Vítězslava Kaprálová
Vítězslava Kaprálová, česká skladateľka a dirigentka, mala 22 rokov, keď odišla do Paríža aby pokračovala v štúdiu kompozície a dirigovania. Písal sa rok 1937 a svet stál opäť na pokraji vojny. Veľké dejiny a v ich kulisách osud mimoriadne talentovanej ženy, ktorá sa dokázala presadiť – ako skladateľka, aj ako dirigentka – v takmer výlučne mužskom svete klasickej hudby. Jej kompozície sa hrali v zahraničí, dirigovala veľké orchestre, prežívala búrlivý vzťah s Bohuslavom Martinů a (niekedy súčasne) s ďalšími mužmi, napokon sa vydala za Jiřího Muchu, syna slávneho Alfonsa Muchu. Ich manželstvo ale po niekoľkých mesiacoch ukončila Vitkina smrť. Mala iba 25 rokov, žila krátko, ale intenzívne a zanechala za sebou – vzhľadom na vek – pomerne rozsiahle dielo. Nový dokumentárny film Kaprálová fokusuje na roky prežité v Paríži, rekonštruuje ich cez listy, „dopejsky“ ako ich volala, ktoré písala, a prepája jej život so životom jej diela v súčasnosti. Necháva tak znieť to podstatné. Hudbu. Film mal svetovú premiéru na MFDF Ji.hlava 2025, kde získal cenu za najlepší zvukový dizajn. Film nakrútil režisér Petr Záruba.
„Takové malé, tiché děvče a tolik divokosti a velikosti v jeho muzice.“
(dirigent Václav Talich)
> Kedy ste vy sám pre seba objavil Vítězslavou Kaprálovú a kedy sa zo záujmu stalo rozhodnutie nakrútiť o nej film?
S Vítězslavou Kaprálovou jsem se poprvé setkal před více než 15 lety prostřednictvím knihy Jiřího Muchy Podivné lásky, kterou mi „podstrčila“ producentka Alice Tabery. Ihned po přečtení knihy jsem měl pocit, že by stálo zato udělat o ni film. Fascinovalo mne prolnutí osobního života a velkých historických událostí, které dodává jejímu osudu širší přesah.
> Akými premenami prešla vízia filmu? Chceli ste hneď od začiatku vychádzať z jej privátnej korešpondencie? A prepojiť jej príbeh so súčasnosťou? Postaviť to na dvoch perspektívach/mezigeneračnom dialógu?
Nejprve jsem vycházel z Muchovy knihy. Navíc v roce 2010 vznikl v České televizi hodinový dokument Poslední concertino režiséra Rudolfa Chudoby, klasický televizní biografický dokument o Kaprálové. Takže jsem se rychle rozhodl se zaměřit pouze na závěrečné období jejího života, které strávila ve Francii, kam odjela studovat. Od začátku jsem věděl, že chci pracovat s jejími dopisy, protože je to ten nejautentičtější zdroj informací o jejím životě v Paříži. Naštěstí, než jsem se „rozhoupal“ k vlastní realizaci filmu, tak The Kapralova Society vydala knižně kompletní korespondenci Vítězslavy Kaprálové. Díky obrovskému badatelskému a editorskému úsilí Karly Hartl jsem tak měl svou práci značně ulehčenou. Ve filmu jsem nechtěl používat žádné rekonstrukce dobových scén, tak jsme se zaměřili na hledání současných paralel. Chtěli jsme představit Kaprálovou pouze jako historickou osobu, ale prostřednictvím její hudby ji zpřítomnit, oživit. Proto jsme hledali muzikanty a hlavně muzikantky, které se jejímu dílu věnují.
> Listy ponúkajú veľmi osobný pohľad tak do súkromia, ako aj do jej komponovania. Vnímame veľmi intenzívne zmenu tónu – naivné, radostné listy sa obsahom postupne menia na listy naplnené úzkosťou z blížiacej sa vojny, jej vnímanie vzniku protektorátu – okrem príbehu nadanej skladateľky a dirigentky sa nám tak ponúka aj obraz predvojnového Paríža a atmosféra doby. Ako ste robili výber z jej obsiahlej korešpondencie či už rodičom, priateľom, alebo milencom?
