Spisovatel Bohumil Hrabal, od jehož narození uplyne 28. března sto deset let, se zařadil mezi několik českých autorů známých po celém světě, jeho dílo vyšlo kompletně i v různých výborech, bylo zfilmováno, vycházejí o něm studie, převážně literárněvědné. Rozhodně zajímavým je Hrabalův opomíjený vztah k beat generation.
Hrabal díla beatniků četl a znal, s velkým uznáním a zároveň souzněním o nich mluvil v rozhovorech. A podíváme-li se na jeho vlastní texty bedlivěji, najdeme řadu vzájemných paralel a styčných bodů. Nejdříve tedy ony pochvalné zmínky – v knižním rozhovoru Kličky na kapesníku Hrabal na otázku o vlivu autorů beat generation na jeho vlastní tvorbu odpovídá kladně a pokračuje: "Já bych řekl, já si myslím, že dokonce více, než by si kdo myslel. Takový Kerouac anebo Ginsberg určitě oplodnili tu naši generaci těch mých let. Jsem fascinován Kerouacem a Ginsbergem, i tím Ferlinghettim, vůbec všema těma, kteří navázali, prostě ti dharmoví vandráci, kteří vycítili velice dobře, a my jsme se o tom bavili, že spisovatel má být pokud možno nejdéle chudý, nejdéle prostý a nejdéle má býti na dně, aby mohl hleděti vzhůru. A má být vzdělaný, a má mít, a to je apriorní, zálibu ve východních moudrostech. My jsme mluvili o zenbuddhismu, mluvili jsme o Upanišádách, mluvili jsme o Lao-c´ovi, a to všechno ti kluci, o kterých mluvím, ta skupina těch beatniků, ti dharmoví tuláci věděli. Najednou tady byla skupina, která to, co říkala, i žila. Skupina vandráků, těch hipsterských andělů, jak si také i říkali. Na dálku jsem s nimi ve skupině byl. To, co jsem přečetl, tomu jsem věřil, že to bylo i žito."
A na jiném místě chválí jejich texty: "Všechno, co bylo ve Světové literatuře otištěno nebo co vyšlo knižně, Kerouac V železniční zemi i to On the road, Na cestě, to všechno považuji za literaturu psanou mladým člověkem. A dá se říct, že třeba ten Hlídač ohňů, jedna povídka Kerouacova, je nedostižně krásná, jedna z nejkrásnějších povídek na světě, že se člověku tají dech. Ginsberg byl tady v Praze. Já jsem s ním mluvil na Hanzlberku... [druhý den po Majálesu]... tam každý, kdo přišel a kdo tedy trochu něco znamenal, tomu dívky ustřihly chloupky u přirození, a krásně je dali do knihy a převázali takovou něžnou barevnou nití, a on se tam podepsal. Takže jsou tam chloupky pana Ginsberga..."
Zapomněl dodat, že tam jsou nejspíš i jeho chloupky. Hrabal s Ginsbergem tedy pili pivo a moc dobře si prý popovídali, ovšem co si skutečně sdělovali těžko soudit, Hrabal totiž mluvil česky, možná německy, Ginsberg pak anglicky... Ostatně, jak říká Hrabal: "On se ukláněl a tlumočníka neměl. My jsme nepotřebovali se dorozumět. Psi se taky nepotřebujou dohovořit. On se klaněl mně, já se klaněl jemu, on se klaněl všem, pilo se."
Pokud jde o Hrabalem zmiňovanou duchovní spřízněnost, dejme mu ještě jednou slovo: "Tam, jak jsem bydlel v Libni, v těch letech padesátých, tam se také tak žilo, jako beatnici. Tam byl Vladimír Boudník, Egon Bondy, tam chodil Medek, Zbyněk Sekal, tam byli suprasexdadaisti, Jelínek. Žilo se taky takovým životem. Na kapesníčku jsme uměli zvrátit hru jinačím směrem... Takže to, co bylo v Americe, v Praze už bylo podle mě dřív."
A nastává chvíle na malou historizující odbočku. Egon Bondy v přednášce Kořeny českého literárního undergroundu v letech 1949-1953, přednesené na jaře 1990 v New Yorku na konferenci o české literatuře prohlásil: "Autoři edice Půlnoc žili na pozadí nezměrně krutějším a nebezpečnějším, než byl život, který známe ze životopisů i z díla beat generation. Neustále ve stínu války, ale i ve stínu pracovních táborů a masové politické persekuce, jsme žili způsobem, jehož styčné body s beatniky byl be-bop (nejpřísněji ovšem zakázaný a trestaný), hard-sex (s výjimkou homosexuality), vagabondage, krádež, žebrota a antispolečenská aktivita všeho druhu, jen místo aut – která tu prostě nebyla – jsme kradli, vůbec co se dalo. Potulovali jsme se bez přístřeší jako tuláci, ba přímo v tehdejší politické situaci jako doslovní psanci [...] Místo drog jsme měli ovšem jen ovocný vermut, ale místo projíždění se Státy jsme chodili přes státní hranice pod palbou tam i zpět kvůli pašování [...] a místo zen-buddhismu jsme měli paramystického (ale ne křesťanského) filosofa Ladislava Klímu [...] a Trockého. Z tohoto životního stylu vyplýval ovšem i odpovídající životní pocit, který našel vyjádření v umělecké rovině."
