Amerického spisovatele Jacka Kerouaca, od jehož úmrtí dnes, 21. října, uplyne padesát šest let, byl nejen vynikající prozaik, ale stejně tak dobrý, ne-li lepší básník.
Tvrdil mi to Allen Ginsberg, tvrdí to i jiní básníci, ovšem tím to také končí. Kerouac je zkrátka autorem románu Na cestě, a basta. Přitom jeho prózy jsou mimořádně poetické, jak viděním, tak stylem. Vezmeme-li si například v podstatě libovolnou pasáž z jeho nejlepšího románu Vize Codyho, a pár řádků rozlámeme do veršů, vydá to na báseň. Nevěříte? " Šílená cesta, opuštěná, vedoucí k horizontu do průlomů v prostoru, které nám ve vizi Západu slibovaly sněhy na Wasatchi, do výšin horských hřebenů na konci světa, na pobřeží modré tichomořské hvězdné noci – měsíce jako poloviční banán, a bez péra, naklánějící se na zašmodrchaném nočním nebi, trýznění úžasných útvarů v mlžném oparu, schoulený neviditelný hmyz v autě řítícím se kupředu, ozařují. – Syrový řez, štreka, kopec, hvězda, potáhnutí, slunečnice v trávě – západní kraje Arkádie s oranžovými kopci, pusté písčiny izolované země, rosná obnažení do nekonečnosti v černém prostoru, domov chřestýše a sysla..."
A tak bychom mohli pokračovat, ocitujme ale z Kerouacovy eseje Prohlášení o poesii z antologie Donalda Allena Nová americké poesie, 1945-1960: "Přidejte na konec své věty aluviální výrazy, když už je vše vyčerpáno, ale něco musí být z nějakého konkrétního iracionálního důvodu řečeno, protože rozum nikdy nemůže zvítězit, protože poezie NENÍ věda. Rytmus, jakým ‘vyřknete’ své sdělení, určuje rytmus básně, ať už se jedná o báseň v oddělených verších, nebo o nekonečnou jednoveršovou báseň zvanou próza." Zkrátka, mezi prózou a poesií Jack Kerouac příliš nerozlišoval.
V úvodu ke Kerouacově knize Book of Blues básník Robert Creeley píše: "Častou výtkou vůči Kerouacovi je, že byl v nejlepším případě samouk s "přirozeným talentem" a v nejhorším případě příkladem slepé uličky, do které samouci v umění nevyhnutelně dospívají, solipsistickým "světem" svých vlastních omezení a zmatení." A dále uvádí, že Kerouacovy básně samy o sobě "poskytují intenzivně živé svědectví o spisovateli i době".
Podívejme se tedy na Kerouacovy básnické sbírky, vyšlo jich celkem deset, ovšem za jeho života pouze jediná, Mexico City Blues (1959) – tu začal psát v roce 1955 v Mexico City, kde přebýval u Williama Burroughse, a rozdělil ji do dvě stě čtyřiceti dvou chorusů, jako dlouhou jazzovou skladbu. Což nepřekvapí, sám chtěl být "považován za jazzového básníka, foukajícího v neděli dlouhé blues za odpoledních jazzových sessions." Rok předtím napsal i sbírku San Francisco Blues, ta však vyšla až v roce 1983. Blues v jejich názvu není náhodou, vyjadřuje všudypřítomnou melancholii, tak krásně popsanou především v již zmíněných Vizích Codyho, ale i v řadě veršů, ostatně, blues je hudba plná smutku. A takhle to vypadá napsané v básni Mexická osamělost:
A já jsem nešťastný cizinec
co se plouží ulicemi Mexika –
mí kámoši mě v tom nechali, moje