Velmi mě překvapila upřímnost a otevřenost, se kterou se Kaprálová svěřovala rodičům. Samozřejmě je tam určitá míra sebestylizace, např. dopisy manželovi Jiřímu Muchovy jsou přece jen emotivnější. Velká změna stylu dopisů nastala po okupaci Československa v roce 1939, její dopisy se staly vřelejší. Dopisů se dochovalo velké množství. Výběr neprobíhal snadno, protože jsme chtěli prostřednictvím dopisů vyprávět děj – historické události, koncerty, skladby – a zároveň ukázat i tu rovinu emotivní, ženskou a zachovat jejich bezprostřednost. Byla to dlouhodobá drobná práce ve střižně, kde se prvotní výběr neustále zkracoval. A to jsme do poslední chvíle před sebou tlačili otázku, kdo ty dopisy pro film načte.
Vítězslava Kaprálová a Jiří Mucha
> Veľmi tomu pomáhajú aj autentické dobové zábery, bolo náročné sa k nim dostať?
K dobovým záběrům je snazší se dostat, než je pak zaplatit. Velká část amatérských záběrů pochází ze sbírky režiséra Jana Šikla. Ve Francii jsme využili služeb Cécile Niderman, která nám pomáhala hledat zajímavé záběry ve francouzských archivech.
> Okrem rešerší týkajúcich sa Kaprálovej, ste museli nájsť umelcov, ktorí s jej hudbou dnes pracujú, zaujímajú sa o ňu...
To se tak postupně nabalovalo a velmi nápomocná nám byla Karla Hartl, která má největší přehled o tom, kde a kdo hraje Kaprálovou. Když jsem se např. dozvěděli, že Timothy Cheek na University of Michigan učí americké studenty zpívat Kaprálové písně v češtině, tak nám bylo hned jasné, že to musíme natočit. V rámci obhlídek jsme navštívili Ecole Normale de Musique v Paříži, kde Kaprálová studovala. O své bývalé studentce nic nevěděli, ale její hudba je zaujala. Vedoucí dirigentské třídy Julien Masmondet zařadil její skladbu Partita do výuky. Ve filmu máme i dvě opravdová hudební esa: Adama Plachetku a britského čelistu Stevena Isserlise. Věděl jsem, že Isserlis občas hraje Martinů a Kaprálovou, tak jsem mu jednoduše napsal email a bylo to.
> Žena dirigentka, žena skladateľka vážnej hudby – v dobe, kedy pôsobila Kaprálová a dnes – z jej listov počujeme, ako sa ohradzuje voči označeniu jej prístupu ako ženského, súčasná dirigentka hovorí o zaujímavom fakte, že dnes to ženy dirigentky majú o niečo ľahšie ako ženy skladateľky. V „historickej“ časti sa viac dozvedáme z jej listov o komponovaní, menej o dirigovaní – v akom pomere boli v čase kedy žila v Paríži?
Kaprálová v Paříži navštěvovala dirigentskou třídu Charlese Muncha, kde v rámci výuky se věnovala dirigování. Mimo rámec školy měla možnost dirigovat také několik koncertů Bohuslava Martinů, plus vystoupení v Londýně. Ostatních příležitostí bylo pramálo. To platí i dnes pro většinu absolventů dirigování – není, jak se dostat k orchestru, zkoušet, zlepšovat se. Jen zlomek uspěje. Oproti tomu skládat lze o samotě doma, nikoho k tomu nepotřebujete, ale otázkou zůstává, jak dostat skladbu k hudebníkům, potažmo posluchačům. Zatímco dirigování bylo pro Kaprálovou „nárazovou “ aktivitou, tak komponovaní bylo její každodenní činností, proto mu ve filmu věnujeme větší prostor.
> Samostatnou témou je jej búrlivý a komplikovaný vzťah s Bohuslavem Martinů. Nie je prezentovaný nijako explicitne, aj keď v listoch by sa našlo veľa šteklivých pasáží, vybrané sa venujú viac hudbe – ale aj jej veľmi slobodomyseľný osobný život mal určite vplyv na jej tvorbu, ktorá bola veľmi dynamická až divoká... ako vnímate toto prepojenie vášní?
