Načeva (Zdroj: Roman "Black" Černý)
Monika Načeva (1966) je ideálním příkladem umělce, hnaného stále kupředu a nespokojujícího se s již dosaženým. Od debutu Možnosti tu sou (1994), na němž se její projev blížil písničkářství Patti Smith, přes druhé album Nebe je rudý (1996), na němž se poprvé nechala okouzlit možnostmi taneční hudby, a následující Mimoid (1998), zřejmě nejzásadnější vykročení k abstraktním zvukovým plochám a rytmům, poté přišla Fontanela (2001), na níž mistrně míchala vše, co doposud dělala v jakýsi elektronicko taneční přírodní šanson. Album Mami (2007) znamenalo opět velký obrat, kdy Načeva spolupracovala s mladým DJem, aby v Sick Rose (2010) hluboce hrábla do básní našich symbolistů, ale i Franze Kafky či Wiliama Blakea – hudebně pak osciluje mezi elektronikou asociující místy Kraftwerk, jindy jakýsi snový soundtrack, a temnými náladami. Milostný slabiky (2013) přineslo spíše písničkářství a básně Sylvy Fischerové, její básně se objevily i na albu Průvan v hlavě (2017), na němž se opět podílel DJ Five a mladý slovenský hudebník Tentato. Album Zdivočelí koně (2020) nabídlo opět jiný zvuk, experimentálnější, poznamenaný vkladem producenta a multiinstrumentalistyTomáše Vtípila, který spoluprodukoval i aktuální album Jdem temným dnem (2024). A nesmíme zapomenout na živé album Na svahu (2016), na němž zazní osvědčené písně z celé Načevy dráhy, se starým známým Michalem Pavlíčkem a smyčcovým Pavel Bořkovec Quartet. A také na společný projekt Prolínání (2010), v němž spojili své síly Načeva, Pavel Zajíček a DG 307 a které je záznamem koncertu, nemluvě o dámském projektu Spolu (2018), v němž vedle Moniky slyšíme i Ivu Bittovou a Lenku Dusilovou.
Načevě se po celou dobu dařilo držet se nastoupené cesty, možná až neústupně. Jak říká: „každého hned upozorním na to, že jsem šéf, že od začátku do konce každého projektu mám v hlavě nějakou základní a důležitou myšlenku." A je to poznat, zároveň se jí po celou dobu daří se obklopovat muzikanty vhodnými pro konkrétní projekt, protože, jak vidno z úvodu, co album, to změna. V roce 1998 mi k tomu řekla: „Hodně lidí, co vidím kolem sebe, se bojí opustit různé věci, na které jsou zvyklí. To je taky hrozná blbost. Nebo mají různé cedulky, všechno mají hrozně rozdělený, naprosto striktně, a už nepřijmou nic nového. Bojí se to vyzkoušet. To je hrozné a je to škoda." A později dodala: „Na každý tý desce si totiž mapuju nějaký svý prožitky, nějaký svoje životní období, což je hodně zajímavý."
O čtyři roky později vše upřesnila: "Já to dělám hodně ze sebe, to jsou moje vnitřní věci. Základ je v tom, že se hrabu v sobě, není to tak, že bych si říkala: co teď letí za styl? Takhle to nemám a ani bych to neuměla. Já neumím ani na nic hrát, ta síla, ten popud musí vyjít ze mě." A ještě dodává: „S odstupem času mě překvapuje, když si tu muziku poslechnu – přicházím pak na nové věci, které jsem při vytváření muziky vůbec netušila. Ono si to vážně, jak říká Jáchym Topol, žije potom svým vlastním životem. Ono se to totiž spojí nebo propojí zase nějak jinak. V tom ale hraje vždycky velkou roli čas."
V počátku ale hraje pro Načevu velkou roli intuice. „Slouží mi k tomu, aby mi řekla, co je pro mě dobré a co ne. A hlavně: co je dobré pro tu věc, kterou dělám. Když už se začne pracovat, tak už na to myslím vlastně jako na nějakou věc, jako na něco, co vzniká. Poslouchám to, aby všechno fungovalo." A ono to skutečně funguje, protože: při zpětném poslechu celé její diskografie ani jedno album nezní „staře", všechna jsou, i po třiceti letech, stále živá. A to už je něco!!!
Jak bylo řečeno, hudební podoba jednotlivých alb se hodně liší, jedno však zůstává: důraz na text. V naprosté většině se jedná o básně jiných autorů, i když někdy – třeba na albu Fontanela, hodně osobním – si Monika píše texty sama. „Ono někdy něco vyleze dokonce i ze mě," řekla mi k albu Fontanela. „Já se vždycky opravdu snažím, aby to byla pravda, co jsem zažila, aby to nebyly nějaký výmysly. Aby to všechno bylo prožitý. A hlavně si myslím, že ty věci jsou hodně o emocích, protože jsem hodně emocionální člověk. Je to takový povzbuzení, nebát se to otevřít, a opravdu se těmi emocemi prohrabat. Jak to máš, nebát se toho, nic neskrývat."