milenky zmizely, moje kurvy maj zaracha
moje postel se při zemětřesení kymácela
a zvedala – a žádná svatá tráva
abych se rozjel při svitu svíce
a snil – jenom smrad z autobusů,
písečné bouře a služky, co se na mě koukají
dírou ve dveřích
kterou tajně vyvrtaly, aby pozorovaly
jak onanisti píchaj polštáře –
Jsem Chrlič
naší Panenky Marie
co sní v prostoru
sny v šedém oparu –
Tvář mám obrácenou k Napoleonově
– nemám žádnou podobu –
Notýsek s adresami plný smutečních oznámení
Jsem v prázdnu, bez ceny
a doma si mě neváží
Mám jedinýho kámoše, starýho buzíka
bez psacího stroje
a jestli je můj kámoš,
tak to mě teda potěš pánbů
Zbylo mi trochu majonézy
celá flaška oleje, o který nestojím
Venkovský balíci mi splachujou střešní okno
A pošuk v sousední koupelně
si odchrchlává
stokrát za den
máme společný strop –
Když se naleju mám žízeň
– když chodím, zlomím si nohu
– když se usměju, moje maska je fraška
– když pláču, jsem jako dítě –
– když vzpomínám, jsem lhář
– když píšu, už je to napsaný –
– když umírám, umírání skončilo –
– když žiju, tak právě začalo
– když čekám, čekání je delší
– když jdu, je po všem
– když spím, požehnání je tíha
– požehnání je tíha na mých víčcích
– když jdu do laciného kina
dostanou mě štěnice –
A drahý kina si
nemůžu dovolit
– a když nic nedělám
tak nic taky
A můžeme se podívat na další báseň, Anděli můj. Krátké šestiverší se zdá být na první pohled jasnou záležitostí, jak ale správně poznamenal jeho překladatel Petr Onufer, je v něm obsažený celý Kerouac. „Prdlajs svět v zrnku písku, tady je ikona šesti generací v jednom šestiverší! Tahle kratičká básnička by mohla být motto k jeho sebraným spisům, případně kritické monografii,“ napsal mi. A skutečně, je zde poloha jak duchovní, tak sexuální, a také poloha, eufemisticky řečeno, euforická.
Anděli můj dobře se opatruj
anděli Bůh při tobě stůj
Anděli toho mlíka všude tu stýká
anděli cos to za chlapíka
Anděli prachy máš anděli no tak smaž
Anděli přece haš
Můžeme si připomenout i další báseň, Poslední hotel.
Poslední hotel
Vidím černou zeď
Vidím jeho siluetu v okně
Mluví
Nezajímá mě
o čem mluví
Zajímá mě jen to,
že tohle je poslední hotel
Poslední hotel
Duchové v mé posteli
Kozy, co jsem podříznul
Poslední hotel
Jak naznačuje již její název, báseň Poslední hotel nebude příliš rozjuchaná. Hotelů a hotýlků spíše horší kategorie, si Kerouac na svých cestách užil dost a dost, v jednom i nějakou dobu v San Francisku bydlel, a jeho popis jakoby doplňoval reálie dnešní básně. "Starou špínou ztvrdlá záclona, která se už nedá zatahovat, ale je tvrdá jako – po všech těch letech tvrdé zaprášené věčnosti v tom zapadáku Cameo se zarudlýmam očima revmatických starců, kteří tam umírali a zírali bez naděje na mrtvou zeď naproti kterou teď sotva uvidíš zaprášenými okny... Napůl mrtví vandráci, vandráci, mrtví xkrát xkrát všichni mrtví, navždy mrtví vandráci nenechali po sobě nic a všechno je pryč... Musím odtud vypadnout nebo se udusím," napsal v novele Říjen v železniční zemi.
