracovníkem, který neustále držel palec na tlačítku rychlého převíjení.“ A můžeme Gibsonovi věřit, zde je možné skutečně vše, a vše je vyjeté zcela naplno. „Byz tady představoval nepřetržitý podprahový bzukot, smrt akceptovaný trest za lenost, lehkomyslnost, absenci slušnosti, opominutí požadavků složitého protokolu.“ Anebo také, jak napsal William Burroughs, Gibsonova velká inspirace: „Planetu bičují elektrické bouře násilí – Selhání slova – Selhání fotografie – Ulice, řízené hracím automatem.“ A čteme u Burroughse i další "neuromancerovské" věty: „Obrazy – milióny obrazů – To je to, co pojídám – Cyklotronový drogy –“, anebo „Drogové spoje, vedoucí do mozku. Jed mrtvého slunce mizícího v kouři –“ . Zkrátka, jak napsal Carl Gustav Jung, „sestoupit do pekla znamená sám se peklem stát.“
Nové, kam pohlédneš
Zmiňovali jsme Gibsonovu novátorskou práci s jazykem – zároveň jsme zmínili Williama Burroughse, dialogy leckdy svou lakoničností a zvláštní krásou jako kdyby vypadly z románů Raymonda Chandlera či Dashiella Hammetta, Gibson jistě rád četl J. G. Ballarda či Philipa K. Dicka.
Rozhodně si ale uvědomoval, nová vise že potřebuje nový jazyk. Přesně, jak to v jednom dopise napsal v roce1870 Jean-Arthur Rimbaud: „Aby se mi podařilo dosáhnout básnického jazyka, který by se obracel ke všem smyslům, použiju klidně slova z čistě vědeckého nebo technického jazyka, nebo z cizích řečí, pokud to budu umět. A když bude zapotřebí, vytvořím si je sám… Zatím jsem jenom zahlédl cíl a prostředky. Ale chtěl bych se dostat k ryzímu záznamu nových, jiných vjemů, nových myšlenek…" A ještě dodává: „Poesie vytvoří nové jazyky, nové lidi, nové civilizace, novou společnost. Tato tajemná síla, světlo, k nám promluví. Pozemský život zůstane jen jako vzpomínka na primitivní, barbarské časy, budeme žít meziplanetární, vesmírný život.“
Nové bylo na Neuromancerovi téměř vše. Aby dosáhl věrohodnosti své vise, abychom si na ni mohli doslova sáhnout, přišel s celým novým universem, novými pojmy, situacemi. „Bobby byl kovboj a led byl přirozenou podstatou jeho hry, led, pocházející ze zkratky LED, Logicko-Elektronická ochrana Databází. Matrix je abstraktní reprezentací vztahů mezi datovými systémy. Programátoři, kteří dbají zákonů, se zapojí do zóny matrix, patřící jejich zaměstnavateli, a zjistí, že jsou obklíčeni jasně zářivými geometrickými útvary znázorňujícími sevřená data nadnárodních akciových společností.“
Podívejme se pro zajímavost, jak definuje své dva nové pojmy. „Matrix má své kořeny v primitivních počítačových hrách z automatů, v raných grafických programech a armádních experimentech s kraniálními sloty.“ A na jiném místě: „Kyberprostor. Konsenzuální halucinace prožívaná denně miliardami legitimních operátorů, v každém národě, dětmi, které se učí matematickým pojmům... grafické zobrazení dat abstrahovaných z pamětí každého počítače v lidské společnosti. Nepředstavitelná komplexita. Linie světla rozprostírající se v neprostoru mysli, klastry a konstelace dat. Jako světla velkoměsta, vzdalující se...“.
A zde si pomáhá citací z fiktivní studie: „Pokud chaos devadesátých let reflektuje radikální proměnu paradigmat vizuální gramotnosti, definitivní posun lascaux /gutenbergovské tradice preholografické společnosti, co bychom měli očekávat od této novější technologie s jejím příslibem individuálního, nespojitého kódování a následného přeformování celého spektra senzorické percepce?“
Neuromancer je zaplněn prostupy biologie a techniky, prostupy identit, prostupy biologického média s matrix, prostupy s programovými konstrukty. A stále to nepřátelské prostředí. „Černý, hrůzostrašný led. Nemyslet na to. Tajemný, nepřátelský led.“ A také: „Strach z toho chladného, neosobního Slova, které čeká, někde tam v té tmě.“ Již bylo řečeno, že v románu vystupuje i umělá inteligence, Gibson si již tehdy uvědomoval její potenciál, i rizika, zavádí tedy Turingovu policii, jež dozírá na to, aby nejančila. „Autonomie, to je nesmysl, o kterej maj tyhlety UI zájem. Ale v momentě, v nanosekundě, kdy by si začínala vymejšlet cesty, jak se stát chytřejší, tak jí Turing smázne. Těmhle kriplům nikdo nevěří. Každá UI, co byla kdy udělaná, má ke svýmu čelu přidrátovanou elektromagnetickou brokovnici.“ Ovšem, každému, komu by mohlo připadat universum Neuromancera příliš fantasijní, přepálené, připomeňme výrok Antonina Artauda: „Skutečnost stojí nesmírně vysoko nad každým příběhem, nad každou bajkou, nad veškerým božstvím a nad vším surreálnem. Stačí mít schopnosti k její interpretaci....“.
