Táňa (zdroj: archív Marie Zelbovej)
Praha 3, Žižkov. Koněvova 73. V malom byte 1+1 štvrtej kategórie bez kúpeľne sa počas normalizácie stretávala pestrá zmes ľudí žijúcich mimo oficiálne štruktúry – „básníci, šílenci, muzikanti, opilci, hledači smyslu života či samozvaní proroci. Stal se paralelním světem, ostrůvkem svobody, co se vymykal všemu myslitelnému v tehdejším režimu, ale i po něm“ (chýr o tomto byte sa dokonca dostal aj do zahraničia)... a v strede všetkého diania bola Táňa. Marie Zelbová prežila v tomto stiesnenom prostredí plnom bizarných postavičiek a ešte bizarnejších situácií nekonvenčné detstvo... a prežila. Táňa, jej matka, nebola iba uletená bohémka, trpela aj psychickou chorobou, ktorá jej správanie výrazne ovplyvňovala. A často to bolo ťažké. Táňa a jej život sa stali postupne mýtom. A tak je, v tom najlepšom slova zmysle, prezentovaná aj v autobiografickej knihe Marie Zelbovej Táňa Praha 3 Žižkov. Ako sama hovorí, kniha pre ňu nie je terapiou. To najdrsnejšie si nechala pre seba, zvyšok, vrátane bolesti, je vyrozprávaný bez romantizujúceho prikrášlenia, ale s láskavosťou, humorom, poetikou. Zelbová nerieši svoje traumy, chce iba uchovať v spomienkach tento zvláštny čas a príbeh Táni. A príbehy jej dvoch detí. Iba jeden z nich má happyend.
Žižkov (foto: Irena Stehli)
> Rozhodnutie urobiť z privátneho verejné a napísať knihu takú intímnu, otvorenú prišlo už dávnejšie... čo pre vás v tej chvíli napísanie knihy znamenalo?
Zhruba před dvaceti lety jsem vyprávěla svému tehdejšímu muži nějaké historky z mého dětství na Žižkově z prostředí undergroundu a také o mé šílené matce, a on řekl: „Maruš, to je fakt skvělý, to by se mělo určitě napsat.“ A pak na to zapomněl. Já ale ne, takže jsem později začala psát a kniha je na světě. Psala jsem to dlouho, asi sedm let, protože jsem na to vůbec neměla čas, ale zjistila jsem, že mě to hodně baví. Baví mě ten tvůrčí proces, být jen sama se sebou a pak mě zase bavilo, jak na to reagují lidi, kterým jsem to dala číst. Začala jsem příběhy, spolu s dobovými fotkami, zveřejňovat na facebooku a tím si získala poměrně slušnou čtenářskou základnu. Lidé se začali ptát, kdy vyjde opravdická knížka a tím se to celé odstartovalo.
> Kto nemá ani letmú skúsenosť s podobným prostredím, je to pre neho vzrušujúca možnosť nahliadnuť do iného sveta než aký pozná... a sú to pre neho zážitky z iného sveta. Rovnako ale aj pre vás je už detstvo iný svet, iná realita, i keď odžitá... Do akej miery sa sprítomnila a ako možno zasiahla aj do žitej prítomnosti?
Je to opravdu už dost dávno a ty věci už jsou naštěstí odžité a mám to zpracované. Ale dá se říct, že kniha vlastně do žité přítomnosti zasáhla, protože díky ní se propojuji s lidmi z toho prostředí a té doby. Jako bych oživila minulost a dost lidí, kteří už třeba nežijí, jsem tak vrátila do života. Zároveň se mi ale, díky knížce, otevírají nové obzory a jsem ráda, že můžu jezdit po naší vlasti, objevovat místa s geniem loci a povídat si se skvělými lidmi na autorských čteních. A teď mě čeká Bratislava! Tam se neskutečně těším. O Blavě je v knize také psáno a tím se mi uzavírá další kruh…
„Pokud je váš dům pro všechny otevřen dokořán, při návratu ze školy máte vždycky trochu nervy, zda bude zrovna sloužit jako noclehárna pro neznámého muže bez domova, který vám ukradne poslední tisícovku, filozofická posluchárna, či jako čarodějná chýše s degustací záhadných houbiček. Převýchovný ústav padlé mládeže, jak máma náš byt nazývala, se však dokázal bleskově proměnit s ohlášeným příchodem obávané sociální pracovnice.”
