Monyová (zdroj: Oneplay)
Prípad vraždy spisovateľky Simony Monyovej pred pätnástimi rokmi šokoval verejnosť... a plnil bulvárne médiá. Seriál Monyová si nevybral populárny žáner true crime, ale cez skutočný príbeh skúma vzorce a mechanizmy toxických vzťahov a domáceho násilia, ale môžeme ho vnímať aj v kontexte problematiky násilia na ženách. Miniséria sa začala vysielať v čase, kedy investigatívny projekt americkej spravodajskej stanice CNN upozornil na rozsiahlu, medzinárodnú sieť rôznych fór, četovacích skupín a stránok, kde sa násilie na ženách nielen ukazuje, ale aj „učí“. Páchané sexuálne násilie sa dokonca často vysiela naživo a sledujúci môžu dávať násilníkovi pokyny, čo má žene robiť. Ak sú odhalené presunú sa inam. A ich počet rastie. Systémová regulácia online priestoru neexistuje, a tak ďalej môžu vznikať komunity normalizujúce zneužívanie. Gisèle Pelicotová bola jednou z mnohých takýchto obetí a podarilo sa jej prelomiť stigmu zásadným výrokom: „Hanba musí zmeniť stranu.“ Aj pocit hanby bol dôvodom, prečo Simona Monyová o domácom násilí, ktorému bola roky vystavená, mlčala.
O minisérii Monyová hovorí producentka Klára Follová.
> Ak by sme sa vrátili na začiatok, čo bolo impulzom k nakrúteniu seriálu práve teraz, 15 rokov od tragickej smrti Monyovej? Príbeh v zredukovanej (často bulvárnej) podobe prešiel médiami, medzitým zaznamnel veľký ohlas seriál Malé veľké lži, minulý rok sme videli silný poľský film Sladký domov, z reality spomeňme medializovaný prípad Gisèle Pelicotovej. Téma domáceho násilia a násilia na ženách je už o niečo viac, aj keď stále málo, prítomná aj v spoločenskej diskusii... s akým zámerom ste do toho išli vy?
Zahraniční tvorba nebyla motivem pro vyprávění příběhu Simony Monyové, i když Big Little Lies i Sladký domov jsou skvělá díla. Pro mě jsou ženská rovnoprávnost, svoboda a násilí na ženách tématem dlouhodobě. Právě proto, že osud Simony Monyové už proběhl médii, dostal se do veřejného diskurzu hlavně v souvislosti s její vraždou, bylo lákavé pokusit se změnit perspektivu pohledu na ni. A skrze tenhle veřejně známý příběh poukázat na problém domácího násilí, který v naší společnosti bohužel stále existuje.
> Bola rodina ochotná vracať sa k tragédii a vložiť dôveru do seriálu? Čo bolo pre nich najdôležitejšie?
Byla to cesta. Důvěru jsme si získávali postupně. Myslím, že klíčové bylo to, že jsme rodinu přesvědčili, že nebudeme bulvární, že nám nejde o senzaci. A že k vyprávění jejího příběhu přistupujeme s respektem a opatrností, ale zároveň ne s nekritickou pietou. Ne všichni členové rodiny s námi spolupracovali od počátku, až postupem se nám otevřeli.
> Ako sa potom kreoval autorský tím a hľadala sa zhoda čo má seriál komunikovať a akým spôsobom?
Na počátku jsme byly Marta Fenclová, autorka námětu a dramaturgyně, a já. Poté jsme do týmu přizvaly Barboru Námerovou, šéfautorku. Tu jsem si vybrala na základě její předchozí práce – znala jsem film Špína, Barboru jsem znala osobně. Věděla jsem, že umí pracovat s citlivými tématy. A zároveň je profesně připravena pracovat pro komerční médium jako je Oneplay. Barbora si pak přivedla spoluscenáristy Jakuba Hauberta a Ivanu Sujovou. Od počátku bylo jasné, že pro nás není zajímavá klasická true crime perspektiva a že se nebudeme chtít zaměřovat na vraždu. A už vůbec ne na pachatele. Středobodem vyprávění pro nás vždycky byla Simona. A společně jsme pak hledali cestu, jak jí pomyslně vrátit hlas. Zároveň jsme ji nechtěli ukazovat jen jako oběť. Podstatné je, že byla úspěšná, silná žena, spisovatelka, máma, podnikatelka. Zuzanu Kirchnerovou jsem vybrala v takovém malém tendru na základě jejího nabídnutého režijního pojetí. Velmi se mi líbil režijní female gaze, který nabídla. Zároveň přišla s unikátním výtvarným pojetím, které obrazově reflektuje vývoj Simonina vztahu s prvním a druhým manželem.
Monyová (zdroj: Oneplay)
> Monyová napokon rozpráva, komentuje svoj príbeh sama, súčasne zvonku, akoby písala román, román svojho života. Ale nie je to striktne životopisný seriál...
Ano, zpracováváme skutečný příběh, ale pořád s jistou mírou umělecké licence. Nemáme ambici dělat rekonstrukci. Pro nás je podstatné ukázat Monyovou takovou, jaká asi byla, a zároveň poukázat na obecné vzorce toxických vztahů a domácího násilí. Voice overy, které jsou v seriálu užity, jsou citacemi z jejích knih. Simona tak vlastními dříve napsanými slovy komentuje svůj příběh. Vrací se tak vlastně k tomu, co vždycky dělala skvěle – ukazovat a komentovat dynamiku mezilidských vztahů – včetně těch patologických. Není náhoda, že v posledních dílech série je nejvíce citací ve voice overech z její poslední nejtemnější knihy Srdceboly.
> Rovnako ste sa rozhodli – čo mňa osobne potešilo – neísť ani cestou populárnej true crime...