Konsensuální halucinace
A když už jsme se dotkli fantasie, ocitujme pár vydařených popisů, povětšinou se týkají dění v matrixu, hackerských nájezdů na chráněná data, probíjení se ledem, a je to jako jeden velký trip. „Střemhlavý pohyb stěnami smaragdové zeleně, mléčného nefritu, pocit rychlosti mimo cokoliv, co předtím v kyberprostoru poznal... led se tříštil, odlupoval se náporem čínského programu, znepokojivý dojem kapalné pevnosti, jako kdyby se střepy rozbitého zrcadla, jak padaly, ohýbaly a protahovaly –“. A jak útok pokračoval: „V samém srdci temnoty, v nehybném středu trhají přerušovací systémy tmu tornády světla, průsvitné čepele víří a vzdalují se nám; vznášíme se v centru tiché zpomalené exploze, fragmenty ledu odpadají a navždy mizí. [...] A ve tmě za jeho očima, ozářené krví, stříbrné fosfeny kypí z okraje prostoru, hypnagogické obrazy trhavě míjejí kolem jako film sestavený z náhodných políček. Symboly, číslice, tváře, rozmazaná mandala vizuálních informací. [...] Jak se mi matrix začala v hlavě rozvinovat, trojrozměrná šachovnice, nekonečná a ideálně transparentní, v mém zorném poli začal vřít stříbřitý příval fosfenů. [...] Věže a pole dat se řadily v bezbarvém neprostoru simulační martix, elektronické konsenzuální halucinace, která usnadňuje nakládání s masivními kvanty dat a jejich výměnu. [...] Stěny ledového stínu naposledy zabliknou a postupně pohasínají, požírány přerušovacími systémy, které se rozbalují z ruského programu, vyrážejí a bleskově se oddělují od našeho centrálního logického úderu a infikují samotnou strukturu ledu. Jsou analogií kybernetických virů, samy se replikují a vše kolem sebe nenasytně pohlcují. Neustále, v naprostém souladu, mutují, rozvracejí a vstřebávají obranu. [...] V jádru čínského programu se tvořilo něco temného. Hustota informací zaplavovala pletivo matrixu, spouštěla mrákotné představy. Nezřetelné kaleidoskopické pohledy se sbíhaly do stříbrnočerného ohniska. Case sledoval, jak vylétávají symboly zla a smůly z dětství a převalují se po průsvitných plochách: svastiky, lebky a zkřížené hnáty, hrací kostky světélkující hadíma očima. Když se podíval přímo do nulového bodu, žádný obrys se nevytvářel. Vyžadovalo to asi deset rychlých, periferních pokusů, než ho zachytil, něco jako žralok, lesknoucí se jako obsidián, černá zrcadla jeho boků odrážela nezřetelná vzdálená světla, která neměla žádný vztah k matrixu kolem něj. [...] A teď sešup, dolů, z programu je horská dráha, tím rozbíhajícím se labyrintem stínových hradeb, šedými ponurými katedrálními prostory mezi zářivými věžemi. Rychlost střemhlavého letu.“
Nabízí přitom Gibson obrazy, jaké bychom asi u sci-fi nečekali: „Bylo to šeré místo, dojem jemných vířících zástěn, proměňujících se moarových stupňů polotónů generovaných velice jednoduchým grafickým programem. Byl tam článkem řetězu dlouhý znehybnělý pohled, rackové ztuhlí nad temnou vodou. Byly tam hlasy. Byla tam rovina černého zrcadla, která se nakláněla, a on byl rtutí, kuličkou rtuti, hopkající dolů, narážející do rohů neviditelného bludiště, trhající se, plynoucí společně, a opět sklouzávající...“
Již jsme jej jednou citovali, hodně nám však Gibsonovy tripy připomínají některé verše Antonina Artauda. „Veliká vroucnost, uvažující a přeplněná, unášela mé já jako naplněnou propast. Ještě dvakrát či třikrát se celá živoucí hmota otočila a můj zrak se pokaždé přemístil na přesnější místo. Temnota se stala úplnou a bez tvaru. Led kolem se rozzářil,“ napsal v Pupku předpeklí.
Ono-Sendai
Zajímavé je zasazení do Japonska – to není jediným dějištěm, Neuromancer nás zavádí i do Istanbulu, Paříže, Sprawlu, což je jedna obrovská aglomerace mezi Bostonem a Atlantou, do architekologií, ohromných, soběstačných měst, uzavřených v jediné budově, jak si je představoval Paolo Soleri, a dokonce i na orbitální stanici.
Nicméně, japonská linka potvrzuje rostoucí zájem autorů sci-fi o tuto zemi, jež po válečném úpadku procházela rychlou industrialisací, vývoj technologií s ní šel ruku v ruce. A ano, je zde i jistá exotičnost. Gibson pracuje s japonskými reáliemi, používá typické výrazy. Japonskou scenérii přitom opět popisuje imaginativním jazykem: „Takže Case teď spal v těch nejlevnějších rakvích, těch, co jsou nejblíž přístavu, pod záplavami křemíkových halogenů, které ozařovaly doky celou noc jako nesmírná pódia a kde nebyla díky oslepujícímu svitu televizního nebe vidět světla Tokia, dokonce ani holografické logo Fuji Electric Company, strmící do výše, z Tokijské zátoky byla černá plocha, v níž racci kroužili nad masou bílého polystyrénu unášenou proudem. Za přístavem se rozprostíralo město, kopule továren, nad nimiž se tyčily obrovské kostky sevřených architekologií. Město a přístav byly odděleny úzkým hraničním územím starších ulic, oblastí, která nemá žádné oficiální jméno. Noční město, a Ninsei jeho srdce. Ve dne jsou bary na Ninsei zavřené, za staženými roletami, nevýrazné, neony pohaslé, hologramy netečné, vyčkávají pod otráveným stříbřitým nebem."
A v takových kulisách, tam je možné skutečně vše.
*Josef Rauvolf je autorom českého prekladu románu Neuromancer, ktorý vyšiel aj ako audiokniha. Vypočujte si ukážku.
