Egon Schiele mal rád Rimbauda a Apačov, anarchistický parížsky pouličný gang, o ktorom čítal niekde v časopise. Mimo všetkých konvencií v umení aj živote sa postupne z punkera stal svojím, v tej dobe prelomovým, dielom uznávaným umelcom viedenskej moderny. No stále zostával tým enfant terrible a svojou intenzitou a nástojčivosťou fascinuje dodnes. Ťažiskom jeho umeleckého záujmu bola reflexia vlastnej existencie, ktorá sa odráža v množstve autoportrétov, ale aj v obrazoch krajiny a mesta. A mystérium okolo neho stále trvá.
V zámockej barokovej záhrade v Českom Krumlove si aj tento rok môžete pozrieť tanečnú inscenáciu Egon Schiele – Autoportrét, ktorá vznikla minulý rok v spolupráci choreografa Jana Kodeta a režisérskej dvojice SKUTR (Lukáš Trpišovský, Martin Kukučka) a je inšpirovaná detailami z jeho obrazov či kresieb – expresívne ruky, prenikavé oči, erotické motívy, ako aj jeho vlastnými slovami. O inscenácii hovorí Lukáš Trpišovský.
Tanec je súčasťou vašich autorských inscenácií, aká bola genéza tohto projektu?
Po práci v opeře nad dvěma projekty Dítě a kouzla a Příhodách lišky Bystroušky jsme se bavili s Lukášem Průdkem, že bychom mohli ještě něco připravit pro Budějovice a že by to nemusela být opera. Uplynul nějaký čas a oslovil nás Lukáš Slavický, se kterým se my i Honza Kodet dobře známe, s tématem Schiele pro Otáčivé hlediště. Téma pro nás bylo výzvou. Díky kovidu se termín několikrát posunul.
Ako prebiehal váš tvorivý dialóg s Janom Kodetom? Ako ste sa napájali na jeho „slovník”?
Jsme fanoušci práce Honzy už od první chvíle, kdysi dávno v Arše. Honza tam připravoval Lolu a Mr. Talk, doufám, že jsem ten název nepopletl. My jsme ve vedlejším sále chystali naši inscenaci. Později jsme se seznámili. Pracovali jsme spolu na několika tanečních projektech, operách i činohrách. Na slovník jsme tedy už napojeni. Každé téma je ale jiné. Honza má obrovský smysl pro detail a zároveň je jeho slovník strašně moc sdělný pro diváka. Zkrátka víte, o čem ten pohyb je, aniž by Honza rezignoval na jeho abstrakci. To má málo choreografů, že i když je slovník v nejlepším smyslu abstraktní, úplně přesně vás vede po daném významu a emoci. Náš dialog probíhá mezi dramaturgickým smyslem celku a hledáním konkrétního detailu, který se v choreografii rozvíjí. Jde hlavně o to se zároveň inspirovat. Jeden něco udělá, řekne, a druhý to posune dál.
V Schileho (aj) autoportrétoch je napokon veľká dynamika…takže tanec a pohyb je vlastne so Schielem prirodzene prepojený...
Ano, je to tak. Ale to zvláštní napětí mezi zastaveným momentem a pohybem je obecně jedno z témat. Vychýlenost, kterou do poslední chvile chcete vybalancovat, ale na dlouho rovnováhu neudržíte. Není to ale hlavní téma.
Ako ste pracovali s priestorom? Nie sme na klasickom javisku, sme v exteriéry, v prírode… je príroda sama témou?
To je ten obrovský bonus. Zkoušek na Krumlově s točnou ale není moc a tak je těžké si tu dynamiku představit. Jak budou působit jednotlivé přechody. Budou přejezdy tak, jak si to představujeme? To vám běží v hlavě… Každý večer se i příroda chová jinak. Někdy je počasí drsnější, jindy naopak přívětivé a tím pádem zase moc lyrizuje. Stejně tak hraje i roční období. Když vše připravujete, nejsou např. listy na stromech. Zahrada působí úplně jinak. V tanci je to pak obrovský rozdíl. Nemluvě o rose. Takže celá práce s balancem, skluzy, to vše si choreograf a celý inscenační tým jen představuje.
Táto inscenácia nemá byť biografiou – ako sa hľadal kľúč ako uchopiť Schieleho dielo/život/filozofiu?
Celkem dlouho, protože, když jsme si o tom povídali – my, Honza Kodet, Martin Chocholoušek, Simona Rybáková – každého inspirovalo něco jiného. Až nás zaujala fotografie, jak Schiele stojí před zrcadlem a zkoumá sám sebe. Ten moment propadu do jiného světa a jeho předčasná smrt, krátký moment na tomto světě byly první společné impulsy. To přeci něco vypovídá, že ho zajímal ten člověk v zrcadle.