Ano, tohle bylo jasné rozhodnutí od počátku. Zločin, který se stal, pro nás nikdy nebyl hlavním tahákem. Troufám si tvrdit, že kdybychom chtěli použít true crime perspektivu s focusem na vraždu, možná bychom rodinu nepřesvědčili ke spolupráci.
> Dať hlas žene, ktorá si prešla toxickým, násilným vzťahom a napokon sa stala jeho obeťou ponúka možnosť preniknúť do mechanizmov a vzorcov takýchto vzťahov, správania sa násilníkov, priblížiť prežívanie obetí...
Přesně tak. To bylo jedním z hlavních cílů seriálu. Ukázat mechanismus podobných vztahů. Pomyslně reagovat na typické poznámky: „Proč od něj neodešla? To mně by se stát nemohlo.” Domácí násilí má vzorce, které se často opakují. A je velmi těžké je rozklíčovat.
> Môžeme povedať, že bola až učebnicovým príkladom?
V průběhu vývoje jsme zjistili, že řada odborníky popsaných typických znaků cyklu domácího násilí provázela i osud Simony Monyové…
> Ona sama je na seba v komentároch dosť drsná, ironická...
Ano, sebeironie a palčivý humor pro ni byla typická. A podle mě – čím krutější byl její život, tím ostřejší byla i ve svých glosách.
> Otvára sa tam aj téma, že násilie má oveľa hlbšie korene (v jeho prípade vzťah k matke, domáce vzorce, ktoré videl)... v náznakoch to potom vidíme u Simoninho malého syna, ktorý kopíruje správanie otca...
Ano. To je pro mě jedna z nejmrazivějších scén, kdy maličký Šimon bouchne Simonu. Je malinký, není si vědom toho, co dělá, byl právě svědkem toho, jak jeho otec ubližuje jeho mamince… Transgenerační přenos traumatu je velké téma, které intenzivně zpracováváme v dokumentární sérii Láska nebolí, která na Monyovou volně navazuje. V ní protagonisté včetně známého lékaře Tomáše Šebka nebo hudebníka Radka Bangy popisují, jakým způsobem je ovlivnilo toxické prostředí, v němž vyrostli. A jak se s touto zátěží dokázali vypořádat tak, aby násilí neposílali dál.
Monyová (zdroj: Oneplay)
> Formát viacdielnej série zas ukazuje plíživosť a postupné stupňovanie násilia, aj keď problém je zrejmý od začiatku, kumulácia môže trvať i niekoľko rokov a mať rôznu dynamiku...
Přesně tak. Je to princip vařené žáby – násilí nezačne hned, a proto je tak těžké ho identifikovat. Také je z počátku snadno zaměnitelné za lásku – zahrnování pozorností, vlny vášně…
> Otázka zostáva ako pomôcť? Ona sama sa rozhodla, až keď naozaj takmer prišla o život...
I když povědomí o domácím násilí pořád podle mě není dostatečné, v dnešní době naštěstí existuje větší záchranná síť než v roce 2011, kdy Simona zemřela. Důležité je nemlčet, svěřit se, nepřihlížet tiše. Obrátit se na odborníky, kteří mohou pomoci. Cesta k pomoci může být dlouhá. Je typické, že lidé, kteří žijí v násilném vztahu, ji odmítají, bagatelizují to, co se jim děje.
> Tu môžeme iba uvažovať, či po rozvode nemala verejne hovoriť o domácom násilí, prekonať prirodzenú hanbu a pomôcť tak ženám v podobnej situácii nabrať odvahu odísť, ohlásiť to, nehanbiť sa, pretože to nie sú ony, kto by sa mal hanbiť... videli sme tento efekt po jej smrti. Písala o tom, ale nehovorila....
Je podstatné si uvědomit, že šlo o dobu před více než patnácti lety. Tehdy bylo povědomí výrazně jiné. Když Simona Monyová zemřela, zásadně vzrostl počet lidí, kteří se obraceli na linky pomoci – šlo o jakýsi společenský wake up call.
> Zotrvávanie v násilnom vzťahu, ktoré zostáva ťažko pochopiteľné (aj vzhľadom k prítomnosti malého dieťaťa) – asi tu nie je možné ani verbalizovať dôvody, čo predpokladám ani nebolo cieľom seriálu, je to skôr cesta k pochopeniu... a tiež upozornením, že to ide naprieč spoločnosťou...
To je přesně ona past podobných násilných vztahů – netýkají se vybraných společenských vrstev, méně vzdělaných, méně majetných lidí, jak by se snad mohlo zdát. Naopak – mohou se týkat kohokoliv. A zvenku vypadá setrvávání v takovém vztahu nepochopitelné. A někdy nakonec dochází i k victim blamingu – kdy je vina přenášena na oběť místo pachatele.
> Aké boli reakcie rodiny na seriál? Napr. jej najmladšieho syna, ktorý bol svedkom násilia a bol vtedy ešte veľmi malý... asi každý z nich to prežíva inak...
Pro rodinu je to samozřejmě náročné. Ale viděli už všechny díly a jsou s výsledkem spokojení. Synové nám řekli, že jsme vystihli maminku velmi přesně, zejména v malých nenápadných detailech. Nesmírně silný byl výrok Dominika Monyho na předpremiéře v Brně, kde řekl, že mamince už nedokázali pomoci, ale pokud náš seriál dokáže někomu pomoci, bude to skvělé!
Monyová. Televízna šesťdielna miniséria z produkcie Oneplay a TV Nova. Réžia: Zuzana Kirchnerová, scenár: Barbora Námerová, Jakub Haubert a Ivana Sujová, dramaturgia: Marta Fenclová. V hlavných úlohách Tereza Ramba a Igor Orozovič. Premiéra: 15. mája 2026. Dostupné na Oneplay.