BEAT GENERATION po česku

 

V únoru uběhlo 60 let od pražské – ale i bratislavské – návštěvy amerického básníka Allena Ginsberga, významného představitele beat generation. Protentokrát pomineme jistě dramatické okolnosti Ginsbergova pobytu a zaměříme se na jeho důsledky a konsekvence, ozvěny v domácí tvorbě. A dodejme, že nejen Ginsbergovy, ale i jeho literárních přátel.

Vskutku bylo na čem stavět, první text o beat generation vyšel ve Světové literatuře již v roce 1959, přičemž Igor Hájek do své obsáhlé a mimořádně poučené eseje zařadil dlouhé ukázky z Kvílení, ale i další Ginsbergovy básně, Slunečnicová sutra a U Apollinairova hrobu, ukázky z Kerouacova Na cestě a Sága (The Horn) Johna Clellona Holmese. Výbor z Kerouakových románů Říjen v železniční zemi, který přeložil Jiří Válek, vyšel o pět let později. V době Ginsbergovy návštěvy byl k vydání připraven knižní výbor z jeho tvorby (ze známých důvodů mohl ovšem vyjít až v roce 1990!), vyšly dvě knihy básní Lawrence Ferlinghettiho, výbor poesie Gregoryho Corsa, nemluvě o časopiseckých ukázkách z díla LeRoi Jonese a dalších. Informací tedy bylo dost, a pokud trochu přeženeme, lze tvrdit, že v té době, před rokem 1965, byl u nás beatnickým přístupem k životu zasažen snad každý – jakkoli to zní nadneseně. Samozřejmě v mezích možností. Jak píše filosof Miroslav Petříček: "Navzdory izolaci je rovněž nejen možné, nýbrž nezbytné rozpoznávat paralely k uměleckému vývoji jinde ve stejném čase.”

   A jak to tedy s domácími adepty vypadalo? Obecně vzato, celkem pochopitelně se čeští „beatnici“ nechávali nejvíce inspirovat právě Allenem Ginsbergem – a legenda, jež kolem něj vznikla, na tom nemá největší podíl. Podobně jako Ginsberg při psaní svého Kvílení, který se nemusel obávat cenzury, protože nepsal báseň pro tisk, ale pro sebe, i čeští beatničtí autoři nemuseli brát na nic ohledy – věděli dobře, že jim jejich tvorbu stejně žádné nakladatelství z cenzurních důvodů nevydá. Měli tak volnou ruku – málokterý ovšem dokázal vystoupit z epigonských kolejí. „Beatnických“ autorů jsme měli spoustu, až se zdá, že téměř každý mladý autor píšící v polovině 60. let byl „beatnický“ – stačilo k tomu málo, nekonvenčnější životní styl, nezařazení do oficiální kulturní linie... Ovšem to k psaní dobré poesie nepostačuje, připomeňme si Igora Hájka, který také píše o spoustě epigonů, a naopak o Ginsbergově bezprecedentní znalosti básnického řemesla a poesie vůbec. Zkrátka, vnějškovost se nesetkávala s niterností, ba ji přímo vylučovala.

 

 

Hrabě? Ani náhodou!

A konkrétně? Snad v každém textu, věnovaném Václavu Hraběti (1940-1965) se dočteme, že to byl náš největší beatnik. A nyní pozor! Jistě, byl spjat s Violou, poesií, jazzem. To vše, společně s generační výpovědí, za niž lze jeho verše považovat, z něj učinilo legendu. A v očích všech také "beatnického" básníka. Je to však romantizující mýtus, vycházející z již zmíněného zrádného směšování životního stylu s poesií. Hrabě rozhodně žil jako jeho americké protějšky, jezdil stopem po republice, byl neukotvený, jeho poesie však spíše vycházela z tradic české meziválečné a poválečné poesie, například z Jiřího Ortena, Jiřího Šotoly nebo Jaroslava Seiferta, stejně jako z Francoise Villona. Ostatně, sám Miroslav Kovářík, člověk, který Hraběte vpodstatě "udělal", důvěrně znal a po celý život recitoval, na otázku "Hrabě beatnik?" odpověděl jasně: "To je sporné." 