Na vztahu s Bohuslavem Martinů je fascinující jejich společná vášeň pro hudbu. Nejsem si jist, jak moc její život byl svobodomyslný a jaký to mělo vliv na její tvorbu. „Dynamickou až divokou“ hudbu skládala už na konzervatoři, kde byla pod rodičovským dohledem. Byl to spíš její temperament. Z dnešního pohledu by z jejich vášnivého vztahu Martinů nevyšel nejlépe – přítel otce, který nabídne dohlédnout na dceru během pobytu v zahraničí a tam se do ní zamiluje, slibuje rozvod, ke kterému nedojde atd. Nebo prostopášná dívka svedla zralého umělce a ohrozila jeho rodinné štěstí. Každý si může vybrat svůj úhel pohledu. V našem filmu jsme to nechtěli řešit – je to spíš námět na hraný film, kde můžete budovat nějakou psychologii hlavních postav.
> Kaprálová bola skladateľkou, ktorá posúvala klasickú hudbu k modernosti. Jej skladba napr. otvárala festival novej hudby v Londýne...
Její Vojenská symfonieta, kterou dirigovala v Londýně nepatří mezi její nejmodernější skladby. Spíše se ji podařilo trefit do nějakého dobového naladění, kdy už je cítit blížící se konflikt. Bojovná skladba složená mladou skladatelkou byla ideálním dobovým zahájením. Kaprálová bezesporu byla velice talentovaná. Na otázku konvencí nedovedu úplně odpovědět. Byla mladá zkoušela, osahávala si různé styly. Vedle toho samozřejmě existovaly i hudební experimenty zcela mimo konvence klasické hudby.
> Je tam aj pekný a veľmi výpovedný moment, keď naštvane píše, že musí uberať na náročnosti skladby, aby ju hudobníci vedeli zahrať...
Je to zajímavá otázka. Tu skladbu opravovala už na nemocničním lůžku krátce před svou smrtí. Byla to jediná skladba, kterou složila pro čelo. Isserlis říká, že je to napsané dobře. Linka oprav a úprav partitur se v korespondenci s otcem objevuje docela často. Otec ji pomáhal s orchestrací některých skladeb, zařizoval kopie a prováděl korektury. Kaprálová se často v dopisech ohrazuje proti jeho dobře míněným zásahům.
„Když jsme přišli do (francouzského) rozhlasu a postavila se na stupínek, podívala se na ni ta sebranka ostřílených hráčů s pobaveným, u někoho i pohrdlivým úsměvem… Když odklepala, zvedli liknavě nástroje a pohlédli jeden na druhého. A pak to začalo. Neodehráli ani tři takty a jako by byl po nich šlehl bičem. Narovnali se, upřeli na ni oči, a už je měla v moci jako krotitel smečku tygrů…” (Jiří Mucha)
> Kaprálová sa dokázala presadiť nielen v takmer výlučne mužskom svete klasickej hudby, ale aj mimo domáceho prostredia. Z jej listov, akokoľvek v nich cítime naivnosť veku, je citeľné aj veľké sebavedomie...
Kaprálová byla bezesporu velice sebevědomá. Bez toho by se nikdy nedostala tak daleko. Vše bylo ale podloženo neúnavnou prací. Byla z hudební rodiny, to zázemí jí pomáhalo a povzbuzovalo. Kaprálová nebyla v pravém slova smyslu feministkou – jen nechtěla, aby se o její hudbě psalo jako o ženské, protože dobře věděla, že toto označení je devalvující v očích čtenářů.
> Z jej slov vnímame ľahkosť a rýchlosť s akou komponovala...
Ta lehkost komponování byla pravděpodobně velice proměnlivá veličina, jak už to u tvůrčích prací bývá. Někdy to odsýpalo, někdy se trápila. Nepřestávám obdivovat, s jakým nasazením usedávala k práci.
> Čo malo a má vplyv na to, že (stále) nie je v oveľa širšom povedomí verejnosti?
Teprve v posledních letech ve světě stoupl zájem o hudbu skladatelek a tím se začalo dostávat také více pozornosti Kaprálové. Hudební kruhy jsou velmi konzervativní, takže to jde jen velice ztuha.