David Bowie foto: Anton Corbijn
„Dobré ráno, moc se omlouvám, jestli jsem vás vzbudila," ozvalo se z telefonu. „Ale nic, copak se děje," mumlal jsem. „Chtěla jsem vás požádat, zdali byste nám nenapsal nekrolog...," pokračoval ranní hlas. Ajéje, blesklo mi hlavou. „A o koho by se jednalo?" ptal jsem se, připraven nabídku po vyslovení jména pokud možno rychle odmítnout. „David Bowie zemřel..." Nerad přiznávám, že v tu chvíli mi ujelo něco, co zde nehodlám reprodukovat. A nekrolog jsem samozřejmě velice rád napsal, vlastně i s chutí, jakkoli to může znít trochu morbidně. Psal se 10. leden 2016 a dva dny předtím, v den svých šedesátých devátých narozenin, vydal Bowie své – což nikdo netušil –poslední album Blackstar.
Při psaní se mi vybavovaly všemožné vzpomínky, které jsem měl s Bowiem spojené, a že jich nebylo málo. Počínaje tím, jak těžko jsem si k němu hledal cestu – jeho silně stylizovaným portrétům se nedalo v západnich hudebních časopisech vyhnout, spíš mě však hodně odrazoval, říkal jsem si, proboha, to je ale humbuku kvůli nějakému šampónovi. A šmahem jsem jej odmítl. Vím, hloupé, neslyšel jsem totiž ani notičku, ale když je člověk mladší, o to bývá nesmířlivější.
Pak mi ovšem kamarád půjčil, možná až vnutil, čerstvé Bowieho album Alladin Sane, muselo to tedy být někdy na jaře 1973. Nesl jsem si ho na kolej, ovšem když jsem si desku pustil, doslova mi spadla čelist. A to i navzdory obalu, na němž byl Bowie pěkně našminkovaný, s obarvenýmivlasy a v jakýchsi punčocháčích, muzika byla zkrátka úžasná! Stačí jeden příklad, píseň Panic In Detroit, kdy do víceméně klasické vypalovačky náhle vlítne dvouminutové free-jazzové sólo na klavír, zcela ústrojné. A tak by se dalo pokračovat... Každopádně, hloupé předsudky byly zapomenuty a já byl ztracen. Okamžitě jsem si začal shánět další Bowieho desky, což nebylo tak snadné, kamarádi je totiž neměli, a nejen to, když jsem nad Bowiem básnil, divili se: "Tobě se to líbí? Tohle? Ten teplouš?!?"
Přeskočím další alba, snad jen zmíním zadostiučení, když jsem tehdy v klasickém jazzovém časopise Down Beat narazil na pětihvězdičkovou (z pěti možných) recensi alba Low (1977), protože, to už něco znamenalo! A singl Heroes, který ještě v témže roce zněl snad ze všech rádií, i s geniální kytarou Roberta Frippa. Přišla další alba, třeba Let´s Dance (1983), které dokonce vydal licenčně Supraphon (!) a které se mi moc líbilo, navzdory tomu, že to bylo mnou tak nenáviděné disco. Ano, protože v Bowieho podání to náhle bylo něco zcela jiného, v jiném kontextu, řeklo by se dnes. Ostatně jsem přesvědčen, že kdyby sáhl třeba po opovrhované dechovce, i to by byl nářez jako řemen!!!
Stále se však jednalo o vztah, řekněme, platonický – ovšem to se mělo změnit, když v roce 1995 vydal album 1. Outside. Z pobočky firmy, která je vydávala, mi tehdy zavolali, jestli bych nechtěl s Bowiem udělat rozhovor, bohužel jen po telefonu. Nechtěl? Nechtěl? Chtěl!!!