   Americké beatniky Hrabě samozřejmě znal a jisté styčné body bychom v jeho tvorbě našli: důraz na civilnost, nehranost, zvládnutí řemesla, prostotu, psal s pokorou o prostých lidech, dělnících, neintelektualisoval. V jedné básni Ginsberga dokonce jmenoval. Najdeme v ní i ozvěny Ferlinghettiho, ze sbírky Lunapark v mysli.

 

  *   *   *

Voda načichlá nikotinem

Duše načichlé Ginsbergem

ale hlavy a myšlenky pronikavě

zavánějí gulmou

Předevčírem když jsem naposledy spal

viděl jsem Panenku Marii krásnou

v záři modrejch a zlatejch neónů betlémskejch

stopovat kadilac s diplomatickou značkou

A v mokrým písku koledoval džez

svých dvanáct taktů k poctě toho hocha

kterej už jednou hergot musí přijít

si zadžemovat do tohodle světa

a kterej prej /?/ pak všechny naše sraby

tu gentlemansky vodehraje za nás

 

Ferlinghettiho vliv bychom našli i v dalších Hrabětových básních (Děvka verónská, Ospalé něžnosti), v básni Monk In Blues můžeme hledat inspiraci jazzovou poesií Jacka Kerouaka, také napsal několik blues. Ovšem tím to, ať už se nám to líbí nebo ne, končí. 

 

 

Rimbaud v sukni

Dalším štamgastem ve Viole byla Vladimíra Čerepková (1946-2013), která by si, pokud jde o osud, mohla podat ruku s Gregory Corsem, tolik toho měli společného: velice podivné rodinné poměry, pobyt v různých ústavech, život doslova na okraji, absenci formálního vzdělání a mimořádný, přirozený, talent. K jejímu objevení, stejně jako u Corsa, došlo víceméně náhodou – Tomáš Škrdlant, který jako student FAMU točil cvičení o dětech z pasťáku a vlastně jen souhrou náhod se mu do rukou dostaly básně, které chovanka Čerepková coby šestnáctiletá a už notně otlučená životem psala. Vzal je Františku Hrubínovi, se kterým také točil, a tomu bylo jasné, o jaký talent jde – což netušila ani sama mladinká autorka, psala z vnitřní nutnosti, ne aby ji někdo publikoval. Záhy ovšem publikovat začala...

   Také ona patřila k nejužšímu okruhu Violy, také ona žila beatnicky. A také s jejím jménem, podobně jako u Václava Hraběte, se pojí téměř povinné epiteton „beatnická“.  A podobně je i ona beatnickou básnířkou spíše životem než tvorbou, ovšem také u ní bychom našli básně, které inspiraci beatniky prozrazují. Například báseň Jednooký kocour ("V noci přišel jednooký kocour / a jedním kocouřím okem / se na mě díval / ještě že bylo světlo / ... Kocoure jednooký / běž pryč / nechci se dívat / do tvého jediného oka / kterým jsi smlsal všechnu trávu / a všechny radosti / protože jako  jednooký / toho smlsáš víc / A kocour se znova podíval / a smlsl mě tím okem / a zmizel skokem / z postele až na okno") se mohla snadno inspirovat Ginsbergovou básní The Lion for Real (Opravdu lev ), otázkou samozřejmě je, zdali ji znala, spřízněná je jistě báseň Jaký je jazz („Jazz / to jsou tři bubeníci / šílení / kteří si bubnují na své / vlastní hlavy“), je cítit, že měla ráda Lawrence Ferlinghettiho. A lze jen doporučit biografii Alice Horáčkové Vladimíra Čerepková. Beatnická femme fatale (2014). 

 

 

Milý Gregory!

