Když šli začátkem února 2002 DG 307 do studia nahrávat své třetí studiové album Šepoty a výkřiky, měli toho za sebou skutečně hodně – a rozhodně nebude ke škodě si ten maelström letmo připomenut. Kapelu založili v roce 1974, jak vzpomíná Pavel Zajíček, bylo to docela prozaické, v hospodě v Klukovicích: „Jednou jsme tam seděli a s Mejlou jsme se tak bavili a já říkám: nemohli bychom něco udělat spolu? A von se během toho šílenýho pití pohádal s klukama – byla v tom taková hádavá hravost –, a tak jsme vytvořili takovou enklávu a Mejla šel za klukama a říká jim, že končí s Plastikama a že zakládá kapelu se mnou – aniž by mě příliš znal –, a v průběhu toho dne nebo noci jsme vytvořili DG 307 tím, že mně vypad nějak recept od psychiatra, kde byla diagnóza 307. A tak jsem Mejlovi – kterej má mimořádnou citlivost na psaný věci, aniž by sám psal – dal pár textů, který pak zhudebnil. A tím to vlastně začlo."
Ano, ovšem tehdy, v klukovické hospodě Pavel Zajíček zdaleka netušil, co vše jej ještě čeká, a to jak v dobrém, tak špatném. Záhy totiž přišla pozornost StB, v roce 1976 byl Zajíček společně s dalšími hudebníky a lidmi z undergroundu zatčen a odsouzen, po odsezení sice pokračoval ve své tvorbě, až byl v roce 1980 po dlouhodobém a někdy i násilném nátlaku StB přinucen k emigraci. Zpět do Čech se definitivně vrátil až v roce 1995, zároveň se počala druhá fáze jeho DG 307. Potud tedy to špatné, a nyní k tomu dobrému.
Přestože ani před procesem s českým undergroundem DG 307 příliš nekoncertovali, jejich vystoupení by se málem dala spočíst na prstech jedné ruky, neznamená to, že by jejich hudba nebyla známá – nahrávky vystoupení kolovaly na páscích, později i vyšly ve Švédsku na vinylu. Hudba to tehdy byla hodně syrová, dalo by se říci, že experimentální, daleko mimo běžné chápání rocku a spíše blízká výbojům soudobé klasiky. Edgar Varése, Harry Partch, John Cage, Iannis Xenakis či Arnold Schönberg a další, to byli jejich spřízněnci. A nesmíme zapomenout na Knížákův Aktual. Zajíček k těmto vlivům řekl: "Varése jsem sice poslouchal, ale zvláště v první fázi DG 307 s Mejlou Hlavsou to bylo velmi spontánní a instinktivní. Já jsem sice v dětství prodělal jistý hudební vzdělání, ale podařilo se mi ho úspěšně potlačit. Ale jak říkal John Cage – stačí poslouchat a dát tomu řád."
Nesmíme zapomínat na důležitý prvek, který u západních souběžníků nenajdeme – jsou jím Zajíčkovy texty. Zajíček byl a je básník, a tak byly jeho texty syrovými a razantními výpověďmi o vnímání světa, tehdejší reality, zobecňujícími reflexemi, povýšenými nad jeden konkrétní řád či společnost – jakkoli zhůvěřilou a nemravnou. Zároveň v nich byl všudypřítomný moment nabádání, morálního apelu. "Každý ráno bychom se měli očišťovat, každou noc bychom se měli milovat, každou vteřinu bychom měli bejt připravený na konec..." – to je zcela nadčasové prohlášení, mimo jakékoli ideologie. Krasoduchové se mohou pozastavovat nad občasnou zemitostí Zajíčkovy řeči, v tomto případě však není co řešit – autor pouze hledá adekvátní prostředky. Sám Zajíček k tomu řekl: "Pár lidí se vždycky odváží za generaci to vyslovit a vyjmout to něco strašně nepříjemnýho, tu syrovost, o čem tenhle svět vlastně je, že má své kulisy a za nima se odehrává zřejmě ten skutečnej přístup, než jakej vidíme." Přirovnáme-li hudbu DG 307 k rituálu, v jehož průběhu dochází k očišťování, ke katarsi, nenadsazujeme. Ostatně, kdo nevěří, může si vše poslechnout na dvojCD Historie hysterie 1973-1975. Jistě zajímavé je Zajíčkovo doplnění: "Pouštěl jsem to párkrát různejm lidem, třeba v New Yorku, hlavně to první období 73/75, nehledě na technickou kvalitu, která pro mě není příliš důležitá, a někteří z nich, což byli většinou hudebníci, který se navíc nezasírali hledáním toho, jestli věci jsou čistý, nebo nečistý, falešný, nebo nefalešný, vyslovili jakýsi svoje potěšení a obdiv z toho, že něco takovýho vznikalo tady v Praze v tehdejší době, kdy spousta z těch nápadů, který my jsme měli a dělali, se objevily jinde, třeba v Anglii, nebo ve Státech, ovšem později... Což vzhledem k izolaci a naštěstí naší neinformovanosti bylo dobrý, protože člověk nepřijímal informace a dělal jenom sám sebe, vyjadřoval sám sebe – ale to se nemusí podařit vždy, je to velice individuální.”
