Východoněmecký básník, esejista a prozaik Jürgen Fuchs, od jehož předčasné smrti uběhlo pětadvacet let je slovenským čtenářům nejspíš zcela neznámý, v ještě samizdatové Revolver Revue sice vyšly překlady jeho veršů, poté ještě dvakrát po listopadu, proběhl večer v Havlově knihovně, pořady o jeho poesii vysílala Vltava, tím to ovšem končí. A nebýt Mikoláše Chadimy, který se jejich zhudebňování již před rokem 1989 soustavně věnoval, a nahrál je na album Tagesnotizen (2002), nebyl by Fuchs, velice osobitý básník v Čechách, ale ani Slovensku, slyšet vůbec. Což by byla, přiznávám, velká škoda.
NE
Já se nevzdám
Ale
při snídani, když hraje rádio
A nějaký hlas oznamuje
kdo byl odsouzen
a všedním tónem
uvádí na kolik let
A nebe je modré
Úplně modré
V čem tedy spočívá ona jedinečnost, ona přitažlivost, a hlavně, a to především, potřebnost Fuchsových veršů?
Zaprvé, básník si zde skutečně za každé slovo ručil, a to doslova – protože jak ještě uvidíme, za své básně a za své aktivity, které přitom můžeme dát poesii na roveň, zaplatil hodně, a vlastně, cenu nejvyšší. Což samozřejmě čtenář či posluchač vědět nemusí, považuji však za nutné to říct nahlas.
Zadruhé, jeho poesie byla velice srozumitelná, Fuchs si neliboval v žádných kudrlinkách a okrasách, obrazech pro obrazy – psal velice stručně, téměř v holých větách, dalo by se říct. O to víc však výstižně, každičké slovo mělo v jeho básni své nezastupitelné místo, ovšem nic nepřebývalo. Zkrátka, pro jeho verše je naprosto charakteristická naprostá absence poetisování. A také nějakého přikrašlování. Fuchs tak pokračoval v tradici například též východoněmeckého básníka Reinera Kunzeho (1933), kterého lze ostatně označit za mentora mladého básníka, a který měl mimochodem i podobný osud. Fuchsovy básně tak působily možná jako nebásně, tak střízlivé byly, leckdy obsahovaly přepisy dialogů, ovšem bez nějakého zjevného autorského komentáře.
Zatřetí, právě tato schopnost ponechat vyznění či domyšlení na čtenáři je pro Fuchse typická, a sympatická – nevnucuje nám tak svůj názor či pohled, jen předestírá fakta, a rozhodování je na každém z nás.
Začtvrté, všechny jeho verše, a to platí i pro eseje a prózu, byly výrazně angažované, ovšem ne tak, jak by si možná někteří ze starších mohli představovat. Nebyla to žádná agitka, nebyly to slogany ani prázdná hesla, ale prostá občanská angažovanost, jasně vyjádřený pevný postoj. Jaký? Inu, řeknu-li humanistický, opět to bude zavánět klišé, řeknu-li, že ve svých textech i ve svém životě usiloval o obranu lidských práv, opět to zavání provařenými termíny, a dovedu si bez mučení představit, že i dnes to některým, a dovedu si představit, jakou barvu má jejich stranická legitimace, dost nevoní. To už je ale jejich problém...
Fuchsovy verše byly zkrátka lidské, ať si každý myslí co chce – a byly takové, i když vyslovovaly pravdy ne zrovna příliš příjemné. O to víc však potřebné je vyslovit, slyšet. Přiznávám, že se v tuto chvíli musím pousmát, jak je to vlastně všechno jasné, logické – a přece jak tehdy, což lze vzhledem k ostražitosti východoněmecké Stasi, ale i později, již v západoberlínském exilu, i po pádu zdi, narážel. Staré ponaučení se tak opakovaně potvrzovalo – pravdu nechce slyšet nikdo, nikdy. Protože, pravda bolí... Ovšem nikdo s ní nic nezmůže, nikdo ji neumlčí, a je jedno, je-li to estébácký biřic, bolševický ideolog či nějaký rychlokvašený konservativec, národovec či populista.