Významnou autorkou byla také Inka Machulková (1933-2014), tvořící s Hrabětem a Čerepkovou "Svatou trojici z Violy". Také ona je automaticky řazena k pražské „beatnické“ škole, i ona však k nim tíhla spíše pocitově, životním stylem. Obdivovala Gregoryho Corsa, napsala mu snad v roce 1964 dopis ("Dobré ráno, Gregory, dnes je deštivý, smutný březen...,") přičemž básník jí odpověděl a souhlasil s jejími názory na poesii. Dopis v modré, mnohokrát překládané obálce, nosený jako relikvie, se bohužel kdesi ztratil... I v Machulkové poesii najdeme verše, jež mohou rezonovat s beatniky, především s Ferlinghettim ("Přijímám od tebe ležící tiše na lůžku / odkud jsi vstal / stvoření našeho bílého světa"), ale také Ginsbergem, s jeho sociálním vnímáním: "Neptejte se mě na marxistickou filosofii! / Moje město zní v hloubce / jak rozbitá kytara – / Věty v novinách, věty na schůzích / nesouhlasí s rasovým útlakem černochů / a předseda uličního výboru / odmítá bydlet v jedné vile / s cikánskou rodinou / Řekněte, proč pořád / hadrové babičky dojídají zbytky v automatech..."

   Beatnici bývají pravidelně skloňováni i v případě Ladislava Landy (1948 – 1965), ovšem z těžko pochopitelných důvodů, našla by se u něj totiž pouze jedna taková báseň – Zpěv sirén v Ústí nad Orlicí  ("Chce se mi brečet když vidím fotry / z továren chrastit bandaskama s bryndou / nasedat na kolo s čepicí v ksichtě a pak / po malý šutratý silnici šlapat domů // Stojím vedle škarpy vočůrávám trpkou / zaprášenou blumu a vy se na mě díváte / a myslíte si vandrák a dete domů / ke třem dětem Azorovi prdelatý manželce / a čtyřem stěnám // Stojím tu vandrák a vy sedíte doma u večeře / s lžící v bramboračce a kecáte Dneska povídal vedoucí / Představ si ti Znalas toho Nojo a děti vám / rostou pod rukama už jsou skoro na umření...“"), již lze spojovat jak s Ginsbergem, Corsem i Ferlinghetti, rozhodně též s Manželským blues Kennetha Rexrothe.

   Především Ginsbergův (ale také Corsův) snadno vystopovatelný vliv najdeme v básních významného písničkáře Jaroslava Hutky (1947), který to ostatně také přiznává ("Cítili jsme se jako velcí beatníci."), a třeba z básně Své generaci II je jasně cítit Kvílení, včetně Ginsbergovy mesiášské polohy v závěru: "Sympatizuji s lidmi, kteří nechtějí pracovat / a válejí se u muzea / svobodní jak otazník, který si udělá otázku, z čeho chce / toulají se po ulicích a k ránu kradou rozvezené housky / a jsou zamilovaní do fantastického mejdanu života /... kteří se bojí vyjít na ulici / kteří v návalu roztržitosti pokoušou kolemjdoucího / kteří se nechávají zavírat do blázinců / kteří páchají sebevraždy a milují poezii nezávislosti / ... Patřím k těm, které potkáváte o půlnoci, jak bloumají bez cíle / Patřím ke svatým vyvolencům generace, kterým bylo určeno zemřít u mučednického kůlu..." A podobných důkazů bychom u Hutky našli mnoho. 

 

 

Hrabalova ušpiněná realita

Možná překvapivě přiznává ovlivnění beatniky i spisovatel Bohumil Hrabal. Jeho novely Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) a Obsluhoval jsem anglického krále (1971) upomínají na Kerouacovy prózy; první je jedním nekončícím proudem vědomí v jediné větě, podobně jako původní rukopis Na cestě, druhá byla, podobně jako Podzemníci, napsána na jeden zátah. Hrabal se zároveň v rozhovorech vztahuje ke Ginsbergově básni Ignu. K vlivu beatniků na svoji tvorbu řekl: "Já bych řekl, já si myslím, že dokonce více, než by si kdo myslel. Takový Kerouac anebo Ginsberg určitě oplodnili tu naši generaci těch mých let. Jsem fascinován Kerouacem a Ginsbergem, i tím Ferlinghettim, vůbec všema těma, kteří navázali, prostě ti dharmoví vandráci, kteří vycítili velice dobře, a my jsme se o tom bavili, že spisovatel má být pokud možno nejdéle chudý, nejdéle prostý a nejdéle má býti na dně, aby mohl hleděti vzhůru. A má být vzdělaný, a má mít, a to je apriorní, zálibu ve východních moudrostech... Na dálku jsem s nimi  ve skupině byl."