Ano, Hrabal i Bondy měli pravdu, ovšem u druhého jmenovaného musíme být obezřetní, rád si vymýšlel, dramatizoval, a ač to nevypadá, mluví zde víceméně pouze o sobě. Zároveň i pravdu neměl, protože nelze poměřovat tak rozdílné podmínky, tlaky, v nichž ti i oni žili. A budeme-li jízliví, beatnici rozhodně nespolupracovali s tajnou policií, jako on s StB. Ostatně, vzpomíná-li Norman Mailer na 50. léta s údivem, jak je mohl vůbec přežít, aniž by se nezbláznil (a připomeneme-li si Ginsbergovo Kvílení), olamuje to Bondyho chvástání docela na hranu.
Rozhodně měli autoři kolem edice Půlnoc s beatniky (a pomiňme teď politické okolnosti) společný nezájem nakladatelů – jejich tvorba zůstávala, s výjimkou Bohumila Hrabala, vydávaného již v první polovině 60. let, prakticky neznámá. Psali tedy, podobně jako v počátcích beatnici, do šuplíku. Ostatně, jak píše filosof Miroslav Petříček "byla to díla, která často velmi konkrétně, drasticky, veristicky a realisticky zachycovala dobu svého vzniku, stalinské pandémonium počátku let padesátých v ČSR: ergo nemohla tedy být realizována jinak než v ilegalitě, v podobě, jíž se o pár desetiletí později začalo říkat podle sovětského vzoru samizdat." Stačí si vzpomenout na proces s Kvílením (a později i Nahým obědem), analogičnost Půlnoci s beatniky je tedy nabíledni, zvláště když "ne vždy je ovšem tento základní význam tvorby tak viditelný, jak je tomu tehdy, když doba propadne barbarství."
Jak to tedy bylo?
Podívejme se nyní konkrétně na vztah Hrabal/beatnici. Jedním z jeho klíčových pojmů bylo pábení a pábitelé. V knize Pábitelé (1964) v textu O pábitelích čteme: "Jsou lidé, kteří chodí v příkopech zlatých středních cest, jsou lidé, kteří si pořád osvěžují rozpálené hlavy v tříšti vln, jež stále přešplíchávají. Jsou lidé, jejichž kadeř je sežehnutá jiskrou předstihu zapalování, jsou lidé, kteří pořád spěchají za velkou šancí uloženou na obzoru. Jsou to pábitelé. Tak pábitel je člověk, proti kterému se neustále vzdouvá oceán dotěrných myšlenek. Jeho monolog teče pořád, tu jak ponorná říčka v dutině mysli, tu zase se řine ústy ven. [...] Pábitel je naplněn obdivem k viditelnému světu, takže ten oceán krásných vidin mu nedává spát."
A dále konkrétněji: "Pábitele a jejich život oslavil Allen Ginsberg, básník Ignu, kde Zábrana klidně místo ignu mohl přeložit pábitel. V jednom verši Ginsberg říká: Ignu toho ví tolik co anděl, ignu je de facto anděl v komické podobě. A o pár veršů dál: Ignu žije ne jednou a věčně a ví to. A ještě dál: Všichni ignuové se poznají: stačí pár slov a otipují se v tu ránu jak staří přátelé na celý život, romanticky mrkají a hihňají se cestou přes kontinenty... A ke konci: Kdo vás uvádí v úžas, je ignu, a dejte mi vědět." Zmíněný Jan Zábrana ve svých denících vzpomíná: "Ten večer [...] kdy jsem mu četl čerstvý překlad Ginsbergova Ignu, on vyskakoval, vyskakoval."
Aspoň krátkou ukázku z básně Ignu: "Rimbaud rozený ignu v těch svých klukovských kalhotách / Ignu může být praštěný ačkoli podmínkou to zas není / hodný ignu rozdmýchává archanděly pro zvláštní rajc [...] Chce umřít vzdát to zešílet prolámat se do Věčnosti / žít dál a učit nějakého letitého světce nebo se proměnit v klaunovskou figurku."
