Každý má svého Camusa

1./24 (1. – 7. 1. 2024)

Vždy se mi zdálo, že sám literárněvědný název esej je v tomto případě zavádějící. Už když jsem jako student louskal první stránky Svatby a žasl nad Camusovým uměním načrtnout několika slovy nejen krajinu, ale i atmosféru uvnitř a vně pozorovatele, hustotu či naopak čirost nálady, světla, zvuků, myslel jsem na poezii. A pak, když jsem postupem času pronikal jeho dílem, uvědomil jsem si, že básnický náboj sálá i z jeho zdánlivě prozaických či teoretických textů vzniklých v období tvůrčího dozrávaní (1944 – 1953), z Cizince, Mýtu o Sisyfovi a později i z Člověka revoltujícího. Snad právě toto vnitří zapálení podpírající reflexi, pronikajíci slovy, větami, odstavci, z něj v očích seriózních myslitelů ze Sartrova kroužku činilo pouze poétu, filozůfika gymnaziání úrovně, jak ho po roztržce nad Člověkem revoltujícím přezdívali. Zůstávam však přesvědčen, že je to právě sila poezie, zaznamenáni skutků, jak ji nazýva Simone Leys, či slovy autora samotného 'má posedlost nahotou', jež si získavá čtenáŕe i dnes, kdy je výše zmíněné velikosti člověka opět zatraceně třeba.