> Pýtam sa aj preto, lebo detstvo vytvára filter, cez ktorý sa dá aj na takúto skúsenosť nahliadať s čiernym humorom, iróniou, láskavosťou. Často funguje aj ako obranný mechanizmus. Navyše je to už minulosť, ktorú sa vám podarilo prežiť a neskončiť v podobnom paralelnom svete. Iba niekde v knihe – ale o to intenzívnejšie – vystúpia traumatické pocity. Mať to takto zhustene pred sebou, prechádzať tým znova stránku po stránke... koľko z tej malej Marušky, ktorá mala hlad, prežívala neistotu, čo sa bude diať doma, ako sa bude matka správať, pre ktorú bol detskou izbou kút, kde si čítala, vo vás ešte ostalo?
Když si tu knížku dneska prolistuju, ze všeho nejvíc cítím dojetí. Nad tím vším, co jsme zažili a čím jsme si všichni prošli. Ale není tam hořkost, spíš lítost, jak je osud k některým lidem nespravedlivý. Když občas zažíváte ty náročné situace se šílenými lidmi, tak vás to posílí a vycvičí k určitému nadhledu a ironii. Myslím, že díky tomu je moje míra tolerance k různým lidským zvláštnostem asi o dost větší, než je běžný průměr. Určitě tam uvnitř mě někde něco z té malé Marušky je, ale jak říká moje kamarádka z divadla, Evča, na psychoterapii už je pozdě. A já se v tom už teď hrabat nechci a ani nebudu.
(archív Marie Zelbovej)
> Na druhej strane sú to skúsenosti, aké ľudia bežne nezískajú. Dieťa všetko intenzívne vstrebáva, prídu formatívne roky... čo ste si, aby sme boli pozitívni, odniesli z prostredia, ktoré bolo z časti aj umelecké, aj filozofujúce, obracajúce sa napr. k východným náboženstvám...
Máma a její přátelé mi dali hodně. Povídali si se mnou, vyprávěli mi příběhy. U nás se zpívalo, hrálo na kytaru nebo na tamburínu, nebo na okarínu a k tomu se občas konzumovaly lehké drogy. Bývala jsem díky tomu napřed a moc jsem si s vrstevníky ve třídě nebo ve sboru nerozuměla, protože jsem se s nimi neměla moc o čem bavit. Naštěstí jsem ale chodila do skautského oddílu Dívky táborového ohně, kde to bylo jinak. Tam mě přijali takovou, jaká jsme byla a cítila se tam jak ryba ve vodě.
„Po čase se u nás začali východní Němci trochu množit. Vzpomínám si na jeden návrat z letní dovolené, kdy jsme otevřeli dveře do kuchyně a zaskočila nás povodeň z prasklé stoupačky, ve které na zemi spokojeně chrupalo deset německých punkerů ve spacácích. Mámu ani to však nijak nerozhodilo a ,freundschaft' jen vzkvétal. Frank si jezdil číst do Prahy na západoněmeckou ambasádu George Orwella, který byl v tu dobu na seznamu zakázaných autorů, a s Tobiasem se oba hodně sblížili s Mimodějem, který uměl dobře německy.”
> Aký bol proces výberu, ktoré udalosti, zážitky, ľudia sa napokon stanú súčasťou príbehu, ktorý čítame? Napokon mnohí ešte žijú, napr. Viktor Hait. Ako reagovali na výslednú knihu? Vedeli, že vzniká, lebo ste s nimi overovali fakty, ale keď si prečítali, ako to všetko vnímalo dieťa?
Tak já byla ráda, že dokážu z těch dávných vzpomínek vůbec něco vylovit a dát tomu nějakou fazónu, aby to bylo přenositelné. V nočním stolku jsem měla takový malý sešitek, Nápadník a když jsem si v noci vzpomněla na nějakou bizarní historku, tak jsem si to hned zapsala, abych to do rána nezapomněla. Žijící lidé, o kterých píšu, včetně Viktora Haita, to většinou oceňují a jsou rádi, že v mé knížce jsou a mají tam fotku. Možná mají pocit, že když je o nich někde napsáno, nežili nadarmo. Teď si dělám samozřejmě trochu srandu, ale všimla jsem si, že lidi, kteří jsou v té knize zmíněni, ji šíří mezi přáteli a koupí si klidně deset výtisků. Ale na druhou stranu, někteří lidé si koupí deset výtisků i když s knihou nemají nic společného.