Přesně, jak to ve své eseji o Fuchsovi výstižně konstatovala držitelka Nobelovy ceny, spisovatelka Herta Müller: „Fuchsova literatura je emoční detailní snímek jednotlivého života v socialismu, dokumentaristická poesie. Jeho texty nepoučují, ale rozšiřují oči. A klidně se dá říci, že svou autenticitou vychovávají. Kdo pohlédne do nitra moci i bezmoci, musí je číst.“
Vojna není kojná
Abych se ale vrátil k Jürgenu Fuchsovi a jeho poesii. Narodil se v roce 1950 v malém textilním městě Reichenbach, ležícím na území bývalé Německé demokratické republiky, kousek od našich hranic. To ještě z člověka básníka nedělá, nicméně realita života v „lidově-demokratickém“ státě se v jeho případě stala určující. Psát začal již na střední škole, přitom již jeho rané pokusy charakterisovaly již zmíněné znaky.
OBOR KRASOPIS
Ale to je přeci jasné:
Podle šablony a
Krásným písmem
Tak neodtančí žádné písmeno
Z řádky
Nepokládej žádné slovo nakřivo
Všichni dodržujte okraj
Pouze pravda vždy vypadne
Jako těžko vychovatelná
Není tedy divu, že záhy upoutal pozornost skutečně bdělé a velice efektivní Stasi, proti níž, odvážím se tvrdit, byla naše StB partou holubářů.
Je jasné, že mladý autor s takovým viděním se musel dříve nebo později dostat do konfliktu se státní mocí. Nedostal se proto hned na vysokou, ale musel si udělat praxi u dráhy, a v říjnu 1969 narukoval na osmnáct měsíců základní vojenské služby. Z období plného tupého ponižování, drilu, frází a potlačování individuality nakonec vytěžil nejen řadu básní, ale i svůj první román Zástřih (Fassonschnitt, 1984). Otupující dril, potlačování individuality, všudypřítomná omezenost, na straně druhé pak fráze o světovém míru a vyzbrojování lidové armády. A ponižování: „Každý měl být ostříhán, a co vy? Nevěděl jsem. Nevěděl? Tak to brzy poznáte na zbytek života,“ říká Fuchsovi hned úvodem major lidové armády. Mimochodem, později Fuchs mluvil o tom, že cílem strany a vlády bylo proměnit celou NDR, a to již od mateřské školky, na jedna velká kasárna, s kasárenskou mentalitou, pravidly, skrytým militarismem. Možná ještě dvě básně z "vojenské" sbírky Papundekloví kámoši (Pappkameraden, 1981):
"osvětimáky, říkali jsme, osvětimáky, a mysleli tím polovysoké kožené boty, staré, rozšlápnuté kožené boty s novou podrážkou, které stály podle pořádku ve
skříni v dolním fochu, vlevo vzadu, vedle černých polobotek na vycházky a dovolenku, za holínkami, koženými i filcovými. Péče o holínky a o tělo je to samé, říkal roťák, s puchýři a krvavými půlkami se nedá
vyhrát žádná válka, říkal."
"Soudruhu podplukovníku, dovolte mi předstoupit. Co je? Soudruhu podplukovníku, chtěl bych si zajít do kantýny pro koláč. A co? Pro dva kousky koláče. to je všecko? Ano, chtěl jsem se jen odhlásit, protože se musíme odhlašovat. Ano. Nerozumím. do deseti minut jste zpátky. Podle rozkazu, soudruhu podplukovníku, do deseti minut jsem zpátky."
Po vojně se mu konečně podařilo dostat se na universitu v Jeně, kde začal v roce 1971 studovat sociální psychologii. Studium mu nečinilo zvláštní potíže, byť měl, jak vzpomíná, zvláštní kolegy: „Při studiu jsme měli zajímavé spolužáky – důstojníky Státní bezpečnosti, kteří se učili psychologii, psychoterapii a diagnostiku, aby je mohli později využít při výsleších a ‘operativních nasazeních’.“ Již tehdy se tedy dostal do přímého, byť ještě neohrožujícího kontaktu se všemocnou a všudypřítomnou Stasi, Státní bezpečností. Zároveň si musel odkroutit druhou část vojenské služby, i z té vytěžil román. Ovšem zatímco v Zástřihu je ještě dezorientovaný, v knize Konec jedné zbabělosti (Das Ende einer Feigheit, 1988) má již jasno: „Myslet si můžeš, co chceš, ale vyslovovat to, zapisovat, šířit podobně věci, to už je příliš,“ a také, „Každý, kdo takto píše o Národní lidové armádě, musí počítat s vojenským prokurátorem...“ Jinak ale nemohl: „Vyjevovat pravdu. Sdělovat, co se skutečně děje,“ napsal. Jistě se držel i maximy Viktora Klemperera: „Pozoruj, studuj, vštěpuj si do paměti, co se děje.“