   V dlouhých básnických skladbách, jako je Krásná Poldi nebo Bambino di Praga (obě 1950), vidíme syrovost, vzrušení, pocity nezařazení. A v již zmíněné Krásné Poldi, vidíme, podobně jako v prvních dvou částech Kvílení, enumerativní metodu, Hrabal, stejně jako Ginsberg v básních Slunečnicová sútra či Za realitou, nachází krásu v "ošklivé" realitě. 

 

 

Jediný pravý

Ovšem nejvíce se Ginsbergovi přiblížil Milan Koch (1948-1974), řazený k domácímu undergroundu – Ginsbergův jasný vliv najdeme v řadě Kochových básní, především však v dlouhé básni Chrčení za Kaliopénu, jež je přiznanou a současně vydařenou parafrází Kvílení. Velký klad této skladby leží v přenesení půdorysu Ginsbergova díla do domácích reálií, při zachování jeho výpovědních kvalit. Podobně, jako Ginsberg lamentoval nad zkázou své generace, a vypočítával její rány, fyzické i emoční, drží se Koch traumatizujících zážitků „své“ generace. Cítíme podobně surrealisticky laděnou metaforiku, plnou trýznivých obrazů, na rozdíl od Ginsbergova Kvílení ovšem nejspíš nenajdeme reálné "předlohy" k veršům první části. V případě Kochových fantasmagorických vizí je jimi celý československý lid. Anebo lid kterékoli země... Aspoň pár ukázek: "Viděl jsem slyšení opařené v chrchlajících vizích klekání na omletých nábřežích umlčených krizí.../ Unavené noční chodce zahalené do balónových plášťů kteří pro / neónové světlo města nespatřili sólo své duše když postávali/ smrkali a pokašlávali do skřípajících stok v ringu dějin na rohu ulice – .../ Zbídačelé tváře politických vězňů kteří skandovali padali a močili/  pod pendreky strážců režimů kterým uniforma sjednotila tváře – / Uražené a ponížené kteří bušili kladivy trhali kleštěmi a deformovali/ v pneumatických lisech svá organická srdce na počest padajícího pekla  diktatury proletkultu –" A obdobně to jde dál i v dalších zpěvech. 

   V delší próze Býtnění (slovní hříčka na being the beat) z konce 60. let popisuje Koch dlouhý výlet do slovenských hor, v té nejlepší kerouakovské (a snyderovské) tradici. Koch v té době nejspíš znal ukázky z Dharmových tuláků i z Na cestě, našli bychom ovšem i příbuznost s Visemi Codyho, v té době nevydanými ani v Americe. "VE všem byl svátek, když jsme odjížděli – ve všem bylo to veliké nadšení, kterým se otevírají srdce těm nejvzdálenějším ideálům jichž se roukou z masa krve kostí nelze ani na vteřinu dotknout, ve všech těch lhostejně zaprášených hodinách, ve všech těch plechovkách pokecaných šedou barvou až k ošklivosti... Všichni jsme byli tak nádherně lidští... Východ jsme nestihli. Však bude jiný a ještě skutečnější. Vypadá to, že dojdeme do nebe... Mlha se válí po vrcholcích Fatry a naše duše čekají kdy se tam budou moci vrátit." Vliv Ginsberga i dalších beatniků lze nacházet v celém Kochově obsáhlém díle, nedávno vydaném v úplnosti.

   Vliv beat generation nepolevil ani po roce 1989, opět jde však o pouhé epigonství – s jednou výjimkou. Svatava Antošová (1957) napsala v roce 1994 vlastní, lesbickou variaci na Ginsbergovu erotickou báseň Please Master – její verze je ovšem, byť též otevřeně excplicitní, daleko něžnější: "Prosím, paní, dotkni se rty mého čela a setrvej tak / Prosím, paní, své štíhlé ruce polož na má ramena / a pomalu se přibliž k šíji / pohlaď ji bříšky prstů, až ucítíš mrazení / které v ní probíhá odshora dolů / Prosím, paní, dovol mi otevřít oči a zadívat se do tvých / dovol mi odhrnout ti z tváře vlasy a obnažit ucho a jazykem polaskat jeho lalůček i boltec..."