Prípad Gisèle Pelicot otriasol celým svetom. Príbeh ženy z malého francúzskeho mestečka, ktorá bez svojho vedomia prežila viac ako dvesto znásilnení umožnených vlastných manželom, by sa nikdy nedostal k širokej verejnosti, ak by Gisèle v sebe nenašla odvahu proces otvoriť a medializovať. “Hanba musí zmeniť stranu”, povedala. V brnianskom Divadle Husa na provázku spracovala kauzu a príbeh Gisèle Pelicot režisérka Eliška Balog ako mrazivý hororový muzikál. O inscenácii La vie en rose hovorí dramaturgička Divadla Husa na provázku Veronika Onheiserová.
> Medializovaný a mimoriadne šokujúci prípad Gisèle Pelicot a téma násilia páchaného na ženách - priniesli ste tému vy, alebo vyšiel impulz od divadla?
Po úspěšné sklepní premiéře inscenace Moje kopyta rozryla už zem, jsme se s režisérkou Eliškou Balog dohodli, že se k nám do Divadla Husa na provázku vrátí hned následující sezonu, a to na velký sál.
Titul jsme tudíž hledali společně, velice intenzivně a během poměrně krátkého času. Velkou inspirací nám byla Eliščina fascinace soudními procesy, především těmi po druhé světové válce. Konkrétně pak způsoby, jakými lidé konstruují lži a co všechno jsou ochotni udělat pro svou záchranu.
Nápad zpracovat příběh Gisèle Pelicot nakonec vzešel z dramaturgického týmu, konkrétně přímo ode mě. Na Provázku dlouhodobě rozvíjíme dramaturgickou linku současných společenských kauz (v minulosti například inscenace Vykouření či Reality), povětšinou se snažíme být lokální, nicméně v tomto případě pro nás byl zásadní celosvětový dopad, jaký kauza Pelicot měla. A způsob, jakým se Gisèle Pelicot dokázala znovu zmocnit svého příběhu.
V tu samou dobu, kdy jsme se s Eliškou úvahám o titulu věnovaly, vyšla autobiografie Gisèle Pelicot Óda na život. Na první dobrou mě zaujal název knihy – někdo, kdo přežil přes 200 znásilnění, se rozhodne svůj příběh pojmenovat tímto způsobem. Což je nejen nepravděpodobné, ale i naprosto fascinující. Právě kvůli odvaze této jedné konkrétní ženy a její víře v naději a lásku si nás tento příběh získal. Je v něm také obrovský kus naděje, kterou je potřeba šířit.
> Samotný prípad a následný proces rozkrýva a detabuizuje niekoľko dôležitých celospoločesnkých tém a otázok; ktoré z nich sa pre vás napokon stali najvýznamnejšími pre divadelnú adaptáciu?
Na začátek je důležité říct, že jsme se s režisérkou Eliškou Balog a scénografem Markem Cpinem rozhodli nejít cestou dokumentárního divadla. Hrůzy, které Gisèle Pelicot prožila a přežila, si nejspíš nikdo z nás nedovede (a ani nechce) představit. Režisérka Eliška ve své tvorbě pracuje s výraznou hereckou a výtvarnou stylizací, s maskami, hravě na sebe vrství kulturní odkazy, až na jevišti vznikají velmi silné, sugestivní obrazy. Ne jinak tomu bude i v tomto případě. Inscenace La vie en rose, která na půdorysu „mazanské“ kauzy vznikla, zpracovává mimořádně citlivé téma. Je pokusem najít jazyk pro zkušenost, která se může týkat každé a každého z násm zprostředkovat nezprostředkovatelné.