Jakožto mladý nadějný básník, nemluvě o jeho upřímné politické angažovanosti – ve snaze změnit poměry vstoupil do SED – zpočátku mohl veřejně číst své verše. Ovšem, byly to básně, které zpříma, bez nějakých oklik či metafor, kritizovaly poměry v Německé demokratické republice, vedoucí postavení komunistické strany, jež je nahony vzdálena tomu být hlasem dělnické třídy, praktiky tajné policie. Fuchs reflektoval vše, co viděl kolem sebe. Byl básníkem a tak se z těchto postřehů nestala pouhá agitka. Psaní pro něj bylo dílem zachycování a spolupodílení se, vzpomínání a zasazování do kontextu.“
Nevyhnutelně proto přicházely zákazy vystoupení, poté pohovory, jak stranické, tak s vedením university. Vše později popsal v roce 1975 knize Protokoly paměti (Gedächtnisprotokolle, vyšlo 1977) – výtky stranických i akademických funkcionářů, "dobře míněné" rady spolužáků, vlastní myšlenky, dialogy. „Fuchs se nachází na posici kritika socialismu, reálně existujícího, a tím napomáhá ideologické diversi protivníka, hraje mu do ruky,“ vytýkali mu. A také, že prosazuje „svobodu kritiky“ a „kritické angažovanosti“ a tím že se „dostává na posice provolání 2000 slov v ČSSR roku 1968.“
Jak to vše asi vypadalo, je snadné si představit:„A ty sedíš před těmi lidmi, buřtík, nic, co bude bráno tak vážně a pak zase ne. Říkají: To není dobré, psát něco takového a dávat to z ruky: My máme delší ruce. Není dobré, neprojevovat pochopení: jinak vás odstavíme. Není dobré, označovat některé věci jmény: my známe vaše jméno.“
Byl tedy nakonec kvůli své angažovanosti v disentu ze studií těsně před obhajobou již přijaté diplomové práce v roce 1975 vyloučen a přesídlil do Berlína, kde bydlel se ženou a malou dcerou u disidenta, profesora Roberta Havemanna. V té době se o něj začala již intensivněji zajímat Stasi a posléze si na něj založila spis, nasadila udavače.
Stasi se přitom o něj zajímala v podstatě již od roku 1968, intensivně pak od počátku roku 1975, kdy se 27. ledna ve Fuchsově svazku píše: „za koordinace služeben v Jeně a Geře budou prováděna všechna opatření...“, jež jsou čtyři dny později konkretisována: „koncentrované zpracovávání a bezodkladné likvidování / zatlačování / rozklad / zpochybňování všech negativních vlivů zpracovávané osoby.“
Jeden „termín“ stojí za zmínku, a ve své sérii článků pro magazín Der Spiegel Krajiny lží z roku 1991 se mu věnuje i Fuchs. Rozklad, německy das Zersetzung. Slovník u něj uvádí tyto významy: rozklad, rozpad, rozložení, úpadek, rozvrat, všechny se přitom na aktivity Stasi hodí. Zersetzung, řekněte si to nahlas! Fuchs se nad těmito významy nejen hrozí, cituje i z velice obsáhlého interního materiálu Stasi Slovník politickooperativní práce: „Rozklad, operativní metoda Ministerstva pro státní bezpečnost k účinnému potírání subverzivních činností... cílem je roztříštění, ochromení, desorientování a isolování nepřátelsko-negativních sil. Hlavní silou provádění rozkladu jsou neoficiální spolupracovníci... Má se provádět sjednoceně a neochvějně. Politická brisance klade vysoké požadavky stran zachování konspirace.“ Neoficiálních spolupracovníků, tedy agentů, bylo již tehdy, v lednu 1975 na Fuchse nasazeno hned pět.
Pokud jde o konspiraci, hezky o ní píše již zmíněný Reiner Kunze ve své próze Báječná léta (Die Wunderbare Jahre), vydané v roce 1976 v západním Německu, jež je vlastně souborem krátkých autentických příběhů mladých lidí v NDR. Jeden z textů se jmenuje Návštěva a jeho hrdinou je Jürgen Fuchs, v povídce pouze Jürgen, kterého osloví sympatická dívka, plná zájmu o poesii a jeho přátele básníky, postupně se ovšem ukazuje, že si vymýšlí, až je nakonec jasné, že je agentkou a Jürgen ji žádá, aby za ním již nikdy nechodila...
Zároveň se radikalisoval, zvláště po seznámení s písničkářem Wolfem Biermannem, který měl zákaz vystupování a jehož nahrávky kolovaly po celé zemi, a s profesorem Robertem Havemannem, předválečným antifašistou, který byl též v nemilosti a v hledáčku Stasi. A smyčka se zatím, jak se říká, stahovala...