Fáze II
Po rozchodu s Hlavsou Zajíček lehce pozměnil styl, syrovost a naléhavost zůstala, přidala se však větší prokomponovanost, někdy až melodičnost (!), meditativnost, a díky širšímu obsazení i bohatší aranže. A opět, místo dlouhého povídání můžeme odkázat, tentokráte na boxy s pěti CD Svědek spálenýho času, obsahující studiová alba Dar stínům, Pták utrženej ze řetězu a Torzo z přelomu roku 1979/80 a jejich koncertní verse. Vše doplněno obsáhlou brožurkou se zasvěceným komentářem, texty, fotografiemi.
Po listopadu 1989 natočil Zajíček společně s Hlavsou album Uměle ochuceno (1992), jež pak v radikálně vylepšené podobě vyšlo v roce 2001. A následovala řada dalších alb, každé – povětšinou v jiném obsazení – zároveň prozkoumávalo jiná teritoria, zvuková, výrazová, koncepční. Jedno však zůstávalo: "Mě v tomto světě," přiznal Zajíček, "zajímá člověk, jeho přítomnost, jeho tvář, jeho myšlenky, jeho úsměv atd. Hudba nebo psaní, to jsou jenom obtisky, který jdou mnohdy kousek vedle tý skutečný cesty..."
Nelze zde probírat všechna alba DG 307, předcházející desku Šepoty a výkřiky, alespoň je zde uvedeme: Koncert: Tvář jako Botticelliho Anděl (1995), Kniha psaná chaosem (1996), Siluety (1998) a Koncert (1999). A tím jsme si elegantně umetli cestu k albu, jež opět představovalo proměnu Zajíčkova hudebního výrazu, z čehož samozřejmě nelze, a ani nechceme, vyjímat mistrovy spoluhráče. Opět se zde setkáváme se Zajíčkovými básnivými příběhy, různě skrytými odkazy na jeho privatisima ("Šepoty a výkřiky uvnitř noci / šepoty a výkřiky tvýho milování..."), stejně jako s reflexivními impresemi všehomíra ("Popelářský vozy se začaly probouzet / Z parku se ozývali štěkající psi, štěkající sny...") či až zenovými autorskými rozjímáními ("Zavřít se na několik dní, / několik vteřin, několik týdnů. / Nikam nevycházet. / Psát knihu, kterou nejde číst..."). Aniž bychom chtěli nějak zobecňovat, možná právě poslední ukázku můžeme vnímat jako motto celé Zajíčkovy tvorby, a to jak básnické, tak hudební či výtvarné – pozorovat sice, stát ovšem stranou, být mimo i vně, přesně, jak o tom čteme v textech taoistů či zenových mistrů.
Hudba to není, pravda, příliš veselá, což ostatně u DG 307 snad ani nešlo a přišlo by nám to – a Zajíčkovi jistě především – jako cosi nepatřičného. Zvláštní barvu nahrávkám propůjčuje harmonium Josefa Rösslera, však na ně někdy hrával i sám Zajíček. Pestrost, i zádumčivost aranžím dodávají ztrojené smyčce, violoncello veterána českého undergoundu a Zajíčkova dlouhodobého spolupracovníka Tomáše Schilly, viola dalšího starého kozáka Pavla Cigánka a housle Dalibora Pyše. Můžeme jen dodat, že Schilla hrál s DG 307 i na dalších albech, Pyše pak na nich vystřídal zvukový kouzelník, aranžér, komponista a multiinstrumentalista Tomáš Vtípil. A když už jsme u kapely, sestavu doplnili basista Ota Suk, bubeníci Přemek Drozd, Antonín Korb a Tobiáš Jirous a trumpetista Jiří Alexa. Z dvanácti skladeb původního CD (aktuální dvojdesková vinylová reedice je doplněna dosud nevydanými čtyřmi písněmi z koncertu z 11. listopadu 1994, naopak na ní chybí Starý piáno v rohu hraje falešně a O čem to mluvíš, které do celkové koncepce reedice nezapadaly).