S Burroughsem jedna ruka
Důkladně jsem se připravil, dokonce jsem si hovor nahrával ještě na druhé lince, pro jistotu. Bowie byl milý vstřícný a již tehdy – mluvili jsme pak spolu ještě dvakrát – se potvrdila slova jednoho novináře, Bowie že vám dá pocítit, jak jste skvělí a chytří. Asi takhle: něco, cokoliv, jakoukoliv banalitu řeknete, DB dodá, vidíš, a přesně tohle si taky myslím, to je fakt skvělá myšlenka. A chudák novinář si říká, no teda, tak Bowie, ten machr, si mě takhle považuje... Ale zpět k našemu rozhovoru – poté, co jsme probrali nové album, přičemž, a to je dobré zdůraznit, se jen prokázalo, jak mimořádně sečtělý, zběhlý v umění, filosofii, historii hudby, filmu a podobně Bowie je, jsem zavedl řeč na Williama S. Burroughse, jehož jsem dlouhodobě překládal a miloval. Věděl jsem totiž, že Bowie je na tom obdobně. A v ten moment se z nastavení uctivý novinář-blaseovaný umělec stalo povídání dvou magorů, dvou bláznů posedlých jedním tématem. A protože jsme se s WSB oba setkali, a oba jsme byli v jeho newyorském bytě, začali jsme probírat obrazy na stěnách, atmosféru i Burroughse samotného, vlastně jsme ho i tak trochu drbali. Není tedy divu, že nám to vydrželo docela dlouho... Dostali jsme se pak i na Williama Blakea, kterého Bowie též rád, a kterého jsem také překládal, nabídl mi tedy, že mi o něm pošle knihu – a skutečně, po nějaké době přišla, včetně vloženého lístku "S úctou věnuje David Bowie", ještě jej mám schovaný.
Možná týden, dva po rozhovoru, kdoví, možná měsíc, měl Bowie vystoupit v Praze. V předvečer koncertu jsem přišel domů a na záznamníku jsem měl následující vzkaz: "Čau, tady David, sedím na hotelu a napadlo mě, že bychom mohlí jít na večeři. Škoda, tak se uvidíme až zítra před koncertem, přijď, prosím."
Sranda, jak se náhle otevíraly všechny jindy novinářům tak zavřené dveře, road manažerka si mi stěžovala, že jak mi pořád, na příkaz šéfa, který jí nařídil, že mě musí zakaždou cenu sehnat, volala, již si mé číslo pamatuje. Smál jsem se, co také jiného. Ovšem, dělalo mi to dobře, to ano.
V místnosti, kam mě uvedli, byl nejen Bowie, ale i celá kapela, postupně mě tedy všem představil, nabídl mi nějaké jídlo a ochotně mě obsloužil, a celou dobu jsme si dál povídali, vyptával se na dobu před listopadem, na bolševika, s chutí jsem mu tedy vyprávěl různé příhody z undergroundu, o Plasticích, Jirousovi, estébácích a tak podobně, prostě takový běžný domácí folklór – dobře si pamatuji, jak nevěřícně kroutil hlavou a v podstatě nic nechápal. "Davide," vysvětloval jsem, "tohle prostě nemůžeš pochopit, to lze pouze zažít, ale nějak předat, to nejde, mluvíme každý zcela jiným jazykem." Chvíle nástupu na pódium se blížila, rozloučili jsme se proto.
Pak jsme spolu mluvili ještě jednou, o dva roky později, u příležitosti alba Earthling, a opět to byla smršť, Jules Verne, Darwin, Richard Wagner, sci-fi, Nietzsche, Dostojevskij a kdovícoještě, zkrátka, moc příjemné. Mezitím jsem ještě přeložil "povídku" provázející album 1. Outside. Vlastně jsem se s ním viděl ještě jednou, snad koncem 90. let, ve Vídni, to ale byla tiskovka před koncertem, takže mnoho vlčáků a ochranka k tomu. Samozřejmě, další řada skvělých alb a skvělé muziky.
A pak až onen ranní, šokující telefonát.