A tak byl 19. listopadu 1976 zatčen. Sám k tomu řekl: „Věděl jsem, co dělám a co píšu a zveřejňuji. Byl jsem zkrátka v oposici a připraven na konfrontaci. Vybral jsem si své povolání, a ne náhodou, a bylo mi jasné, že nepříjemnosti k tomu patří. Takže nebyla náhoda, že jsem nakonec skončil v kriminále.“
Deset let za katrem
Takto onu událost popsal v úvodu své knihy Protokoly o výsleších (Vernehmungsprotokolle, 1978):
"Ukažte občanský průkaz. Vystupte. Zavřete dveře auta. Následujte nás k tomu vozu. Nastupte si. Dveře auta byly zavřeny a zevnitř zajištěny. Kdo jste? Ministerstvo státní bezpečnosti. Je proti vám učiněno oznámení. Zavezeme vás na naši služebnu. Tam se dozvíte další. Jaké oznámení, kdo ho podal? Všechno další se dozvíte na naší služebně. Proč si ponecháváte můj průkaz? U nás je to tak zvykem, říká, to je právo hostitele.
Když jsem ukazoval občanku, říkal jsem si: Snad mysleli někoho jiného. Možná mysleli někoho z těch, kteří také seděli v autě, někoho z mých přátel. Někoho jiného, ne mě. Ale oni mysleli mě. A nikoho jiného.
Mlčení / Prázdno / tyhle obličeje a jejich smích / neřvou / nebijou / proč neřveš / proč nemlátíš kolem sebe / co má smysl a co ne / a v čem je smysl / a kde je záměr / a kam a proč.
Odkud se bere tenhle šok? Znamená to setkat se s něčím, s čím se dalo počítat. Ale s čím jsem tedy počítal? Mluvil jsem o „možnosti zatčení“. Ale to byla jen slova. Tehdy jsem vůbec nevěděl, co to znamená být zatčen. Užíval jsem jen slova, jejichž význam, jejichž obsah zažitý zkušeností jsem neznal. Nevěděl jsem, o čem mluvím.
Ale / žalostně a zmateně to narůstá / ale: já jsem přeci nevinný / takže všechno bude zase brzy v pořádku / a vyjasní se to / a ukáže se to / jako jen zpolovice tak špatné / jako zastrašování / jako střelba před příď / stromy / křižovatky / zápach sedadel / hluk auta, které kvůli dopravním předpisům nejede / v uzavřených osadách rychleji.
Kam mě to vezete? Už to brzy poznáte."
Fuchs, vystudovaný psycholog, se ve vazbě rozhodl, že aby nepodlehl brutálním tlakům, vydírání, manipulacím, bude vše nahlížet z odstupu, jako klinický experiment. Dělal si do staniolu od čokolády poznámky a vše ukládal do paměti.
TEĎ JSEM VENKU, TEĎ
Můžu vyprávět
Jaké to bylo
Ale to se
Nedá vyprávět
Pokud ano
Musel bych říct
Co zamlčuji
Například
Jak jsem seděl 17. 12. 1976 ve své cele
Zády ke dveřím a
Plakal
Protože jsem dopoledne odmítl nabídku
Ke spolupráci
A ty víš
Co to znamená, s nimi spolupracovat
Hrozilo mu minimálně deset let kriminálu, nakonec pod nátlakem – měl malou dceru – podepsal po téměř roční vazbě vystěhování do západního Berlína. A takto je popsal v Protokolech o výsleších:
"26. 8. Jsem vyveden z cely a vyzván, abych si sedl do osobního vozu, ve kterém již sedí Pannach a Kunert. Na cestě k vozu mi nějaký muž v civilu předává list papíru, na kterém se kromě jiného dá číst: "vyvázání ze státního občanství NDR nabývá podle § 15 odstavec 3 zákona o státním občanství účinné platnosti s doručením této listiny." Před domem advokáta Vogela měníme auto a vezou nás přes kontrolní stanoviště na ulici Invalidů do západního Berlína. Pohraničníci stojí v pozoru, pravici u obruby čepice."
Ovšem ani na Západě nepolevoval ve své disidentské činnosti, navazoval kontakty s chartisty, Solidarnośćí, sovětskými disidenty, publikoval o situaci v NDR. Stasi jej tedy i nadále měla na mušce, snažila se jej zabít, ohrožovala i jeho děti. A tchýni, která zůstala v NDR, našli po jednom výslechu na tajné policii oběšenou...