V inscenaci tudíž zpracováváme především osobní linku Gisèle Pelicot – její vlastní snahu probudit se z té noční můry, kterou nevědomky devět let žila, a vyrovnat se s tím obrovským kráterem, který zasáhl celou její rodinou. Sledujeme až bolestnou potřebu této rodiny začít znova. Na jevišti se mimo ztrojenou postavu Gisèle Pelicot (Markéta Matulová, Růžena Dvořáková, Sofia Chalányová) objeví také postava Dominiqua Pelicota (Dušan Hřebíček) a jejich tři děti Florian (Pavel Gajdoš), Caroline (Tereza Marečková) a David (Dalibor Buš). Skrze tuto ryze osobní tragédii však vyvstávají témata a otázky, které jsou obecně platné – například jak to, že jsme tak moc navyklí násilí na ženách v naší společnosti přehlížet, tolerovat jej, odkud vlastně pramení, kde má kořeny. Myslím si, že na konci příběhu zůstává přece jenom více otázek než odpovědí. Celý příběh je spíše výzvou a podnětem k potřebným změnám, které nás ve společnosti teprve čekají.
> Vidiek, rodina, bežný život a potom totálny obrat - z normálnosti do nočnej mory. Štatistiky sú v tom neúprosné, sexuálne násilie sa najčastejšie deje v rodinách...aj tu sa miesto bezpečia stáva zrazu niečím odporným...
Tento moment zjištění celou inscenaci otevírá. Celé představení je o rodině, o tom, jak destruující může být, když naši důvěru zneužije někdo, ke komu chováme tu největší, bezprostřední důvěru. Postava Gisèle se dlouhou dobu skutečně snaží probudit a začít žít znova. Ale je to nesmírně náročné – jak popisuje i ve své autobiografii, všechno v jejich životě s Dominiquem Pelicotem nebylo špatně, prožili pěkné manželství, vychovali tři děti, stáli při sobě v dobrém i ve zlém, a je těžké to všechno jen tak zahodit. Jak se dá začít znova v 68 letech? Jak se dá vůbec začít znova? Gisèle Pelicot to sice dokázala, ale svou minulost musela přijmout, ne ji zcela popřít – jak by si možná přálo její bezprostřední okolí.
Přiznám se, že mám sama v inscenaci moment, kdy mi pokaždé vyhrknou slzy do očí – postava strážníka Perreta (Jan Kolařík) přichází jedné z postav Gisèle oznámit, že identita jejího manžela byla spojená s odloženými případy vraždy a pokusu o zabití z 90. let. Poté jí ještě oznámí, že ji pachatelé často předem sledovali. Hrůzy se nabalují, člověk má pocit, že jsou to zprávy z jiného světa. Když se postava strážníka zeptá, jestli o něčem z toho tušila, postava Gisèle odpoví pouze: „Ne, já jsem hlídala, abychom měli marmeládu.“ Ta touha i přes všechno žít prostý, normální život mě pokaždé dojme.
Jinak ano, statisticky je nejvíce sexuálního násilí pácháno v rodinách. Třetina obžalovaných mužů zažila zneužívání v dětství, což jejich činy za žádných okolností neomlouvá. U mnohých vyšlo najevo, že mimo Gisèle Pelicot páchali násilí na vlastních ženách, často také ve spánku.
> Čo vás na procese najviac šokovalo?
Celý případ byl pro nás naprosto šokující. Mimo samotné hrůzy a jejich popírání mi přijde obzvláště děsivé, že se v průběhu devíti let a mezi tisíci muži, kteří byli součástí online chatovací skupiny Dominiqua Pelicota, nebo těmi, kteří jeho ženu znásilnili, nenašel jediný člověk, který by Pelicota nahlásil a celé to zastavil. Přijde mi mrazivé, že Gisèle Pelicot zachránila de facto náhoda. A o to mrazivější je představa, kolik asi máme kolem sebe skrytých násilníků a nic netušících obětí...
zo skúšky foto: David Konečný
> S akými materiálmi ste pracovali pri písaní, z čoho ste vychádzali?
