Queerový fight back. Rozhovor s Karolom Radziszewskim

 

V současnosti jedna z nejzajímavějších evropských scén, varšavský Nowy teatr, přiveze v rámci festivalu Divadelná Nitra už 11. června svou Fóbii do Bratislavy. Inscenaci spolu se švédským režisérem Markusem Öhrnem vytvořil výtvarný umělec a queer aktivista Karol Radziszewski.

 

Inscenace Markuse Öhrna jsou známé svou ostrostí, často brutalitou (v tematice i zvolených prostředcích), ale i nadsázkou, velkou dávkou opravdu černého humoru a charakteristickou vizuální stránkou. Jaká je vaše (F)fóbie? 

Karol Radziszewski: Markus se bojí klíšťat a já ztráty zraku. Naše inscenace ale příliš nesouvisí s našimi vlastními fóbiemi – zaobírá se univerzálními obsahy, které Markus běžně zkoumá, čili rodinou, patriarchátem, silnými závislostmi v rámci společnosti a z mé strany pak tematikou homofobie nebo transfobie, což byl i základní výchozí bod naší práce.  

Fóbie je hlavně divokou fantazií, „co by bylo, kdyby“ osoby LGBT+ nežily pod tíhou narace, že jsou oběťmi. Kdyby nastal queerový fight back. To je náš hlavní klíč. 

Třemi epizodami inscenace procházejí Fag Fighters, postavy gay bojovníků, které jsem vymyslel v roce 2007. A jednoduše vedou brutální kvíz z queerových dějin a testují různé společenské vrstvy – rodinu, byznys, kulturu a umění. Inscenace je tedy fantazií o tom, co by bylo, kdyby queer lidé jen tiše neseděli a nespokojili se s tím, že je společnost „aspoň trochu“ liberální. Kdyby svůj příběh dovedli až do konce. 

 

 

Tvoji Fag Fighters vznikli v roce 2007 a Fobií vstupují do nové etapy. Jak se během té doby změnili? 

Karol Radziszewski: V divadle jsem zatím mockrát nepracoval, jsem především výtvarný umělec, momentálně se věnuju hlavně zkoumání queer archivů, maluju a podobně. Když jsem v roce 2005 uspořádal výstavu Buzny (Pedały / The Fags), byla to vlastně první otevřeně gay výstava v dějinách Polska. Fag Fighters přišli ještě o něco později. Bylo to období úplných začátků jak pro nás, tak celou queer tematiku v Polsku. Teď, když se k těmto postavám po téměř dvaceti letech vracím, se celý svět změnil. Bylo pro mě otázkou, jestli je vůbec „oživovat“. 

Fag Fighters jsem například vymyslel dva roky předtím, než své kukly navlékly Pussy Riot. Na začátku vyvolávali šok a strach z terorismu; až později začali být vnímaní i v souvislosti s feminismem atd. Kontext se celou dobu měnil. Dnes jsou možná víc queeroví a víc si pohrávají s vlastní identitou. 

Hodně se ale změnilo to, že lidé mají větší strach z takových radikálních gest – i pro mnoho queer lidí je naše inscenace homofobní. Diváci z představení odcházejí, rozčilení z toho, co vidí… Fag Fighters se ale moc nezměnili, spíš ukazují na to, že problémy kolem jsou pořád stejné. 

S Markusem nám nejvíc záleželo na tom, aby to dílo působilo, aby mělo vliv. Bez cílení na konzervativní část společnosti, která na takové představení tak jako tak nepřijde. S vědomím, že jak ve Varšavě, tak na festivalech budou našimi diváky kulturní lidé, kteří se považují za velmi tolerantní a otevřené, ale když na ně trochu přitlačíš, ukazuje se, že to není tak úplně pravda. Chtěli jsme velmi precizně ukázat, kde je problém. 