> Aj keď netajíte o koho ide, Táňa zostáva dlho bez priezviska, sama ste hovorili, že kniha nie je dokumentom. Súčasne ale nie je fikciou. Ako je to s tým medzipriestorom medzi realitou a fikciou v prípade Táni – skutočného fenoménu a mýtu?
Na začátku knihy jsou opravdu jen iniciály jména a příjmení mojí mámy – Věnováno T. L, ale její celé jméno je pak v knize zmíněno v povídce Arabesky z otcovské dočasky, kdy se po rozvodu s Marianem přejmenovala z Táni Krnáčové zpět na Leixnerovou. Jinak postavu mámy a všech dalších postav v knize, jsem se snažila vykreslit co nejvíc věrně, abych zachytila pravdivý obraz doby. Spíš se to blíží tedy dokumentu, ale doufám, že je tam i trochu něco navíc.
> Kniha je útla, okresaná na podstatu, dynamicky štruktúrovaná – obsah je taký intenzívny, zahltený emóciami, akciou, že táto čistá forma textu veľmi prospela...
Ta strohost a lakoničnost byla mým cílem. Jednak myslím, že lidi dneska moc nečtou, protože doba je zrychlená. A za druhé, dneska fungují spíš obrázky. Takže čím víc to je osekané, tím je to, aspoň v mém případě, lepší a za mě určitě škrtat, škrtat, škrtat. Někdy mi bylo dost líto, že jsem musela dát něco pryč, ale ono by mi to jinak sebralo spád nebo pointu, a to se prostě nedá nic dělat.
> Je to vo výsledku nielen koláž príbehov, ale jej súčasťou sú i básne, ktoré môžeme vnímať aj ako istý druh ďalšej komunikácie...
Ty básně všechny psala moje máma. Nikdy jí oficiálně nevyšly, takže jsem deset jejích nejlepších básniček vybrala a dala je do knížky. Škoda, že se toho nedožila, ale tak aspoň takhle.
> Spomínanie nevyznieva zatrpknuto, ani odsudzujúco. Ako sa menil rokmi váš vzťah s matkou? Je kniha možno aj na konci nejakého vnútorného procesu spracovávania tohto vzťahu, s ním spojenej traumy?
Dítě má nejdřív svoji mámu za boha. To mě docela brzy přešlo a pak jsem bývala naštvaná, protože se Táňa chovala šíleně a styděla jsem se za ni. Na ulici jsem chodila metr za ní a jí to přišlo hrozně vtipné.
Když jsem dospěla, měla jsem ji pořád na krku, ale už tam nebyl ten vztek, ale spíš lítost, protože díky své neléčitelné duševní nemoci strašně trpěla a já si to uvědomovala.
> Kniha prináša vhľad do jedného z paralelných svetov existujúcich vo vtedajšej dobe, súčasne je aj psychologickou sondou do súžitia s duševne chorým človekom, navyše ide o skúsenosť dieťaťa. A v tom je kniha pre mňa zaujímavá, momenty, ktoré naozaj pri čítaní zabolia, najmä v kontraste so zábavnými historkami a bizarnými postavičkami. Žiadne Hrabalovské pábení. Nie každé „dieťa disentu” malo takéto náročné detstvo. Je to aj pre vás intenzívnejšia skúsenosť, ako iba život mimo väčšinovú spoločnosť? Alebo ste to v tom veku ani nerozlišovali?