Režisérka Eliška Balog, která je zároveň autorkou scénáře, vycházela z již zmiňované knihy Óda na život, také z knihy I'll Never Call Him Dad Again, kterou napsala dcera Gisèle Pelicot Carolina Darian a v neposlední řadě z veřejně dostupných přepisů od avignonského soudu. V inscenaci se ale také objeví odkazy na pohádku Šípková Růženka. V nejtěžších chvílích, kdy se rodina musí smířit s tím, že se ocitla v pekle, a její členové se z daných okolností div nezblázní, se na chvíli ocitneme v Hrátkách s čertem. Dominique Pelicot je pro nás tak neuchopitelná postava, která na sebe bere rozličné podoby (pohádkového prince, čerta...) – ani na vteřinu není možné se jí dostat do hlavy, proto nemá lidskou povahu. Pelicot také velmi často na scéně zpívá populární české hity, z jejichž obsahu tuhne krev v žilách. Pelicot se tím pádem také stává jakýmsi arbitrem normálnosti. Takovýchto nenápadných, sympatických chlapíků, kteří potají zneužívají či mlátí své ženy, máme ve svém okolí celou řadu – jenom o tom nemáme tušení. Francouzská vesnice Mazan, kde se celý případ odehrál, má okolo 6000 obyvatel a všichni viníci byli z jejího bezprostředního okolí. Pelicot proto téměř nikdy ze scény nemizí – stejně jako toto všudypřítomné společenské „patro“.
> Uvažovali ste od začiatku o muzikály? Uchopiť tak vážne témy práve touto formou a navyše vysoko štylizovanou vo všetkých zložkách?
Od začátku jsme věděli, že je potřeba nalézt pro příběh velmi specifický jazyk – v tomto ohledu byl klíčovým spolupracovníkem scénograf Marek Cpin. Ten přišel s návrhem velkého jevištního objektu potaženého plachtou s potiskem zdánlivě idylické domácnosti. Objekt je pro postavy velkou překážkou, ale i výzvou – všechny běžné pohyby jsou znejištěny, je potřeba vše přehodnocovat, znovu se učit chodit.
Navíc nikdy nezjistíme, co se pod tou hroudou vlastně skrývá, kde „to“ má původ. Zároveň se jedná o jakousi obrovskou peřinu, všechny postavy jsou oblečené v pyžamu, jako kdyby po celých těch devět let, co byla Gisèle uspávaná a zneužívaná, všechny spaly. Pracujeme tedy s ospalou, táhlou atmosférou. Zároveň půjde o zmiňovaný muzikál s prvky hororu.
O čem nelze hovořit, o tom lze někdy alespoň zpívat – tento prvek nám skutečně dovoluje potřebný odstup. Zároveň, jak jsem již zmiňovala, v české populární hudbě se nachází značné množství hitů (patří mezi ně i ty velice oblíbené), ve kterých se zpívá o násilí na ženách. Tyto písně hrají po celé republice, broukáme si je, když jdeme z práce, a v našem podvědomí mají své pevné místo – jejich zasazením do jiného kontextu chceme poukázat na jejich problematičnost.
> Hlas Gisèle a žien, ktorým dáva hlas. Pracujete s viachlasom, Gisèle hovorí cez tri herečky...
Sama Gisèle Pelicot musela několikrát překročit sama sebe, aby se s hrůzami, které se jí udály, vyrovnala. V inscenaci skutečně pracujeme se třemi postavami Gisèle – jedna stále žije v pohádce o dokonalém manželství, které s Pelicotem prožila (Růžena Dvořáková), druhá (Markéta Matulová) prochází největší transformací tím, že si celou tu novou skutečnost uvědomuje, a třetí (Sofia Chalányová) je už plně při vědomí a rozhodnutá začít žít nový život. Toto rozštěpení vnímání bychom mohli přirovnat k psychologickému fenoménu disociace, ke kterému dochází po obzvláště závažných traumatech.
> Téma násilia na ženách je univerzálna, aj vy ste do inscenácie vložili domáci kontext, napokon táto téma je v každej krajine prítomná a vnímaná v inom spoločenskom, historickom i kultúrnom kontexte...