Stejně tak poukazujeme na pinkwashing – na korporace, které přicházejí s duhovými kolekcemi a dělají si reklamu na účet osob LGBT+, nebo rodiny, které mají vyvěšenou duhovou vlajku, ale vlastně moc nevědí, co znamená a k čemu je. Chtěli jsme ukázat tu ignoraci. To, že jsou tolerantní, ještě neznamená, že se jich to jakkoli týká. 

 

 

Jsou Fag Fighters něco jako queerový Mechanický pomeranč? 

Karol Radziszewski: Trochu Mechanický pomeranč, trochu Hanekeho Funny Games, tyto ozvěny se tam objevují. Rozhodně je to někdo brutální, kdo přichází zvenčí, možná by i chtěl být milý, ale najednou se něco pokazí a přestává to být v pohodě. 

Scénář jsme psali s Markusem dohromady, opírá se i o mé pravdivé zážitky, schůzky s reklamními agenturami nebo se světem kultury, s divadlem. A o Markusova témata, čili rodinu, která i když předstírá, že je všechno super, má své problémy a různá vztahová napětí. Jeho estetika je velmi silná – je tam spousta krve, násilí, a do toho vstupuje můj malířský svět, během inscenace se pracuje s mými obrazy. Celé je to nakonec velmi barevné a umělé. Herci hrají v maskách, mají zmodifikované hlasy, což budí dojem, že tomu násilí přece nemůžeme věřit. Přesto z reakcí diváků víme, že to na ně velmi silně působí. 

 

Ty jsi vizuální umělec, malíř, scénograf… Jak se vám s Markusem jako dvěma výtvarným umělcům spolupracovalo?

Karol Radziszewski: Markus výtvarné umění studoval a je pro něj velmi důležité. Myslím, že pro něj bylo osvěžující setkání s jiným umělcem, který má taky silnou vizi, že to není pořád jen jeho styl. Spolupracovalo se nám skvěle. Samozřejmě jsme hledali aspekt, který nás spojí – nejdřív jsme diskutovali o obrazech, historii, mém zkoumání queer archivů, problémech východní Evropy. Když jsem pak vytáhnul z rukávu ten už starý projekt s Fag Fighters, totálně se nadchnul a najednou se vše začalo tvořit samo. Pracovali jsme tak společně, že těžko říct, kdo co konkrétně vymyslel, kdo měl na co jaký vliv – od vybírání bot po strukturu scény.

 

 

Spolupráce s Markusem nebyla tvoje divadelní „poprvé“, jako scénograf jsi několikrát pracoval i s Weronikou Szczawińskou…

Karol Radziszewski: S Weronikou se přátelíme a mám její divadlo hrozně rád, je takové diskursivně intelektuální a taky hodně vychází z výtvarného umění a performance. Když spolupracujeme, často nejde jen o scénografii – já spíš vytvářím prostředí, situace, a až pak do toho vstupuje její scénář a herci. S Weronikou jsem se tak trochu „učil divadlu“. S Markusem jsem pak mohl vstoupit do procesu se svou výtvarnou prací, kterou vystavuju i v galeriích, a „zmixovat“ to na divadle podle vlastních pravidel. 

 

Jaká jsou specifika tvé divadelní práce?

Karol Radziszewski: Na to je těžké odpovědět. Weroniku jsem se snažil spíš následovat, pomáhat jí rozvíjet její vizi a hodně mých nápadů vycházelo ze scénáře. Na druhou stranu Markus zasazuje inscenace do jakoby galerijních white cubes a v tomto případě šlo spíš o performativní rozžití pohybu do výtvarných obrazů a příběhů, které za nimi stojí. Kdybych měl v budoucnu dělat něco podobného, směřoval bych spíš ke tvaru na hranici divadla, výstavy a performance. 

Na divadle mi totiž vadí sezení v hledišti, že si prostě koupíš lístek a sedíš. I u Fobie bych byl radši, kdyby diváci stáli a mohli přistupovat blíž nebo dál, tak, jak to funguje v galeriích s performancemi. Kdyby to byla živá podívaná. Záleželo mi na tom i při spolupráci s Weronikou. V mé práci nikdy není „normální hlediště“ – buď je do kruhu, nebo lidi sedí u stolů, na scéně… Zajímá mě vyvracení toho zažitého schématu, kdy diváci prostě sedí v hledišti a sledují show. 