A k Hrabalovým pábitelům můžeme ještě ocitovat z Kerouacova románu Na cestě: "...teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život – courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti, kteří chtějí mít všechno – a hned!, kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou ‘Jůůů!’. Jak jen to říkali těmhle mladým lidem v Goethově Německu?"
Duchovní spříznění
V souvislosti s Hrabalem, ale i beatniky nebývá příliš zohledňován duchovní rozměr jejich tvorby a uvažování, pro ně tak důležitý. Duchovní inspiraci je věnována právě vydaná kniha Pavla Hoška Evangelium podle Hrabala. "Není divu," píše Hošek, "že Hrabal Whitmana miloval. I duchovní dimensi literární tvorby amerických beatniků, Jacka Kerouaca a Allena Ginsberga, spojoval právě s whitmanovskou inspirací: ‘Amerika beatniků pokračuje v duchu Whitmana, směřuje k realistické mystice... Mystické metodě.’ V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že Hrabal řekl o beatnicích to samé, co napsal o milovaných chasidech: ‘Jsou to muži, kteří dovedli být na dně a hledět vzhůru, k Bohu.’"
Připomíná také, že Hrabal "stále citoval duchovní literaturu, od Bible až po Lao-c´ovu kanonickou knihu o tau a ctnosti," píše o Hrabalově hlubokém vztahu ke spisu Tao Te ťing. Nosil ji stále u sebe, "ohmatanou, umaštěnou, pomačkanou a potrhanou. Dokonce i do kladenských hutí si ji nosil. Pod propocenou košilí." Připomeňme celoživotní studia buddhismu jak u Garyho Snydera, tak Ginsberga, Kerouaca, ale i dalších.
Hrabal často přímo nábožně píše o realitě, o všem, co jej obklopuje, včetně těch nejprofánnějších věcí, a my si můžeme připomenout závěr Kvílení, kdy Ginsberg uvádí, co vše je svaté. Samozřejmě, cítíme zde vliv Wiliama Blakea, ponechme to však stranou.
Hošek zmiňuje Hrabalovu úvahu o "tajemné Kristově větě o násilnících, kteří vcházejí do Božího království. Hrabal ji chápal tak, že i lidé, kteří nemají vlohy ke spořádanému životu, lidé všelijak narušení, neukáznění a podivní, nebo také mimořádně nadaní a zároveň křehcí umělci, bohémové, prokletí básníci, rebelové a buřiči, se silou své opravdovosti ‘vbourávají’ do Božího království a jsou do něj přijati, přestože nesplňovali kritéria křesťanské morálky a řádného způsobu života podle Desatera."
A beatnici? Ginsberg celý život projevoval mimořádný soucit a pochopení, například s bezdomovci, viz báseň Nové strofy pro Blahé milosrdenství: "Snil jsem že přebýval jsem v bezdomoví / Zcela sám a ztracen / Lidé hleděli skrz mě jak byl bych vzduch / A míjeli s očima jež z kamenů," anebo všichni ti, o nich píše ve svém Kvílení: "Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy, hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci, [...] kteří prochodili celou noc v botách plných krve po zasněžených docích a čekali u East River, až se otevře místnost plná horké páry a opia." Podobně Kerouac opěvoval prosté lidi.
A Hrabal? V adventní promluvě na evangelické faře v Libici nad Cidlinou řekl 16. 12. 1984: "Žil jsem jako nižší kristus, vycházel jsem vždycky na všecko z těch druhejch, co potřebujou ti druzí... Velice dobře jsem pochopil, že Kristus potom jako mladý muž radši seděl napůl s ženskejma pochybné pověsti, s jurodivýma... No tak žiju podnes."
Ginsberg mi na otázku o roli básníka v roce 1993 řekl: "Role básníka, stejně jako role doktora nebo kohokoliv jiného, je co možná nejvíce uvolnit ulevit od toho masového utrpení, od té obrovské bolesti a utrpení, své a každého jiného. Takovým způsobem, který ale nebude působit ještě víc utrpení a bolesti, aby přidával k té bolesti ještě další."
Jak je to napsané?
Dalším znakem, typickým pro Hrabala bylo vědomé vyhýbání se Umění s velkým U, elitářství, a také, jak napsal Martin Machovec, "deestetisování básnického jazyka, jeho drastické očištění." Podobná východiska lze nalézt i u autorů beat generation, viz Ginsbergovy komentáře k jeho básním nebo Kerouacovo Krédo a technika moderního prozaika (například "Psát, co je libo, bez omezení až ze dna mysli," nebo "Zbavit se literárních, gramatických a syntaktických zábran."), jež by Hrabal jistě rád podepsal.