Mám dojem, že právě díky velké herecké a výtvarné stylizaci a s ohledem na povahu tématu zůstává inscenace platná napříč kontexty. Scénáře sexuálního násilí se v našich společenstvích bohužel opakují. Po kauze Gisèle Pelicot vyvstávají na povrch další s velmi podobnými obrysy. A tyto scénáře se budou opakovat tak dlouho, dokud je budeme vytlačovat na okraj zájmu, přehlížet nebo zlehčovat. Dokud nebudeme ochotni je vidět a slyšet. Proto je důležité o nich nejen mluvit, ale i hrát.
> Na procese je dôležitá jej odvaha zverejniť ho. Ako osobne vnímate jej rozhodnutie?
Já osobně jej vnímám jako akt poukazující na nesmírnou vnitřní sílu této ženy. Cítím k ní vděk, aniž bych ji znala osobně, aniž by pro mě konkrétně kdy něco udělala. Mám pocit, že totiž něco udělala pro nás pro všechny – jakkoliv pateticky to může znít.
Gisèle Pelicot se rozhodla svůj případ otevřít veřejnosti, stát u soudu s hlavou vztyčenou před více než 50 muži, kteří ji znásilnili, aby se stala světlonoškou pro všechny ženy, kterých se téma znásilnění či násilí rovněž týká. Mimo jiné tímto rozhodnutím vědomě dopomohla ke společenské změně – rozproudila celospolečenskou diskuzi o definici znásilnění a její případ urychlil pozměnění několika světových zákonů, například toho francouzského, ale i českého. Stejně tak rozvýřila debatu ohledně tolerance násilí ve společnosti, která je v našich kulturách zakořeněná hlouběji, než si myslíme.
Mám za to, že její odvaha vyslala do světa nezastavitelnou vlnu a že se i přes dosavadní úspěchy budou tyto změny dít i nadále.
> Pri snahe vniesť do spoločnosti debatu o násilý na ženách narážame často na mlčanie. Mlčia obete, pretože namiesto pomoci sú vystavené retraumatizácii, je tu aj pocit hanby. Rovnako mlčí okolie, ktoré tuší, alebo dokonca vie. A táto banalizácia sexuálneho násilia, zľahčovanie, nízke alebo žiadne tresty pretrvávajú. Nedávno bol medializovaný prípad na prestížnej americkej univerzite ... Môže umenie, v tomto prípade divadlo, pomôcť udržať diskusiu verejnou, aby to neboli len články v novinách, ktoré o pár dní prekryje niečo iné?
> Dokážu si představit, že divadlo dokáže vyslat další vlnu, která když se připojí k těm ostatním – odvaze obětí nemlčet, odvaze novinářů a novinářek věnovat pozornost těmto tématům, odvaze okolí promlouvat –, může skutečně přinést změnu. Nechci být naivní, k násilí dochází denně v takové míře, že se může zdát, že kolektivně sníme jednu velkou noční můru, ze které se bojíme probudit, protože jsme si na ni zkrátka zvykli a netušíme, co by přišlo pak.
Divadelní představení zhlédne povětšinou sobě navzájem neznámá skupina lidí, která tento zážitek může v jeden večer prožít kolektivně a nebýt v něm osamocená. Mimo samotné sdělení, které z jeviště můžeme předávat, vnímám i toto kolektivní sdílení jako zásadní zkušenost, kterou je dobré šířit. Naše společenství tvoříme my všichni, konkrétní jednotlivci, kteří svým jednáním máme sílu ovlivňovat svůj život i své okolí. Máme také možnost se spojovat a nebýt na všechny výzvy, které stojí před námi, sami. V tomto ohledu podle mě může spočívat i smysl divadelního představení. Věřím, že sdílení příběhů pomáhá, že má sílu měnit svět.
La vie en rose
réžia: Eliška Balog, dramaturgia: Veronika Onheiserová, výprava: Marek Cpin, Light design: Jan Hugo Hejzlar, hudobné aranžmá a naštudovanie: Jakub Urbánek, hrajú: R. Dvořáková, M. Matulová, S. Chalányová, D. Hřebíček a ďalší
premiéra: 30. október 2026, Divadlo Husa na provázku, Brno