I mlčení je křik
V každém případě ale na Západě prožil dostatek času, aby si nejen uvědomil výhody demokratické společnosti, ale také aby zaznamenal její stinné stránky, politikaření, zaslepenost některých a oportunismus či cynismus druhých. A hlavně, aby tato svá pozorování, z obou německých států, z obou stran berlínské zdi, vložil do své tvorby.
Sám se totiž s podobnými situacemi setkával po svém vyhoštění do západního Berlína, kdy mu tamější intelektuálové či radikálně levicoví agitátoři nevěřili, kdy zpochybňovali jeho skepsi – tak zlé to přeci být nemohlo, tak zlé to přeci v prvním německém státě dělníků a rolníků být nemůže, ba dokonce, ani nesmí! Byla to stejná argumentace, a stejně motivovaná, jako když západní levicoví intelektuálové v třicátých letech zpochybňovali Stalinova zvěrstva – buť proto, že jim prostě nevěřili, anebo jim sice věřili, byli však přesvědčeni, že krutá pravda o bolševismu by hrála do karet jejich politickým oponentům. A tak mlčeli. Přesněji řečeno, drželi hubu, zatímco v SSSR umíraly a trpěly milióny nevinných.
Fuchs sám, přestože přesvědčený socialista, člověk čistý, rozhodně ne však naivní, přitom nastavoval zrcadlo oběma stranám, přesně podle u nás politiky zprofanovaného hesla padni komu padni. Klidně střílel do vlastních řad, byl-li přesvědčen o správnosti své kritiky. A klidně střílel i do sebe, lze-li to tak říct.
TOMU NEVĚŘÍM, řekl
mladý blonďatý student s řetízkem kolem krku
a poznámkovým blokem, tomu nevěřím, když jsem
četl na universitě v Brémách své verše a
vyprávěl také o otci, jak přišel
v půl páté z práce a padnul do křesla.
Jak potom vypil láhev piva a
rozčiloval se nad hlasitou hudbou z rádia.
Nemohl už vystát žádné řeči o své
vedoucí úloze v podniku, o které vůbec nic nevěděl,
protože celý den makal a večer mu šlo všechno
na nervy: hádka s mojí matkou,
zahrada, na které rostl plevel, i
moje dlouhé vlasy. Pak se najedl a často při
televizi usnul, ať vysílali západní nebo
východní. Tomu nevěřím, řekl a díval se na své
poznámky, tak pasivně a beznadějně se přeci
žádný příslušník dělnické třídy v
socialistické zemi nechová. To je falešné
a zkreslené podání, řekl, i když se zřejmě
jedná o tvého otce, což nepopírám.
V roce 1991 nastoupil do Gauckova úřadu, obdoby našeho ÚSTRu či slovenského Ústavu pamäti národa, kde zůstal až do roku 1997, kdy na protest úproti zaměstnávání bývalých spolupracovníků Stasi odešel. Z pobytu v Gauckově úřadu vytěžil knihu Magdalena (1998), podle ulice, v níž sídlila Stasi, kde byl vyslýchán. S bezprecedentní sebeupřímností, hraničící snad až s masochismem, při tomto autoexorcismu nešetří nikoho, především pak ne sebe.
Všechny, i fízly, uvádí, podobně jako Vaculík ve svém Českém snáři, plnými jmény. Za jiných okolností by to možná byla zábavná četba „kdo byl kdo“ ve stylu Škvoreckého Miráklu, zde však jde o život. A to doslova. Fuchs autor se na téměř pětistech stránkách probírá hnojem lidské malosti, vzpomíná, vede vnitřní dialogy, zaznamenává všechny své pochyby a prohry.
Kniha se čte velice těžce, a to nejen pro svůj jazyk, Fuchs často cituje dokumenty Stasi, jejichž toporná policejně zaumná řeč ještě více odhaluje zrůdnost režimu – takhle normální lidé psát a mluvit nemohli. O tom, jak mu asi bylo při psaní tohoto díla raději nepřemýšlet – mluvil však o tom, že něco takového udělat musí, jinak že by ho „to“ sežralo zaživa.
V roce 1997 se u něj projevila vzácná forma leukemie, jíž v roce 1999 podlehl. Existuje přitom řada nepřímých důkazů, že byla vyvolána silným ozařováním, jemuž byl vystavován během vazby, ostatně, nebyl jediný. A našly se důkazy, že v roce 1988 Stasi uvažovala o umístění radioaktivního zářiče v jeho západoberlínském bytě.
Nemlčím
Sedím před prázdnými listy
To není žádné mlčení
Sedím před prázdnými listy
Už nekřičím