V dlouhých epických básních jako Krásná Poldi nebo Bambino di Praga (obě z roku 1950) najdeme syrovost, rozjitřenost, outsiderství: „... cesta do ráje je tady otevřena celý den, / jen tyto šílenosti vyvažují mechanismus / našich pravidelných životů," nebo "... Kristus v bílých tenisových střevících / bude seděti s hlavou zvrácenou, / taky bude souzen za aforismy o vzpouře, / když ještě cestoval kolem jezera, / teď vidím, že i jemu vybuchoval granát, / když kráčel mezi lidmi bez košíku, / a že dovedl jíti za svým až na pokraj pece, /dnes vidím, že to byl on, / který si nabarvil vlasy na zeleno a šel do opery, / že to byl on, který šel na procházku bulvárem / a vedl si langustu na provázku, /... že to byl on, kdo tančil v divadle nahý, / toliko s kornoutem na hlavě, / že to byl všude on, / kdekoliv byl skandál / a kdekoliv se stříhalo na prapory svobody." Uvádíme tento úryvek i pro ony tenisky, přesně v těch totiž chodil rozčvachtanou jarní Prahou v roce 1965 Allen Ginsberg.
A dlouhá báseň Krásná Poldi čerpající z Hrabalovy drsně poetické a syrové zkušenosti v hutích předjímá o pár let enumerativní formu prvních dvou částí Kvílení, její nacházení krásy ve zcela všední „ošklivé“ realitě je blízké například Ginsbergově básni Za realitou (1954) nebo Slunečnicová sútra (1955). Hrabalovi bylo při psaní básně šestatřicet, Ginsbergovi devětadvacet.
Nejdříve tedy Krásná Poldi: "Ale krásná Poldi / je též jezírko z dehtu a haldy a baráky, / olámané větve třešní. / Kůň stoupá tiše vypáleným klášterem, / dveře se otvírají, zavírají, [...] domy jak za časů válek / a černých neštovic zrcadlí starce / s rozšněrovanými skráněmi, / [...] ostnatý drát je dělí [...] Pouze zápach moče bortí podlahy a střechy / a nikde kytičky / o kterou by se opřel zvrácený svět."
Ginsbergova báseň Za realitou: "Žlutá, žlutá květina a / květina průmyslu, / tuhá ostnatá ohyzdná květina, / přesto však květina, / ve tvaru nádherné žluté."
A Slunečnicová sútra: "Rudá obloha se zrcadlila na olejnaté vodě řeky, slunce dopadalo na vrcholky posledních sanfranciských kopců, žádné ryby nebyly v tom proudu, žádný poustevník v těch horách, nikdo než my [...] Nejsme jen naše kůže plná špíny."
Hošek zmiňuje i další důležitý moment, totiž Hrabalovy “výpovědi o ‘kosmickém dýchání věcí’. Říká, že se při psaní snaží naladit na toto dýchání. Své věty rytmizuje po vzoru dálněvýchodních meditačních technik do dlouhého soustředěného nádechu a následného výdechu", a uvádí řadu Hrabalových děl, "od románu Obsluhoval jsem anglického krále přes Příliš hlučnou samotu až po jednotlivé díly libeňské trilogie, které skutečně zrcadlí tuto dechovou, rytmizovanou strukturu – i na úrovni větné stavby a členění textu. V některých pasážích vzniká dojem téměř liturgické inkantace nebo recitace posvátného textu."
Podobně Ginsberg, když zpětně hovořil o Kvílení, zdůrazňoval, že jednotlivé strofy byly psány tak, aby při recitaci vyšly na jeden nádech, ostatně, řadu svých básní zhudebnil.
Čtenáři Hrabala si vybaví jeho nespoutané věty, přičemž novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971) upomínají svou spontaneitou na Kerouacovy prózy; první je jedním nekončícím proudem vědomí v jediné větě, podobně jako původní rukopis Na cestě, druhá byla, podobně jako Podzemníci, napsána na jeden horečnatý zátah.
A další paralela s Kerouacem. "Útržky vzpomínek," píše Milan Jankovič,"drobných příběhů a hovorů, jimiž prosvítají proluky nevyslovených zážitků a nenapsaných vět, vypovídají ještě o něčem dalším: o unikavosti všeho jsoucího a o lidské touze dotknout se i té unikavosti samé," a dále: "Proud textu, který rozmývá pevné obrysy větné syntaxe, tanul Hrabalovi na mysli jistě už v Tanečních hodinách."
A v jeho pozdních textech nachází "navzdory stupňující se fragmentárnosti nebo i díky jí – gestický pohyb ze dna vzhůru, který Hrabal sdílel s beatniky, pohyb k tomu přesahujícímu, k čemu nás může vynášet básnická řeč."