V rozhovoru k poslednímu albu Jdem temným dnem pro magazín UNI uvedla: „Vždy se hodně otevřu poesii, když je jasné, že se bude připravovat další projekt. V tom období pak více čtu, obrážím knihupectví, chodím hodně do knihovny. Už když jsem kdysi oslovila Jáchyma Topola, tak jsem si tím vybrala cestu a to, že budu zpívat zhudebněné básně."
Básně z účtenek
A jak to tedy bylo? Již od svého debutu zhudebňovala Načeva především tvorbu Jáchyma Topola, který na jeho reedici z roku 2008 napsal: „O Monice jsem věděl, že hraje v divadle Sklep. Zavolala mi, protože potřebovala pár textů. Začali jsme se scházet po barech a klubech a zběsile jsme čmárali na účtenky, koukali do zdi, hodiny si vyprávěli, lovili jsme ta slova. Spoustu popsaných papírů si Monika odnesla a texty z nich poskládala sama. Takhle jsme dali dohromady texty pro CD Možnosti tu sou. A začali mluvit o tom dalším. Netušil jsem, že práce na textech mě vykopne do prózy. Tak je CD Nebe je rudý propojeno s románem Anděl a CD Mami jsem psal společně s románem Kloktat dehet." Ovšem i s Topolovými (ale i dalšími) básněmi pracovala Načeva volně: "Jáchym mi vždycky donesl báseň, co napsal, a já z ní třeba udělala tři texty. Nechával mi v tom hodně volnou ruku, samozřejmě jsem to s ním konzultovala." A pokud zhudebňovala tvorbu žijících básníků jako například Sylvy Fischerové, také s nimi vše probírala.
Bohužel v případě posledních dvou desek tuto možnost neměla, všichni již odešli. Zároveň je zajímavé, a sama to zdůrazňovala, že v případě těchto alb, Zdivočelí koně i Jdem temným dnem, jsou to básníci stojící vždy na okraji, přitom povětšinou přímo z domácího undergroundu.
Podívejme se aspoň krátce na zatím poslední album. Název odkazuje na báseň Egona Bondyho, přičemž hned po prvních taktech si uvědomíme dvě důležité věci: zaprvé basu Michala Kovala (hrál již na jejím druhém albu Nebe je rudý), kdy valivé dubové figury nahrávkám zdánlivě nedominují, přesto je stále – téměř podprahově – vnímáme, přesně jak to má být. A zadruhé, klávesy nováčka Vojtěcha Procházky prozrazují silné jazzové zázemí (např. Vertigo), jež však dokáže opustit a znít i dosti syrově, až hlukově, metalicky (Jdem temným dnem). Bubeník Zdeněk Regál Jurčík již s Monikou také hrál, na předcházejících Zdivočelých koních, jeho bicí jsou leckdy sejmuté tak, že vedle pestrých rytmů vynikají i jejich nevšední barvy – čímž se dostáváme k dalšímu důležitému znaku novinky, kterým je celkový zvuk. Stojí za ním brněnský multiinstrumentalista a producent Tomáš Vtípil – nejen že si pohrál s vyzněním nástrojů, filtry použil i na Moniččin hlas, který se, místy rozostřený echem, stává dalším nástrojem, nahrávky obohatil různými zvuky a představuje tak zásadní přínos. Slyšíme to hned v úvodní Fouká vítr Tečou řeky, kdy do až junglových bicích vpadávají jazzové klávesy a nad tím vším pluje zpěv, aby po chvilce jazzové přihrávky přešly v syntezátorové kudrlinky, a zase zpět – vše přitom zcela ústrojně. Načeva chvílemi zpívá, chvílemi šeptá, jak si o to text říká. A třeba poslední, Uzavřené tělo, nabídne dubové bicí s rozlaďovanými, minimalistickými klávesami, hluky i jakoby odtažitý zpěv, vše mimořádně naléhavé. Ovšem celé, zvukově i emočně bohaté album prokazuje touhu Načevy i celé kapely jít stále kupředu. Nesmíme zapomenout na texty, v kontextu Načevy vždy důležité. I tentokráte sáhla po verších, především autorů z podzemí: Egon Bondy, Vladimíra Čerepková, Pavel Zajíček, Milan Koch, Jan Hanč, ale i Ivan Blatný a neprávem zapomenutá Šárka Smazalová. A musíme zmínit i působivý obal a obrazový doprovod Siegfrieda Lenze. „Co jednou poznáno, nemůže zaniknout," zpívá se v Bondyho Šamanovi. Ano, asi tak.
A když už jsme zmínili poznání, eventuelně poznávání, již v roce 1998 mi k tomu Načeva řekla: „Myslím si, že o tom je život. O tom, že člověk poznává. Aspoň já to tak mám. To mě zajímá, poznávat pořád nové a nové věci. A pak je dobré, když je člověk může tímhle způsobem zúročit a pohraje si tím v umění, že to poznání takhle zúročí. Že je zase o kousek dál."