Kerouac se snažil jít stále kupředu, v roce 1952 v jednom dopise napsal: "To, co teď začínám objevovat, je něco mimo román, za ním, a za libovolnými omezeními příběhu... do sfér vyjeveného Obrazu... divoká forma, chápeš, divoká forma. Divoká, nespoutaná forma je ta jediná, která udrží to, co chci říct – má mysl exploduje, aby vyslovila něco o každém obrazu a každé vzpomínce... mám iracionální touhu zachytit vše, co vím..." A ke svým dvěma vzorům, Joyceovi a Proustovi dodává: "Nezajímají mě jejich metody, ale to, o co jim jde. Joyce se zajímal o jazyk a Proust o paměť. Mě zajímá oboje." Možná tak, jak napsal v básni Denní snění pro Ginsberga:
napíšu to všechno, všechny řeči
světa všude dnes ráno a nechám otevřené
závorky pro své doprovodné vnitřní myšlenky
– i pro svůj řev – všechny mozky – celý svět
křičící-vibrující-zapíšu to,
rychle, 1000 slov (na stránkách)
stlačených do jediné vteřiny času
Kerouac byl také autorem sbírky Kniha haiku, již připravil k vydání v roce 1961, sešlo však z něj a tak vyšla až po jeho smrti, v roce 1971. O haiku se dozvěděl od básníka Garyho Snydera, krásně to úpopisuje ve svém románě Dharmoví tuláci:
"‘Koukni, tamhle,’ zajásal Japhy, ‘žlutý osiky. To mi připomíná haiku... ,Mluvení o literárním světě – žlutý osiky!’" Kdybyste se toulali tímhle krajem, tak můžete pochopit ty dokonalý skvosty haiku, který napsali orientální básníci, nikdy se v horách neopíjeli, ale jen tak se procházeli, čistí jako děti, a zapisovali si to, co viděli, bez nějakých literárních fíglů nebo pěstěnosti výrazu.
„Balvany na úbočí útesu," pronesl jsem, „proč se nezřítí?"
„Možná je to haiku a možná ne, je to asi trochu moc složitý," poučoval mě Japhy. „Skutečný haiku musí bejt strašně jednoduchý, a přesto z něj museli pochopit přesně to pravý, jako je to u snad nejslavnějšího haiku, který zní: ,Vrabec poskakuje po verandě, má mokré nožky.’ Napsal to Šiki. V duchu vidíš obraz vlhkých ťápot a v těch pár slovech ještě taky vidíš všechen ten déšť, který ten den padal, a téměř cítíš navlhlý borový jehličí."
„Řekni mi ještě jedno."
„Pokusím se teď o vlastní, uvidíme: ,Jezero pod námi... černé prolákliny, které jsou studnami.’ Ne, to není haiku, sakra, s haiku se nikdy nemůžeš moc párat."
„A co kdybysme je vymýšleli děsně rychle, tak jak jdeme, prostě spontánně?"
Což se také stalo, a nyní pár ukázek z Knihy haiku.
Korálky juju na
příručce o zenu –
zebou mě kolena
*
Dnes žádný telegram
– spadalo
jen víc listí
*
Marný! Marný!
liják šlehající
do moře
*
Tak mě tu máte,
jsou dvě odpoledne –
co je za den?
*
V lékárničce mi
zimní moucha
umřela na sešlost věkem
*
Prastarý prastarý svět
– upnuté sukně
u nového auta
*
Oblaka v Iowě se
za sebou táhnou
na Věčnost
A jak jsme na tom s českými překlady? Votobia vydala v roce 1995 Rozprášené básně, v nepříliš zdařilém překladu, v roce 2019 vydalo Argo Knihu haiku, v naopak výtečném překladu Petra Onufera. A to je vše. Vlastně, v antologii Jazzová inspirace z roku 1966 připravené Lubomírem Dorůžkou a Josefem Škvoreckým najdeme jednu Kerouacovu báseň, Charlie Parker. A to už je definitivně vše. Docela málo, že, a docela ostuda...
Na Kerouacově pohřbu, kam se sjeli všichni jeho dávní přátelé, četl Allen Ginsberg úryvek z 211. chorusu z Kerouacovy sbírky Mexico City Blues:
Já chudák! kdybych se tak osvobodil
od toho zotročujícího koloběhu těla
a byl v bezpečí v nebi, mrtev
(pokud není uvedeno, překlady básní Josef Rauvolf)
*Kerouacove básne si môžete vypočuť aj v jeho presne rytmizovanom a frázovanom prednese na niekoľkých albumoch