Akú úlohu tu teda má zrkadlo?
Svět za zrcadlem je stejný a zároveň úplně jiný. Je to nějaká vnitřní krajina, kterou Schiele zkoumal. Kdo jsem já? Kdo jsem já v přírodě? Co je ve mě animálního? A dělal to pudově, ale zajímal se i o nejnovější vědecké objevy, třeba o rentgenové snímky. Ty vrstvy těla na snímku. Je to vidět i v konturách postav, jak je maloval.
Schieleho obrazy a kresby sú známe, menej známe sú jeho básne a listy, s ktorými ste tiež pracovali.
Nakonec citujeme jen jeden úryvek přímo v představení. Při přípravě nás inspirovaly, ale nevěnovali jsme se jim nějak soustavně. Je to jen další střípek do obrazu jeho světa. Jeho pocity vyjádřené jinou formou.
„Květen, červen, červenec, srpen, září, říjen, chci vidět něco nového a chci to zkoumat, chci vychutnávat tmavou vodu, vidět praskající stromy v divokém větru, s úžasem si prohlížet ztrouchnivělé plody zahrad, naslouchat mladým březovým hájům a chvějícímu se listí, vidět světlo, slunce, těšit se z mokrých zelenomodrých večerních údolí, vnímat třpyt zlatých ryb, pozorovat bílé mraky, jak se hromadí, mluvit s květinami, trávou, pozorovat lidi a jejich zdravou barvu, naslouchat vznešené řeči starých kostelů s malými kupolemi a bez ustání běžet širokými rovinami k horám, chci líbat zem a sát teplou a měkkou vůni kopretin; pak vytvořím krásné barevné obrazy.“ (Egon Schiele Antonu Peschkovi, list, 1910)
Expresivita masiek, scénografie, prvkov kostýmov odkazujú k Schieleho tvorbe a jeho tzv. figuratívnym deformáciám. Je tu samozrejme aj Schiele tak vzdialený od Klimtovej dekoratívneho erotizmu. Ako vy vvnímate expresiu Schieleho diela?
To napětí tam je. Někdy je erotické. Často je o momentu smrti. Ona ale tvář při „malé smrti“ může působit podobně jako ve chvíli smrti, ve chvíli umírání. Ta tenká hranice mezi extází a bolestí je vzrušující. Schiele zkoumá, ať už vědomě nebo podvědomě, tu masku extáze. Hranici kdy civilizace opět vstupuje do nejčistšího světa přírody – přirozenosti, chcete-li.
Výraznou zložkou je hudba, tu opäť spolupracujete s Petrom Kalábom…
Nejvíc probíhal dialog mezi Honzou Kodetem a Petrem. Takže by o tom musel říct víc Honza nebo Petr. Martin se pak snažil jednotlivé kousky pospojovat v celek. Dát tomu temporytmus. Samozřejmě je ale Petrova hudba v tanečním projektu zásadní a inspirativní. Jeden z impulsů byl i točivý pohyb. Schiele přijde, jeho duch povstane, a roztočí znova kliku svého života a vy nahlížíte už ne do reálné zahrady, ale do jeho vnitřní zahrady. Jako když se vám zatočí hlava. Na konci opět odejde do světa mimo nás. To jsou ty nehudební inspirace. Pak to byla hudba a zvuky, které mohl za svého života slyšet. Bylo toho daleko víc, ale s více než rok a půl dlouhým odstupem a několikaletou přípravou se to už těžko rekonstruuje. Člověk už v hlavě nosí nové projekty.
Akú úlohu zohráva genius loci Českého Krumlova?
Nejvíc asi to vědomí, že se pohyboval na stejných místech, jako se v tu chvíli pohybují tanečníci a sedí diváci. Ta autenticita je zajímavá. Ale víc než o Krumlov bych řekl, že jde o vzájemný dialog s přírodou v zahradě.
V dokumentárnom filme Igor Levitt: Bez strachu hovorí tento klavírny virtuóz o tom, že Beethovenova hudba je odvážna a preto aj my musíme byť odvážny – keď hovoril o interpretácii jeho diela. Schiele bol odvážny... snažili ste sa aj vy byť odvážni?
To musí posoudit někdo jiný. My se snažili vyjádřit nejvíc sebe, naši reakci na impulsy od Schieleho. V tomto smyslu ano.