Máma byla opravdu dost nestandardní případ a připadala mi už jako dítěti hodně ujetá. Věděla jsem, že je tam něco špatně. Ona ale oficiální diagnózu stanovenou neměla a neléčila se. Když jsem byla starší, myslela jsem, že trpí bipolární afektivitou, dříve se to nazývalo maniodepresí. Teprve až jako dospělé mi táta prozradil, že máma byla na vyšetření na psychiatrii na gymnáziu už v šestnácti letech, protože nebyla schopna jeden ročník chodit do školy a studovala ho dálkově. Tenkrát slavný MUDr. Dobiáš, který zakládal Psychiatrickou kliniku Ke Karlovu, u ní, jako mladičké dívky, diagnostikoval počínající hebefrenii. Ta se bohužel moc léčit nedá, pacienti, zejména dívky (hebe – z řeckého slova dívka) na sebe nikdy nezískají náhled a nemoc většinou končí paranoidní schizofrenií a nezřídka sebevraždou. A máma byla bohužel učebnicový příklad se vším všudy. Ale někdy s ní zase bývala neskutečná sranda. Ale bylo tak nějak jasné, že se s tím jejím šílenstvím nedá nic moc dělat.
(Táňa, Maruška a Krištof, archív Marie Zelbovej)
> Váš brat sa toho všetkého napokon stal obeťou. V ôsmich rokoch začal s trávou, v dvanástich bol známou postavou v drogovom prostredí, vznikol o ňom dokonca aj krátky dokument ako o najmladšom dílerovi, sám bral pervitín. Napokon ho dostihla psychická choroba. V rozhovoroch ste hovorili, že sa vám Táňa písala ľahko, bolo to tak aj pri písaní o Krištofovi?
O mém bratrovi to psaní bylo těžší, i když i tam byla fůra vtipných momentů. Krištof za tu situaci, do které se dostal, vůbec nemohl. Od začátku měl špatně rozdaný karty a na čele napsáno, že to nedopadne dobře. To mi došlo už jako malé holce, když jsem na okamžik jako by nahlédla do budoucnosti. A nebylo to nic hezkýho.
> Na knihe spolupracovala, čo sa týka vizuálu, vaša dcéra Luisa, čiže vznikla trojgeneračná ženská línia... pre ňu to bolo aké čítanie?
Četla jsem dceři povídky průběžně, jak jsem je psala a bavilo jí to. Někdy se smála a někdy taky dost koukala. To samé můj syn Tadeáš. Když ty příběhy četl spolužákům z Filozofické fakulty, tak mu nevěřili, že se takové věci mohly, za komunismu, v Československu vůbec dít. Všechno je to ale pravda. Když jsem s knihou finišovala a šlo to k redakci, Luisa právě studovala třetí ročník oboru Propagační grafika na SUPŠ na Žižkově. Zeptala jsem se jí, jestli by mi nechtěla graficky zpracovat obálku knihy. Řekla mi, že jo, ale že to chce udělat kompletně celé, včetně sazby, protože tak se to prý dělá. A tak vznikla naše spolupráce a ten tvůrčí proces s dcerou jsem si moc užila. Nevím tedy, co by řekla ona, protože práce s tím měla, chudák, jak na kostele. Strávila s tou knížkou průběžně celé prázdniny. Ale tak snad ten výsledek stál za to. Líbí se mi, že se na knížce podílela generace tří žen, tedy moje matka to všechno zažila, já jsem to zapsala a moje dcera to zpracovala graficky.
> Nemáte strach, že je tu možnosť zdedenia diagnózy?
Samozřejmě. Navíc tyhle věci se často dědí ob generaci a já mám dvě děti. Takže jsem dost ostražitá a modlím se, že i když každý z nás máme v sobě kus té Táni, tak už to nebude nikdy taková nálož. Teda aspoň doufám.
> Páčil sa mi prechod do 90. rokov, je to presné zachytenie atmosféry doby aj pomenovania rôznych podôb (ne)slobody. Často sa spomína sloboda ľudí žijúcich mimo oficiálne štruktúry, je to občas trochu zromantizovaný pohľad, ale málo sa hovorí o tom, že títo ľudia sa rozhodli byť slobodní s plným vedomím, aké následky to bude mať.
Myslím, že to bylo různé a nedá se to generalizovat. Někdo se pro to svobodné bytí vědomě rozhodl a věděl, zač je toho loket, ale byli i tací, kteří asi nemohli jinak. Prostě byli jiní a pro tenhle svět se moc nehodili.