 

 

Tvoje práce spočívá v programovém queerování okolní reality a umění, neustálém zpochybňování zažitých pořádků. Máš kvůli svému aktivismu hodně nepřátel? 

Karol Radziszewski: Bývalo jich víc. Teď paradoxně s tím, jak stárnu a jsem už tím privilegovaným bílým cis gayem, můžu být nepřítelem nejmladších queer osob… respektive spíš se prostě změnily referenční body, změnilo se všechno. Ale nepřátele mám, zvlášť proto, že svým aktivismem chci hlavně ovlivnit, co bude v knížkách za pět, deset, patnáct let. Kvůli tomu je to taková kulturní válka. Spoustu lidí štve, co dělám, když vytáhnu nějakou historickou postavu a ukazuju – hele, ona byla lesba. A co pak s tím.

Hodně lidí provokuje, že mám vliv, jsem na očích díky rozhovorům, výstavám atd. Pravičáci jsou určitě naštvaní. Za minulé vlády jsem zažil pokusy o manipulaci televizních materiálů o mně, běhali za mnou kameramani veřejné televize i k záchodům, ukradli moje videa z Instagramu a pouštěli je v televizi, dostal jsem soudní předvolání, byl jsem na policii… a tak různě. Kvůli umění. 

 

A jak se podle tebe má dnes v Polsku queer?

Karol Radziszewski: Queer se má fantasticky. Každé město, větší i menší, má průvody, pridy. Tento měsíc ve Varšavě budou tři, protože je tolik organizátorů a nápadů, že se mezi sebou nemohli domluvit. 

Nejlepší na tom je, že už to nejsou jen gayové a lesby, ale i nebinární a trans osoby, že se opravdu rozlišuje spousta nenormativností, a je to znát hlavně na mladší generaci. Téměř každá soukromá varšavská galerie reprezentuje nějakou umělkyni nebo queerovou uměleckou osobu, stává se z toho až mainstream. Navzdory celé politické situaci. 

 

 

KAROL RADZISZEWSKI (1980) – výtvarný umělec, tvůrce instalací, fotografií, interdisciplinárních projektů, queerový aktivista. Na varšavské ASP absolvoval katedru malby. Od roku 2005 vydává DIK Fagazine, v r. 2015 založil Queer Archives Institute. Svou tvorbu vystavoval mj. v nejvýznamnějších galeriích ve Varšavě, v Lodži, Wroclawi, Vídni, New Yorku, Londýně, Amsterdamu i na 4. Prague Bienalle či New York Photo Festival.  

 

 

Markus Öhrn, Karol Radziszewski / FÓBIA

Nowy teatr, Varšava, Premiéra 7. 11. 2023

Na festivale Divadelná Nitra - 11. júna o 19.00, Nová budova SND – Bratislava

Čo to vlastne znamená, keď si heterosexuálna rodina zo strednej triedy vyvesí na balkón dúhovú vlajku? Alebo keď dobre zarábajúci šéf reťazca s módnym oblečením tára o inkluzívnej značke, ktorej kampaň postaví na obraze dvoch do pása nahých mužov a dúhových vlajok? Či keď švédsky režisér kritizuje vo svojej inscenácii heteronormatívny výklad poľskej histórie? Keď títo vybraní jednotlivci ako pars pro toto mainstreamovej spoločnosti nedokážu maskovanej dvojici odpovedať na otázky kvízu z poľských dejín, sú kruto potrestaní. Táto „brutálna lekcia histórie“, ktorá je divadlom, expozíciou, aktivizmom a prednáškou v jednom, kladie na diváka nemalé nároky. No zároveň mu v dokonalej nadsádzke, karikatúre a irónii (i sebairónii) ponúka šancu na nový pohľad na identitu a identifikáciu v najširšom zmysle slova.