Zmiňme skladbu Kdo tulákem po hvězdách pro její zajímavé propojení s minulostí – její autor Josef "Bobeš" Rössler v ní cituje ze staré skladby DG 307 ze samého počátkujejich dráhy. Máme na mysli Očišťování, v němž Zajíček na Hlavsovu hudbu deklamuje: "Každé ráno bychom se měli očišťovat, každou noc bychom se měli milovat, každou vteřinu bychom měli myslet na konec..." A nejen že slyšíme základní motiv, prostupující celou skladbou, ale v textu se – v bookletě kapitálkami – jako jakási klíčová slova ozývají výrazy OČIŠŤOVÁNÍ, KAM a MILOVAT.
Čtyři "bonusové" nahrávky jsou vzhledem ke koncertní podobě zvukově syrovější, přesto však čitelné a krásně hrají, první, Proč odcházet? je rytmičtější, následující Na cestách naopak relativně lyričtější, jistě i díky kytaře Jana Ponocného. Klidnější jsou i Svůdné zahrady, poslední, devítiminutová Několik verzí jednoho příběhu nabízí typicky zajíčkovské téma různých pohledů na... na co? Inu, na vše.
A co dál?
Aby nevisely Šepoty a výkřiky zcela v prázdnu, doplňme alespoň několik novějších Zajíčkových počinů. Zmínku si rozhodně zaslouží mimořádný projekt, kdy Zajíček v roce 1982 v londýnském studiu nahrál na klavír svou versi Eliotovy básně
The Waste Land (Pustá země před časem vyšla v kongeniálním překladu Petra Onufera). Báseň především nerecituje celou, ale pouze její fragmenty, které někdy opakuje, hlavní síla ovšem spočívá v tom, jak svůj hlas doprovází. Jak? Velmi volně, a přestože není školeným klavíristou, což je v tomto případě k dobru věci, výsledek je uchvacující. Přistupuje totiž ke klavíru zcela bez omezení, vše je dovoleno (protože nic není výukou nakázáno), a tak slyšíme hru, jež je značně neortodoxní, o to však expresivnější, výraznější. Působivější – a zcela v souladu s Eliotovou básní.
Zajíček nejenže hraje na nástroj upravený, ale používá jej i jako perkuse, jezdí po strunách, brnká na ně, "hraje" na víko a různě s ním rumpluje a vůbec s klavírem zachází značně svobodně. Jak Zajíček později vzpomínal, piano bylo " komplet rozbitý a rozladěný a bylo na vyhození, ovšem mělo úžasnej zvuk." Můžeme přitom, chceme-li, v této nahrávce, jež vyšla na CD v roce 2016, slyšet logické pokračování hudby, již provozoval ještě v Praze s undergroundovými DG 307, i tato kapela totiž k jejímu vytváření přistupovala velice svobodně. Takže nebýt Zajíčkovo jméno na obalu, mohl by si posluchač klidně myslet – a nebyla by to ostuda – že se jedná o dílo některého ze skladatelů soudobé vážné hudby.
V roce 2010 proběhl kopncert, na němž své síly spojili Monika Načeva a DG 307, přičemž každý zpíval nejen své písně, ale i toho druhého. Album Live fragment, DG 307, 21. 4. 2010, Retro Music Hall, Praha vyšlo pouze na dnes již nesehnatelném vinylu. Naopak k mání je druhé sólové album Pavla Zajíčka Podobenství (2011), jehož čtyři rozsáhlé komposice jsou věnované jeho bohužel již nežijícím přátelům Janu Steklíkovi, Andreji Stankovičovi, Petru Kabešovi a Milanu Hlavsovi. Poslední studiové album DG 307 Životy? Nebo bludné kruhy? vyšlo v roce 2013, pak – i předtím – již vycházely pouze koncertní nahrávky. Patří k nim Svobodná místa (2019), nabízející koncert z roku 2011, na němž Zajíčka doprovodili Ivan Acher, Michal Nejtek, Ivan Bierehanzl a Ivan Manolov, a také album Jako sup letící nad krajinou snu (2021), záznam koncertů z roku 2006, kdy DG 307 doplnil Agon Orchestra – rozhodně zajímavé sledovat, jak si dřevní materiál z rané éry DG 307 skvěle rozuměl s Agonem, zaměřujícím se na soudobou vážnou hudbu. Vlastně, potvrzují se tím slova z úvodu o skrytém propojení těchto oblastí. Zkrátka, tvorba Pavla Zajíčka a jeho DG 307 se vymykala všem kategoriím a jistě i proto zůstala dodnes aktuální.