Táňa a Mao (zdroj: archív Marie Zelbovej)
> Napriek otvorenosti, neprikrášľovaniu (i keď poetizácii) určite sú veci, ktoré zostali zamlčané, zostávajú „iba vaše”...
No je pár věcí, které jsem si nechala pro sebe, ve skutečnosti to bylo chvílemi mnohem drsnější, ale já jsem nechtěla, aby ta knížka byla něčí obžaloba a lidi by to vůbec nepochopili. Taky si držím odstup, nesnáším, když lidi perou na veřejnosti špinavé prádlo. To sem nepatří. Nikdy jsem nechápala lidi, co svoje křivdy vykřikují na sociálních sítích a ostatní tak pasují do role nechtěných arbitrů a psychoterapeutů.
> Kniha má veľký ohlas, kam vás to pocitovo posunulo? Aj keď sa možno mnohí iba zabávajú, alebo sú šokovaní z historiek, veľa ľudí zavnímalo v tom všetkom najintenzívnejšie práve vás, príbeh jedného dieťaťa.
I když mám samozřejmě obrovskou radost, že ta kniha zarezonovala napříč sociálními bublinami i generacemi a zajímá to třeba i lidi v horách někde u slovenských či polských hranic, myslím, že to se mnou nic neudělalo. Táňa Praha 3 Žižkov nebyla myšlena jako nějaký druh terapie, jak jsem se o sobě dočetla v některých kritikách. Jen mi prostě přišlo škoda nepodělit se o ten příběh a taky jsem chtěla mámu očistit. Lidé si ji bohužel v závěru jejího života pamatovali jako šílenou ženskou se špínou za nehty a stranili se jí, ale myslím, že to si prostě nezasloužila.
„Máminou srdeční záležitostí byla i Bratislava. Vzpomínám, jak jednou v létě na sídlišti Petržalka začala radostně škubat konopí, divoce rostoucí podél panelákové zdi, netušíc, že je to konopí seté, které k jejímu velkému zklamání nic — ale opravdu vůbec nic — nedělá. V úrodné dunajské nížině naštěstí žili zkušení zemědělci, jejichž pověstné sklizně byly v Praze vyhledávaným artiklem. Jezdili jsme tam za skvělými lidmi, například básníkem Andym Turanem, malířem Jarem Chudáčikem, Jankem Psotkou či Peťo Oslejem.
Jednou mi teta Nina, mámina sestra, vyprávěla, že poslouchala v rádiu koncert nějaké jazzové zpěvačky, když tu byl její hlas náhle přehlušen zpěvem, ve kterém bezpečně rozpoznala Táňu. Tak o tom něco ví právě Peťo Oslej, který mi tuto historku, jež se odehrála na Jazzových dnech, nedávno připomněl. Prožil si asi to, co já s mámou již mnohokrát. Za prvé, je jasné, že kolize je nevyhnutelná, a za druhé, nelze tomu nijak zabránit. Peťo to popisuje takto: „S Táňou sme boli na Pražských jazzových dňoch, pravdepodobne rok 1984 v Lucerne. Stáli sme vzadu pri bare, keď tu zrazu začala na pódiu spievať speváčka spolu s kapelou... Táňa sa obrátila smerom k pódiu a po chvíli sa pridala k jej spevu. Odpovedala na speváčkine frázy, harmonicky, ale so svojím obvyklým akcentom… Pomaly sme, Táňa spievajúc, postupovali stredom Lucerny k pódiu... jedna časť publika vrčala, pískala, frflala... druhá pomaly začala chápať situáciu ako výsostne jazzovú, kde improvizácia má svoje miesto, aj keď takto neobvyklá, a začali radostne povzbudzovať... emócie stúpali každým krokom... prišli sme k pódiu, speváčka nezutekala... spolu si zanôtovali a skončili skladbu…“ Každopádně přeřvat Lucernu bez mikrofonu, to je docela slušný výkon, mami.”
*úryvky z knihy M. Zelbovej Táňa Praha 3 Žižkov, 2025, Nakladatelství Petr Štengl
_
Tento text (bez podpory FPU) je naším darom pre vás. Ak sa vám náš obsah páči, môžete nás podporiť jednarozovo alebo pravidelne v sume, akú si sami zvolíte.
